Režisér, scenárista, spisovatel a herec Jiří Datel Novotný (1944) je znám všem generacím diváků přinejmenším z televizního seriálu Návštěvníci (1983), kde (vedle Josefa Bláhy, Dagmar Patrasové a Josefa Dvořáka) vytvořil postavu jednoho z členů badatelského týmu, který přiletěl z daleké budoucnosti. Zahrál si ale i v řadě jiných filmů a také v dalším TV seriálu, Případy detektivní kanceláře Ostrozrak. Naposledy jsme ho mohli vidět v roli autora ve filmu režisérky Mirjam Landy Kvaska.

Především však osmadvacet let působil v Divadle Semafor. I když byl tehdy členem skupiny Jiřího Suchého, zažil zde i dvojici Grossmann-Šimek. O Jiřím Grossmannovi po letech natočil film a napsal knihu. Tu pojmenoval podle jeho nejznámější písně Závidím a vydal v nakladatelství Regia.

V písničce Závidím je obsaženo zřejmě autorovo nejosobnější vyznání z doby, kdy si byl vědom své těžké nemoci. „Záviděl“ tehdy ty nejprostší věci, „záviděl lidem, že mohou žít“. Jeho tragický osud jistě zaviděníhodný není, nicméně, je něco, co byste mohl Jiřímu Grossmannovi závidět?

Kdybych mu opravdu musel něco závidět, byl by to jeho talent a odvaha, s jakou se uměl vyrovnávat se svým osudem. Já se ale snažím nezávidět, protože je to hřích.

Nashromáždil jste v knize vyznání od lidí, jimž byl Jiří Grossmann blízký. Je mezi těmi vyznáními a vzpomínkami něco, co vás osobně překvapilo nebo co jste netušil?

Nevěděl jsem nikdy, že se oženil. To pro mě bylo překvapení, zjistil jsem to až při psaní té knížky.

To možná dodnes netuší více lidí, kteří nečetli vaši knihu. Můžete o této ženě říci něco bližšího?

Se svou ženou Janou (dnes Bonhardovou) se seznámil ve Vojenském estrádním souboru. Po čtyřech letech se rozešli, ale i po rozvodu zůstali přáteli. Rozvést se, pokud vím, chtěla Jana, protože Jirka se bránil mít děti. Prý už tenkrát věděl nebo tušil, jak je nemocný.

Jiří Grossmann vytvořil s Miloslavem Šimkem dvojici, která ovšem byla při bližším pohledu nesourodá. Ukázalo se to především poté, co Jiří Grossmann zemřel a Šimkův humor se proměňoval v závislosti na tom, jaké partnery nacházel. Jakou stránku v té dvojici tvořil Grossmann?

Oni byli jako spojité nádoby, psali opravdu společně. Vždycky se mi ale zdálo, že Šimek byl praktičtější. Staral se i o věci organizační, na což měl talent, narozdíl od Grossmanna, který byl poetičtější. V tomhle ohledu mi to připomíná vztah Suchého a Šlitra, ve kterém Jiří Šlitr byl racionální protiváhou k věčně zasněnému Jiřímu Suchému.

Byl jste vždy nablízku Jiřímu Suchému - jaký byl důvod, proč Suchý Šimka s Grossmannem do Semaforu přizval a co později vedlo k jejich neporozumění a rozchodu?

Ten důvod, proč byli Grossmann se Šimkem přizváni do Semaforu, byl provozně praktický. Jiří Šlitr odjel na několik měsíců do Montrealu a Jiří Suchý se s nimi rozdělil o své hrací dny, které by jinak musel obstarat sám. Po převratu chtěl Jiří Suchý své divadlo vrátit k původní poetice, kterou divadlu určil, a proto se s ostatními rozešel.

Jak jste dvojici Grossmanna se Šimkem znal a vnímal vy v době, kdy vedle skupiny Jiřího Suchého v jeho divadle působila?

Já sám jsem byl vždycky silně loajální k Jiřímu Suchému a býval jsem vždycky chápán jako „Suchého člověk“. Šimka s Grossmannem jsem tenkrát vnímal s jistou ignorantskou nafrněností. Dodnes mě to mrzí.

Nicméně jste se ale vídali?

Myjsme se vídali jen minimálně. Pravidelně při zahájení a zakončení sezony, kdy byla v divadle povinná schůze. Když hráli oni, byli jsme my většinou na zájezdu, protože jsme museli plnit počet povinných představení. Platilo to samozřejmě i obráceně, takže jsme se v Semaforu vlastně jen míjeli.

Pokud jste ale k dvojici Š+G měl vztah „ignorantské nafrněnosti“, co vás tedy přivedlo k myšlence věnovat Jiřímu Grossmannovi knihu?

Před lety jsem dostal nabídku, abych o Grossmannovi natočil dokumentární film do cyklu Nevyjasněná úmrtí. Začal jsem se scházet s pamětníky a zpovídat je. Tak jsem se sešel i s Milicou Pechánkovou, Grossmannovou přítelkyní. Abych napsal o Jirkovi knihu, to byl její nápad.