David Prachař: Víc než z divadla jsem unavený z blbých lidí

Obdivuju hercovu paměť. Zdá se, jako by jen stačilo otevřít v hlavě šuplík s danou rolí a text se hned jaksi nahodí sám…
To by bylo až příliš jednoduché. Osmdesát devadesát procent textu v hlavě i po delší době ze záhadných důvodů zůstává, ale těch zbývajících deset dvacet procent se musí znovu dohnat.

Hrát několik večerů po sobě musí být zápřah - navíc s přejezdy z Bratislavy do Brna, Ostravy a Prahy… Jak se to dá zvládnout?
Je to docela vyčerpávající – techniky i časově, zvlášť když mě ještě čeká natáčení. Ale jsme na to zvyklí. Minulý rok jsme odehráli asi čtyřicet představení Bouře, letos je jich čtyřiadvacet, takže jde spíš o to, aby člověka nepostihla indispozice typu problém s hlasem, zejména když jeho role není alternovaná. Z tohoto pohledu je letní hraní náročnější.

Herečka Veronika Arichteva: Jako máma vnímám řadu věcí jinak

V září, na začátku klasické divadelní sezony pak ale nemůžete být stoprocentně odpočatý…
Ale jo, jsem. Nemám to tak, že bych byl unavený z divadla. Já jsem obecně unavený z blbých lidí, kterých je kolem nás pořád dost a dost. A to mě deprimuje mnohem víc.

Když se vrátíme k Bouři – jak si vedle všech shakespearovských postav, které jste ztvárnil, stojí právě Prospero, právoplatný vévoda milánský?
Hrál jsem Macbetha, Hamleta, krále Leara či vévodu Buckinghama v Richardovi III., všechno jsou to tragické bytosti. Prospera na rozdíl od nich vnímám jako optimistickou postavu. Jejím prostřednictvím se Shakespeare rozloučil s divadlem jako takovým - Bouře je jeho poslední velkou hrou, v níž se zamýšlí nad životem a vůbec nad smyslem bytí. Takže se v ní Prospero stává jakýmsi inscenátorem, režisérem a zároveň autorem svého závěrečného představení. Je to vlastně taková trošku nostalgická hra, ale nebyl by to Shakespeare, aby neobsahovala i komediální prvky.

Při zkoušení Bouře jste se opakovaně sešel s režisérským duem SKUTR. Je podle vás jedním z nejlepších inscenátorů Shakespeara, jak občas zaznívá?
Je, ale myslím, že na to není žádný trik nebo přístupový klíč typu - vím, jak na Shakespeara. Jde spíš o to, že touto inscenací „Skutři“ navázali na předchozí úspěšný Sen noci svatojánské, který je s komedií Bouře co do struktury podobný. I proto v ní záměrně využili zrcadlových předobrazů postav ze „Snu“ – předobrazem Prospera je Theseus, Ariela Puk a tak dále… „Skutři“ prostě mají dobrou schopnost dávat věci dohromady, i co do spojitosti či soudržnosti herců, nedělat problémy, nic nekomplikovat a komunikovat se všemi na přátelské úrovni, což je pro pohodovou práci důležité. Toho si moc cením.

Herec David Prachař v inscenaci hry BouřeZdroj: se svolením Pavla Hejného/Agentura Schock

Co je pro vás na díle Williama Shakespeara nejpřitažlivější?
Způsob vyjadřování – blankvers, neboli verš. Není to přitom verš, který by člověka frustroval z toho, že by působil uměle, ale přirozený a kultivovaný tok řeči, který má svůj řád a je radost s ním pracovat. Jasně, tím, jak je sdělení v blankversu zkomprimované, je třeba se mu hodně věnovat a i po divákovi vyžaduje určitou bystrost. Na Shakespearovi se mi líbí i to, že lidi pořád udržoval v hladině nějakého napětí, že když už bylo něco smutné, tak to zase odlehčil. Je třeba říct, že tento tragikomický způsob vyprávění vznikal ve zlaté době divadla, které tehdy – jako jediné médium - mělo ještě tu moc diváky vzrušovat. O to už jsme dnes bohužel ochuzeni.

Herečka Berenika Kohoutová: Vždycky budu někoho štvát

A co to učení blankversu pro herce obnáší?
Tím, že má blankvers svůj rytmus, řád a formu, učí se mnohem lépe než mluvená řeč. Známe to z dětství, jak nám šly lehce do hlavy říkanky, právě proto, že mají rým a rytmus… Jednoduše řečeno - když se člověk naučí vyjadřovat rytmem blankversu, přejde mu ten rytmus i do těla. A tělo je součást aparátu, který herec ke své práci potřebuje. Takže nejen emoce, ale i rytmus jej vlastně vede.

Pokaždé na nabídnutou roli v rámci Letních shakespearovských slavností kývnete?
Vlastně ano, ale je to vždycky těžké, protože když člověk takovou roli přijme, musí si být vědom toho, že bude na další tři nebo čtyři roky přivázaný k letnímu hraní a že po tu dobu nebude mít celistvé prázdniny. Pak mě samozřejmě zajímá, s jakými lidmi tam budu, to je opravdu nejdůležitější, a v kontextu čeho to celé je. Není dobré, když má třeba někdo ponorkovou nemoc z divadla, ve kterém normálně působí, přejít v červnu na letní hraní a zase se tam trápit. To bych nerad. Teď jsem na „Slavnostech“ potřetí, pokaždé jednou za deset let, což je ideál.

Vy ale ponorkovou nemoc nemáte…
Nemám, v Národním divadle jsem dvacet let a pořád mě to tam baví.

Od nové sezony se tam stane šéfem činohry už zmiňované duo SKUTR, neboli dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, na což se asi těšíte, ne?
Změna na postu uměleckých šéfů se v Národním divadle většinou děje jednou za pět nebo za deset let, když se jim angažmá prodlouží. Takže teď zažiju třetího uměleckého šéfa – nejdřív to byl Michal Dočekal, pak Daniel Špinar a od září to budou „Skutři“. Vždycky je to nějaká nová výzva a žádá si to hodně energie. A samozřejmě s každým uměleckým šéfem postupně přichází jiný repertoár, trošku se promění i samotný pohled na divadlo. Na nadcházející éru se „Skutry“ se každopádně těším.

A co vás v nové sezoně čeká?
S novým kmenovým režisérem činohry Michalem Vajdičkou budu zkoušet Hordubala, což je adaptace Čapkova románu, a potom budeme dělat s Honzou Fričem Eurípidovy Bakchantky. Dvě věci, což mi naprosto vyhovuje.

Josef Dvořák: Když budou baleťáci potřebovat helfnout, jsem k službám

Zatím poslední inscenací, kterou jste v Národním divadle nazkoušel, je Kráska a Zvíře o dívce, která se dokáže zamilovat do netvora díky jeho nitru. Co to pro vás znamenalo - i vzhledem k tomu, že jste se musel v roli Zvířete vypořádat s různými technickými záležitostmi?
Nejtěžší bylo zvládat zvukovou technologii, protože jako Zvíře nosím rukavici s dlouhými drápy, jejímž prostřednictvím si měním modulaci hlasu. Naučit se to byla trošku jiná práce než na jakou je člověk normálně zvyklý. Ale bavilo mě to. Myslím, že v historické budově Národního divadla je Kráska a Zvíře na dobrém místě, že ta pohádka má nějakou další dimenzi spojenou s touto scénou, což je příjemné.

Užíváte si toho, že v rámci Národního divadla můžete hrát na třech scénách?
Velmi, je to pro mě hrozně zajímavé. Kromě historické budovy je to Stavovské divadlo, docela rád mám i Novou scénu. Občas si odskočím i do protější komorní Violy, která s Národním divadlem nesouvisí, ale i tam to mám rád.

Řekl jste, že vás čeká i natáčení. O co půjde?
O komediální seriál osmi půlhodinovek s názvem Revír, který má vzniknout pro Seznam.cz. Točit se bude v exteriérech u Rakovníka. Budu v něm hrát bývalého vojáka z Afghanistánu, ale celé je to o myslivcích. Je to hezky napsaný příběh a právě tím, že je ucelený, mi jeho forma vyhovuje. Nekonečné seriály mají oproti ní tu nevýhodu, že jak je těch dílů moc, dojde mnohým dech, chuť a inspirace. Tak to tady nehrozí.

Sám jste v jednom takovém seriálu hrál…
Ano, hrál. Ale po určité době mně začalo vadit právě to, že člověk neví, jak se jeho postava vyvine, kam bude směřovat, protože scénáře dlouhodobých projektů vznikají víceméně za pochodu. Tím pádem je trošku těžší a komplikovanější si svou roli uhlídat.

Linda Rybová a David PrachařZdroj: Deník/ Michal Fanta

Ještě se vrátím k Prosperovi – dvorní překladatel Letních shakespearovských slavností Martin Hilský řekl, že jeho předobrazem může být samotný alžbětinský dramatik, velký mág divadla. Kdybyste byl tím mágem vy, co byste si přičaroval? Byly by to ony zážitky z dětství?
Určitě. Prospero na konci hry říká, že život je ostrov obklopený sněním, spánkem, což mi připadá krásné. Má schopnost putovat v čase, pohybovat se v něm svobodně dopředu, dozadu, ale co ho váže s lidskou identitou, je vidina smrti, konečnosti. Jako dítě jsem o těchto věcech vůbec nepřemýšlel. Jediná kotva byli rodiče, svět dospělých, život jsem si uvědomoval jako nádhernou pohádku, sen o něčem, co trvá navždy. Postupem času ale z té pohádky všichni prozřeme, už ji nejsme úplně schopni plně prožívat, stýská se nám po tom, když jsme byli malí. Divadlo má naštěstí tu možnost vrátit nás do oněch pohádkových časů, v nichž vystupují duchové a mágové, kteří hrají u Shakespeara velkou roli. Myslím, že tohle je i jeden z důvodů, proč jeho hry diváky baví. Nejvíc zarážející a obdivuhodné na nich je, že ač jsou čtyři sta padesát let staré, stále jsou v mnoha ohledech aktuální, rezonující s dnešní dobou.

Martin Dejdar: Mléčné sklo je svědectvím doby o lidech a jejich vztazích

Vracíte se v těch vzpomínkách i na Moravu, odkud pocházel váš otec Ilja?
Taky. Táta byl z Malenovic u Zlína, ale kořeny měl v Moravském Písku, odkud pocházel jeho otec. Hodně a rádi jsme tam jezdili, já mimochodem dodneška, protože tam máme hrob, kde je pochovaná moje praprababička. Jezdil jsem a stále jezdím, pokud jsem pracovně zrovna někde v okolí, i do Uherského Hradiště, kde později bydleli děda s babičkou. Celou tu oblast včetně Luhačovic, Zlína a Kroměříže dobře znám, je to unikátní místo. Jo, a v Polešovicích měl můj táta bratrance, který měl vinný sklep. Obyčejně jsme tam jeli s představou, že tam zůstaneme jen na den, ale nakonec z toho byly tři dny.

Máte v sobě nějakou moravskou charakteristiku? Myslíte, že něco takového vůbec existuje?
Je pravda, že Moravané v sobě mají něco jiného než Češi, protože v nich zůstává cosi ryzího. Jednak většinou moc hezky mluví, čehož příkladem byli právě babička s dědou, který měl češtinu coby moravský Slovák naprosto vycizelovanou, vyslovování „é“ na konci přídavných jmen bylo samozřejmostí. Napadá mě, že v porovnání s Čechami má Morava ještě další zajímavou věc. Když přijdete na hřbitov v Čechách, tak tam vidíte lidi okopávat hrob. Totéž se samozřejmě děje na Moravě – s tím rozdílem, že vás krátce po vstupu zaregistruje nějaká babka, zpravidla hovořící nářečím, a zvědavě se vyptává: „A keho hledáte?“ Odpovím, že se jdu jenom podívat… „Tož, ano, Johana Prachařová, ona byla tam… A vy jste kdo?“ No, já jsem pravnouček, říkám jí. „Aha… A od keho?“ Sdělím jí, že od Ilji Prachaře. „Ilja, teho jsem znala, tož to je dobře, že ste tu.“ A hned s vámi zabředne do dalšího hovoru… Vlastně - i když na Moravě hrajeme divadlo, je vidět, že tamní lidé jsou dost komunikativní a myslím, že i zvědaví. Češi jsou na rozdíl od nich víc uzavření. Možná, že v tomto smyslu v sobě něco moravského mám.

Tak to je hezké, že umíte pohovořit s babičkou ze vsi…
Proč ne? Další věc - když přijedete na Valašsko, tak vás hned nalijí slivovicí. Než se člověk stačí vzpamatovat, tak už vám nabízejí do druhé nožičky. A prý – „poďme!“. Tak jo… Vždycky si říkám, čím to je. Asi tím, že zatímco v Čechách lidé žili v uzavřených gruntech, na Moravě bydleli v domcích u silnice, které tvořily jakýsi jednolitý celek. Před těmi domky měli zpravidla zahrádky, o které se starali, tudíž spolu museli každodenně mluvit, jejich způsob soužití byl prostě mnohem bližší.

Martin Písařík: Příběh Slunce, seno, jahody lépe vymyslet nejde

A folklór? Tomu jste taky přišel na chuť?
Tomu jsem taky propadl. Od zmiňovaných„Skutrů“ mám moc hezké písničky - maminka Martina Kukučky se totiž zaobírala slováckým folklórem, takže mě jimi zásobovala. Předtím jsem ale ještě v Divadle Komedie dělal jedno představení, díky němuž jsem objevil Františka Okénku, který byl členem cimbálové muziky Jožky Kubíka a jedním ze zakladatelů Horňáckých slavností. A to se mi teda strašně líbilo. Člověk si možná občas myslí, jak už dnes bývá některý folklór zkomercionalizovaný, že jde o cosi „ze skanzenu“, že je to možné vidět jen ve Strážnici. Ve Velké nad Veličkou, kde se Horňácké slavnosti odehrávají, jsem se ale přesvědčil o tom, že to tak není. V konkrétních místech žije folklór dál. Jsou tam nadšenci, kteří s dětmi tančí a zpívají. A to je dobře, to je prostě krásné.