Hodnocení deníku
3 / 5

Autorem divadelní adaptace je německý dramatik a režisér Claus J. Frankl a v Pardubicích hru režíroval bývalý ředitel Divadla pod Palmovkou Petr Kracik, který je ve VČD častým hostem.

Stopy vedou ke knihovně

Příběh učeného františkána Viléma z Baskervillu a jeho učně Adsona z Melku se odehrává během jednoho týdne v opatství kdesi na severu Itálie. Středobodem vyprávění je Vilémovo vyšetřování záhadných úmrtí řádových mnichů. Všechny stopy vedou ke knihovně - ohromnému podzemnímu labyrintu, kde je ukryto veškeré vědní tehdejšího světa.

Nutno podotknout, že divadelní zpracování Jména růže má oproti románu i filmu velmi nevýhodnou startovací pozici. Ecův román je typickým dílem postmodernismu, ve kterém se pod slupkou mysteriózního thrilleru skrývá celá řada odkazů na církevní učení, citací známých filosofických i teologických děl. Už ve slavném snímku tedy muselo být Ecovo dílo okleštěno především na napínavé vyšetřování záhadných úmrtí. Jenže na rozdíl od divadla má film tu výhodu, že může pomocí vhodně zvolených exteriérů a interiérů vytvořit prvotřídní atmosféru. Takové možnosti divadlo nemá, celý příběh musí být odvyprávěn v podstatě v jedněch kulisách.

Čím víc dýmu, tím lepší atmosféra?

Ani Petr Kracik se bohužel nevyhnul zlozvyku českých režisérů, kteří patrně soudí, že čím víc dýmu na jevišti, tím lepší atmosféra. Logické opodstatnění má přitom dým jen v závěrečné scéně po požáru knihovny. Nejlepším atmosférotvorným prvkem je tak nakonec hudba Dalibora Štrunce.

Kromě základního pátrání se do inscenace dostávají i některé další motivy. Je to především boj proti dogmatickému vykládání jakéhokoliv učení, nebo spor o to, jestli má být církev chudá, což je v dnešní době, kdy se na naší politické scéně řeší církevní restituce, otázka velmi aktuální. Jedním z témat Kracikovy inscenace je také přetvářka. Společenství mnichů v benediktinském klášteře je zdánlivě bohabojným místem, kam hřích nenašel cestu. Pod pokličkou se ale skrývají silné vášně, které by při odhalení znamenaly pro jednotlivé aktéry pravděpodobně obvinění z kacířství a smrt na hranici.

Z herců nejvíce zaujme Jiří Kalužný v roli Viléma z Baskervillu, kterého obdařil ironickým nadhledem, díky němuž františkánský mnich intelektuálně převyšuje své okolí uzavřené do dogmatického myšlení středověku. Nevděčnou pozici má jindy výborný Petr Borovec. V roli Adsona z Melku nemá v podstatě co hrát, jelikož postava novice je autorem dramatizace odsouzena k tomu, aby většinu času jen s výrazem úcty naslouchala promluvám starších mnichů. Z menších postav asi nejvíce zaujme Petr Dohnal v roli zpočátku sveřepého a nepřátelsky naladěného knihovníka Malachiáše z Hildesheimu.

Kracik se s Ecem utkal již podruhé

Režisér Petr Kracik se s dramatizací Ecova románu utkal již podruhé. V roce 2011 nastudoval v podstatě s totožným inscenačním týmem Jméno růže v Městské divadle Brno. Inscenace si přitom jsou velmi podobné, mají takřka stejné kvality i nedostatky. Jméno růže je řemeslně slušnou inscenací, která na jeviště převádí atraktivní středověký příběh. Výraznější emocionální zásah ale divák očekávat nemůže.