Své nepřátele provokuje okatou zálibou v sociálních sítích i tím, že většinu jeho oddaných fanoušků i facebookových přátel tvoří ženy. Ostatně sám říká, že ženy jsou jeho vášní, posedlostí a sudbou od útlého věku, proto se tak rád obklopuje herečkami. Naposledy v pražském Divadle Kalich, kde inscenoval text Petra Kolečka Dvě noci na Karlštejně.

Davide, jak se cítíte po premiéře?
Dva dny po ní jsem absolvoval pohřeb v rodině, takže mám pocity pomíchané. Ale z obou panuje dojetí. S premiérou v Kalichu jsem moc spokojený. Kvarteto herců se jednoduše povedlo sestavit parádně.

Dvě noci na Karlštejně jsou už vaším druhým projektem s Petrem Kolečkem. Sám jste autorem divadelních her. Není pro vás spolupráce s jiným rozverným dramatikem z podstaty protimluv?
Jsme s Petrem oba dost svérázní exoti, to je fakt. Ale byli jsme před pár lety spolu na autorském čtení v Paříži a tam jsme se spřátelili. Poté se stýkaly i naše rodiny, tedy do chvíle, než se nám oběma rozpadly na hromadu střepů. Já raději moc živé autory nerežíruju, neboť se v jejich hrách ďoubu a vrtám a různě je přestavuji a po svém zalidňuji a zazvířaťuji.

I do Ženy za pultem 2 jsme s pány Kaiserem a Lábusem vstupovali jako Hunové. Ovšem do Dvou nocí na Karlštejně už pramálo, protože je to dobře seřízený kalašnikov. Petra uznávám, neboť je prostě talent. A nadto pracant. Dotahuje věci a má neoddiskutovatelný spár pro komedii. Takových kabrňáků u nás není mnoho. Oba jsme si navíc užili i nějakou tu „slávu – polní trávu“, máme oba své publikum, takže si nelezeme do zelí ani do mindráků.

Čím je vám vlastně humor Petra Kolečka blízký?
Tím, jak se nebojí současných dějů a reálií, jak má naposlouchaný jazyk ulice i kuloárů, jak o sebe nemá strach a je mu ukradené, že lidi řeknou „to už je moc“. To totiž poslouchám přes dvacet let i já. „Už toho tam je moc. Moc Drábka.“ Poslední dobou mi bylo ovšem vytknuto už i „málo Drábka“.

Komedie se odehrává v prostředí českých zbohatlíků a golfistů. Nechci se vás dotknout, ale přesto, že nosíte úpletové vestičky, nevypadáte jako zarytý golfista. Vy ale rád režírujete hry ze sportovního prostředí.
Jsem jediný lempl v rodině zdatných sportovců. Ale jsem taky fanatickým milovníkem tenisu. Takže se drobně mstím všem svým bývalým tělocvikářům a chlápkům, co balili holky na pekáče buchet na břiše.

Mimochodem, proč je celebritou ve vaší inscenaci právě kosmonaut?
Protože přišrouboval zpátky k raketě výfuk. Použil správnou hmoždinku. Až dodatečně se dovíme, že ten výfuk předtím sám dost bizarně urval. Celebritou se často stane i hňup. Být známý a slavný je rozdíl.

Na celebrity máte spadeno už dávno. Parodoval jste je už kdysi v kabaretech vašeho studia Hořící žirafy v Olomouci. Vzpomenete si ještě občas na divoké začátky na Hané?
No jasně, Olomouc byla pro mě i Darka zásadní. Pokusem a omylem jsme si začali definovat divadlo podle svých představ. Fulghumovsky řečeno: „Všechno, co umím, jsem se naučil v Hořících žirafách.“