Předchozí
1 z 3
Další

Průlom v její dosavadní kariéře nastal, když dostala jednu z hlavních postav v televizním seriálu Vinaři, účinkovala v televizní show Tvoje tvář má známý hlas a ztvárnila roli Zorky Janů ve Renčově velkofilmu Lída Baarová. 

Víte, kdy jsem si vás poprvé všimla? V pořadu Karla Šípa Všechnopárty. Tehdy jsem ocenila vaše sebevědomí, bezprostřednost i originalitu. Máte tento dar i na jevišti?
To si netroufnu říct. Myslím si, že je dobré mít od všeho trošku, špetku zdravé arogance i lehkou nejistotu. Na jevišti se snažím nebýt příliš sama za sebe, ztvárňuji charakter nebo roli. Nejistá jsem ale pořád, občas se období suverenity proloží obdobím, kdy mám pocit, že tahle práce možná není tím, co bych měla v životě dělat. A pak se to zase překlopí do zdravé nejistoty.

Je to proto, že jste vyrůstala v divadelním prostředí, takže jste k profesi přišla téměř automaticky?
To nevím, odmalinka jsem chtěla hrát, nebyla jsem k divadlu dohnána. Nejistota přichází po nějakém špatném výsledku či projektu. Zpětně vidím, co jsem natočila a zahrála. Když mi výsledek trochu „zkřiví hubu“, znejistím i sebe.

Igor Timko, lídr skupiny No Name.
Igor Timko: Zazpívat si s Karlem Gottem. Co si jako muzikant můžete přát víc?

Co z poslední doby vás naopak potěšilo?
Když budu mluvit jen o pocitu z práce – protože výsledek jsem ještě neviděla – jsem určitě šťastná za své účinkování v trilogii Zahradnictví. Těšila jsem se na film už dopředu, hlavně na spolupráci s lidmi, které jsem tam potkala. V šestnácti jsem v Dejvickém divadle poprvé viděla inscenaci 39 stupňů.

Seděla jsem v hledišti, postupně se zamilovávala do všech místních herců a řekla si, že s nimi chci jednou hrát. I kdyby mělo jít jen o pár scén. A právě v uvedeném filmu se mi to povedlo. Už jen ten pocit mě naplnil štěstím. Věc, o níž jsem ještě před pár lety snila, se najednou stala.

Zdá se mi, že často dostáváte kostýmované, historické role.
Příliš nad tím nebádám, dostala jsem zkrátka možnost dělat dobové projekty. Ale máte pravdu, filmaři mi často říkají, že vypadám jako z minulé doby, a že tím pádem působím uvěřitelněji.

Taková byla i role Zorky Janů ve filmu o Lídě Baarové…
Říkala jsem si, že by ten film mohl Zorčin život přiblížit divákům. Škoda, že její osud nedostal ve filmu ještě více prostoru. Takže – milí čtenáři, kupte si Deník sestry Lídy Baarové a přečtěte si ho!

Jde o nevšední osud ženy, která žije ve stínu své sestry a nakonec spáchá sebevraždu. Dokážete si představit, co ji k fatálnímu kroku vedlo?
Možná, že dokážu, četla jsem knihu Adama Georgieva, kde je spousta okopírovaných listů deníku i dopisů Františku Kožíkovi, její vysněné lásce, se kterou bohužel nikdy nemohla být. Začetla jsem se do textu, který je sám o sobě smutný, zejména způsobem, jak ona sama nad sebou uvažovala. Když si představíte, že ji vyhodili z divadla, zemřela jí maminka, zatkli její sestru… Zorka sebe soudila a hodnotila přísně, tvrdou rukou vládla nejvíc sama nad sebou. Ano, dovedu si představit, že ji všechny tragédie dohnaly k tomu, že se zbláznila a skočila z balkonu.

Houslový virtuóz Jaroslav Svěcený s dcerou Julií.
Jaroslav Svěcený: Na dovolené jsem byl bez houslí. Ke konci jsem měl absťák

Zatímco Zorku všichni litují, Lídu pranýřují. Někdo ji vnímá jako oběť, další jako vypočítavou kariéristku. Jaká podle vás Lída Baarová skutečně byla?
Věřím, že když se člověk skutečně zamiluje, může udělat strašlivé hlouposti. Ale nežila jsem v hitlerovské době a nevím, jestli se Lídino chování dá vůbec láskou omluvit. Když vezmu v úvahu všechny okolnosti kolem Goebbelse, je uvěřitelné, že Baarová byla kariéristkou a zároveň je stejně uvěřitelné, že se zkrátka strašně špatně zamilovala. Anebo to prostě bylo obojí dohromady, že se špatně zamilovala, a když jí vše došlo, snažila se ze vztahu něco vytěžit alespoň v práci. Baví mě nad tím přemýšlet, ale soudit si ji netroufám.

Vy jste se někdy zamilovala „špatně“?
Tak špatně zatím ještě ne. Myslím si, že každá holka zažije nějaké smutné, či vysněné a nenaplněné lásky. Jasně, občas láska bolí, ale touhle fází projde snad každá z nás.

Zřejmě nemáte tento typ otázek ráda. Otravuje vás, že se vás v každém rozhovoru ptají pořád dokola na dědečka, představitele legendárního Limonádového Joe?
Vlastně otravuje. Chápu, že se na něj ze začátku občas někdo zeptal. Ale nebaví mě, že to stále trvá. Nejde o to, že se zeptají, ale na co se ptají. Někdy mi položené otázky přijdou tak hloupé! Vždycky si v hlavě přehrávám, jestli a proč bych na ně měla vůbec odpovídat. A jestli to náhodou nemá být humorná otázka a jenom mně vtipná nepřijde.

K čemu se vztahují?
Třeba se ptají, jestli se za dědou chodím radit s rolemi, jak mi pomáhal, když jsem dělala v Tváři, zda mi radil s charaktery napodobovaných zpěváků… Ok, chápala bych, kdyby se mě ptali, jestli mi radí moje máma, bývalá baletka a tanečnice, která se v tomto světě stále pohybuje. Ale proč můj děda, který je o dvě generace starší?

Jakoby se prostřednictvím této otázky novináři snažili dopátrat, o čem si spolu doma povídáme. Jenže ono je to úplně jednoduché. Když se s dědou vidíme, jdeme na oběd, pak si sdělujeme, jak se kdo máme. U nás v rodině je to zkrátka takto, rádi se mezi sebou pochlubíme svojí prací, ale že by to bylo tématem číslo jedna, to rozhodně ne.

Vladimír Mišík.
Vladimír Mišík: Kainarova báseň? Čtvrtou sloku jsem vynechal, nedávala smysl

A je něco, co se týká vašeho dědy, o čem byste naopak mluvit chtěla?
Ani ne. Celkově nerada mluvím s novináři o osobních věcech i o rodině. Každý se stejně hned chytne magického slova „partner“. Teď jsem dělala jeden krátký rozhovor a dostala otázku, jak ráda odpočívám. Řekla jsem, že mám ráda dobré jídlo a společnost kamarádů, rodiny, partnera. A okamžitě následovala otázka: „A prozradíte nám jméno vašeho přítele?“ Nikdo nechce slyšet jména kamarádek, ta nikoho nezajímají. Nemám žádné rodinné či osobní téma, které bych chtěla veřejně sdílet.

Když jste už zmínila show Tvoje tvář má známý hlas, zaujalo mě, že máte velikou touhu se zošklivit a zmaškařit. Masku Jima Careyho jste si užívala a jeho ďábelské ksichty udržela až do konce vysílání.
Já ráda blbnu. Myslím si, že si ze sebe musí každý umět udělat legraci, ale upřímně, prostě nebát se občas vypadat hnusně a směšně. Jistě, občas z toho mám i já obavy, ale velkou část trapnosti umím snést, nebo mi to je jedno. Například zrovna Jima Carreyho zbožňuji, mám pocit, že je docela nedoceněný. Za to, co dokáže se svým obličejem, by si zasloužil speciální vyznamenání. Jeho komediální výjevy jsou neskutečně originální. On je vlastně můj vzor.

Dělat si ze sebe legraci mi pomáhá přežívat, když jsem nervózní. Ať už při novinových rozhovorech nebo když jdu k doktorovi a bojím se. Většinou začnu dělat blbé fóry, které ani možná nejsou vtipné, nebo se zdají vtipné jenom mně. Tímhle způsobem odbourávám stres.

Čím jste přebíjela stres ve Tváři? Všichni účinkující popisují, jak těžké a vyčerpávající je naučit se během týdne novou píseň, choreografii a styl imitovaného zpěváka.
Neříkám, že to bylo lehké, rychlost a náročnost je pekelná. Ale miluju muzikály, jenže nejsem úplně fanouškem těch českých a naší muzikálové scény. V tomto projektu jsem si alespoň částečně mohla svoji muzikálovou posedlost vybít. Člověk absolvuje tréninky, kde tancuje, zpívá, pak se chodí dívat, pak se snaží dát vše dohromady a ještě je vše tak strašně zábavné, že nemusí vystupovat sám za sebe.

spisovatelka Irena Obermannová
Irena Obermannová: nikoho se neptám, co mám dělat, jsem už velká holka

Chápu, hledáte především zábavnost originálního předobrazu.
No právě. Když jsem dělala Whitney Houston, našla jsem originální video, kde působila jako sjetá. A právě to je na Tváři nejlepší. Ne, že si zazpíváte, ale že si můžete například zazpívat a zatančit jako sjetá Whitney.

Ano, bylo to náročné, byla jsem nervózní jako před představením nebo jiným výstupem, ale nevadilo mi to, protože mě celý proces strašně bavil. Těšila jsem se na tréninky i na losování a až budu dělat dalšího zpěváka nebo zpěvačku. Nešlo o špatný stres, kterému se snažím vyhnout.

Ve filmech a seriálech hrajete výrazné ženy, ale na divadle dostáváte role nezkušených holčiček – například opožděnou Vicki v inscenaci Zábiják Joe v Divadle Kalich a dychtivé Děvčátko v Krvavé svatbě v Národním divadle.
Role v Zabijákovi byla těžká, protože Vicky je v podstatě dospělou ženou, ale mentálně na úrovni osmileté holčičky. Komplikované bylo najít hranici mezi jejím skutečným a mentálním věkem, aby to nevypadalo, že si z ní dělám legraci, že přehrávám. Chtěli jsme, aby Vicki byla pořád uvěřitelnou postavou.

Možná zatím můj nejtěžší herecký úkol, vystavět celou tuhle složitou figuru. A ponoření do role Vicki se pro mě stává horší a horší, protože když se zkoušelo, odpremiérovalo a zahrálo, tak to docela šlo. Ale v momentu, když se představení reprízuje méně často, je pro mne těžší dostat se znovu do pocitu, nahodit zpátky proces přemýšlení té zvláštní holky.

A Krvavá svatba?
Moje role v Krvavé svatbě vznikla až při zkoušení se SKUTRy, tedy s režiséry Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským. V původním textu je Děvčátka méně, než v naší finální verzi. U Garcíi Lorky jde opravdu o velmi malou dívenku. Při čtení textu jsem si představovala desetiletou holčičku. Já ale těžko můžu působit tak mladě.

Role se proto vystavěla tak, že moje rozjívená holka lítá mezi chlapy po vesnici, běhá mezi několika svatbami a začne strašně toužit po tom samém, mít taky chlapa i svatbu, jen neřeší kdy a s kým. Pak se její charakter překlopí až do takové rozjařené sexuální přebujelosti. Možná svoji dychtivost už trochu přehání, ale stále je v ní počáteční dětská naivita.

Do inscenace vnášíte silný erotický prvek. Kamarád mi popisoval, že seděl v první řadě a právě váš sólový zpěv na forbíně vnímal jako nejvzrušivější moment celé inscenace.
Tenhle moment si užívám. Jsem blízko diváků a písnička se mi strašně líbí. Je zajímavě nazvučená s lehkou ozvěnou, nejsou v ní žádné hudební nástroje ani hudební podkres. Skladba působí až lehce strašidelně.

Martin Chodúr se synem
Martin Chodúr: Jsem jako provazochodec, balancující nad dvěma propastmi

Vezměte si, že spousta hororů je stavěna na dětském prozpěvování a popěvcích. Depresivní, zvláštní. Vlastně si užívám to, že i na mě píseň působí záhadně a tajemně, jako celá druhá půlka inscenace. A já si představuju, že jsem v začarovaném lese někde ve tmě sama a jen slyším, jak se v temnotě všichni perou. Ale co se tam děje, nevidím.

Takže zážitek i pro vás?
Baví mě užívat si diváky, protože jsem strašně blízko první řady. Často se to nestává, většinou se jejich blízkosti bojím. Například na Zabijákovi se nedívám přímo do publika a vlastně bych ani neměla. Když se však s diváky náhodou pohledem střetnu, tak mě to úplně vykolejí. Ale tady mi to nevadí.

Zároveň stvrzujete smrt hlavních hrdinů. Silný okamžik! Je těžké pro mladinkou herečku pronést poslední, zásadní repliku inscenace?
Samozřejmě. Je to podobné, jako když přijdete k bankomatu a máte strach, že si nevzpomenete na PIN a najednou vám automaticky naskočí (smích).

Teď běží druhá řada První republiky, kde hrajete Irenu, nadějnou automobilovou závodnici. Řídíte ráda?
Nemám ani řidičák. Dělám si ho už tři roky. Několikrát jsem začala, ale pak nebyl čas, jednou jsem zase na testy přišla s prošlou občankou, pak opět nebyl čas. Musím přiznat, že mě jednou k testům ani nepustili a poté zase nebyl čas. A vůbec – kdybych měla něco vzkázat pánům z ministerstva, tak bych jim řekla, že testy v autoškole jsou hrozné a příšerně těžké (smích).

Zpěvák Janek Ledecký.
Janek Ledecký: Jak říká Elton John – za úplný playback bych zavíral

Takže jste vlastně v autě strávila spoustu hodin!
Řídit umím, jen nemám papíry. Přesto mě řízení baví. Na První republiku jsem měla normální zkoušku v autě. Když se zjistilo, že nemám řidičák, byli majitelé těch krásných starých aut kupodivu klidnější. Ukázali mi, co a jak, a hlavně jsem dělala jednodušší věci, jako je rozjezd nebo příjezd. Rychlé závody nebo riskantní předjíždění v zatáčce dělal dublér.

Irena o svůj závodnický sen tvrdě zápasí. Měla jste i vy nějaký sen, který jste si musela vybojovat?
Nevím, asi částečně svoji práci. Mám před sebou pořád dost věcí, které nedělám dobře a které se musím a chci naučit. Už jen dostat se do divadla a zahrát si role ve skvělých filmech stálo nějaké úsilí. Něco jsem si ale vybojovala a jsem na to pyšná. Teď mě čeká hodně krásný úkol, budu opět zkoušet se SKUTRy, tentokrát Bratry Karamazovy v Hradci Králové, na to se moc těším. A pak bych se strašně ráda pokusila udělat svoje vlastní cédéčko.

***

Herečka Anna Fialová (*1995) je dcerou tanečnice Alexandry Malinské a muzikálového herce a zpěváka Jana Fialy, zároveň vnučkou známého hereckého páru Věry Vlkové a Karla Fialy. Studovala Pražskou konzervatoř. Jejím filmovým debutem byl Román pro ženy, výrazné role ztvárnila ve filmech Kouzla králů, Bella Mia, Padesátka, Muzikál aneb Cesta ke štěstí, Lída Baarová. Hrála v seriálech Vinaři nebo Mordparta. Diváky si získala i vystupováním v první řadě show Tvoje tvář má známý hlas. Účinkuje na prknech Divadla Kalich (Zabiják Joe, režie Petr Svojtka) i Stavovského divadla (Krvavá svatba, režie SKUTR).