Milan Šteindler: Divadlo Sklep? To je pro nás vytrvalé puzení

Historka o tom, že se legendární pražské divadlo Sklep zrodilo roku 1971 ve skutečném sklepě na hromadě uhlí a brambor, už patří pomalu do čítanek. Stejně jako některé rané verše tehdy adolescentních zakladatelů Davida Vávry a Milana Šteindlera.

Označení „zakladatelé" však není na místě, neboť Sklep vlastně nikdy nebyl založen, jak tvrdí Sklepáci, nelze jej proto ani zrušit.

Tím vlastně vysvětlují i to, proč nevyšuměli jako spousta podobných spolků.

Kolem nich se pohybovaly v soustředných kruzích další soubory, především divadla počítající se v osmdesátých letech k Pražské pětce (Mimóza, Recitační skupina Vpřed, Kolotoč, Baletní jednotka Křeč) a v neposlední řadě i výtvarná skupina Tvrdohlavých.

K jádru souboru náleží, vedle Davida Vávry a Milana Šteindlera, také Tomáš Vorel, Tomáš Hanák, Jan Slovák, Jiří Fero Burda, Ondřej Trojan, Jiří Macháček, Tereza Kučerová, Lenka Vychodilová, Robert Nebřenský, Eva Holubová, Petr Koutecký, Pavel Auerbach, Monika Načeva, Bára Dlouhá, František Váša, Vlastimil Zavřel, Jana Hanáková, Otakar Schmidt, Václav Marhoul, Jan Boháč, Aleš Najbrt, krátce i Ivana Chýlková, Marek Vašut, Lukáš Vaculík a mnoho dalších.

Paradoxem Divadla Sklep je skutečnost, že nikdy nechtělo ničeho dosáhnout.

Mnohé příslušníky „sklepovské" generace přitom k profesnímu úspěchu nasměrovala právě prkna tohoto dnes již kultovního divadla.

Sklep se nikdy nepokoušel posouvat divadelní vývoj a nevydával generační manifesty ani deklarace. Přesto, především obsáhlostí (ne)uměleckých aktivit širokého okruhu „sklepáckých" aktivit, dnes ovlivňuje všechny obyvatele, od batolat až po důchodce.

Ať je to při výuce v televizním kursu němčiny, při procházce po „šumných městech", ve filmové tvorbě a při ovlivňování prostřednictvím reklam, tvorbou kostýmních kreací, smělými doprovodnými akcemi karlovarského festivalu, hudebními produkcemi a dalšími aktivitami.

Skutečné sklepní začátky, na uhlích a bramborách, vyústily v tvar velmi volně strukturovaný, v Besídku, která žije s úspěchem dodnes.

A právě s ní tento legendární pražský soubor zavítá do sálu královéhradecké Filharmonie, a to ve čtvrtek 23. října od devatenácti hodin.

Nejen o tomto slavném představení, které je stále stejné, ale přitom vždycky jiné, jsme si povídali se známým hercem a režisérem Milanem Šteindlerem.

V čem vidíte hlavní kouzlo divadla Sklep, které vás stále vrací na tu pověstnou hromadu uhlí a brambor?
Kolega David Vávra to nazývá puzení, takže předpokládám, že i v mém případě je to nějaké puzení. Myslím si, že je to puzení vytrvalé. Svědčí o tom i fakt, že jsme oslavili dvaačtyřicet let od doby, kdy jsme  hráli na pověstné hromadě uhlí a brambor.

Jak dlouho vlastně trvá připravit „sklepovskou" Besídku?
Puzení nás všech, kteří do Sklepa chodíme, každoročně vyústí ve vánoční Besídku.  To je představení, u něhož nikdo neví, co si ten druhý přichystal. Samozřejmě vždycky je dobré, když alespoň ti, kteří si nacvičí společnou scénku, tuší, co budou hrát. Vždycky to ale je překvapení pro nás pro všechny, a tím je toto představení zábavné nejen pro publikum, ale i pro nás.

V posledních Besídkách, včetně té aktuální, která bude k vidění v Hradci Králové, jste se hlavně vy zaměřil na to, aby Sklep důsledně dodržoval normy Evropské unie. Jak se to divadlu z vašeho pohledu zatím daří?
Zatím to hodnotím celkem kladně. V průběhu představení přijde na řadu instruktáž, kterou Evropská unie vyžaduje. Směrnice ale neříká, čeho se má instruktáž týkat, pouze to, že ji musíme provést. Proto ji provádíme. Jen jsme si ověřili, že nesmí pojednávat o bezpečném a nebezpečném sexu, protože s tímto tématem bychom mohli začínat až po dvaadvacáté hodině, ale to už většinou všichni chceme být doma.

Zaznamenali jste nějaké kontroly nebo inspekce ze strany Evropské unie?
Myslím, že největší inspekce se odehrávaly před Listopadem 1989. Ty se konaly poměrně standardně a pravidelně. Nyní už se kontroly změnily spíše v občasné návštěvy, které jsou z mého pohledu vedeny v přátelském duchu. I když je pravda, že i kontroly před Listopadem 1989 vlastně byly tímto způsobem vedeny. Když ze mě třeba při výslechu na Státní bezpečnosti nemohli dostat jméno nějaké undergroundové skupiny, která je zajímala, tak alespoň přátelsky pokládali formálně otázku: „Tak nám aspoň povězte, kdo s vámi hraje to vaše divadlo". A já jim pokaždé vždy v přátelském duchu odpovídal: „Vždyť to musíte dobře vědět, vždyť jste u nás každý týden". A oni mi říkali: „Ale my to chceme slyšet od vás".

Při letošní Besídce jste se svěřil se svým tajným snem, že byste rád jako rocker skákal do publika. Jak se vám to zatím daří?
Na východě Čech už jsem to zkoušel při představení Besídky v Pardubicích, ale tam se to nepodařilo úplně přesně podle mých představ. Spoléhám na Hradec Králové, že tam se to snad 23. října podaří. Skok do publika je totiž důkazem důvěry herce v publikum. A s hradeckým publikem zatím máme velmi dobré zkušenosti, takže spoléhám na to, že kotel pod jevištěm zafunguje dobře a udrží mě. Moc bych si přál, aby mě pak přes svoje hlavy přenesl až na druhou stranu hlediště, ideálně směrem k bufetu.

Jak je to s vašimi tanečními sklony? Na letošní Besídce předvádíte i velký baletní výkon. Přál jste si být v dětství „baleťákem"?
Ne, v dětství jsem chtěl být pilotem. To se mi ale naštěstí v tomto představení zúročilo. Na druhou stranu je třeba přiznat, že přece jen je lepší, když jsem pilotem na jevišti než ve skutečném životě. Díky tomu, že jsem se nestal pilotem, bylo ušetřeno velké množství lidských životů.

V Besídce jste si zahrál i pilota letecké společnosti Romair. Jak si v těžké konkurenci vede?
Romair je vlastně nejbezpečnější letecká společnost. Řídí se totiž heslem, že když nic neočekáváte, tak nemůžete být zklamáni.   (td, vm)

Kdo je Milan Šteindler?
Známý český herec a režisér Milan Šteindler se narodil 12. dubna 1957 a převážnou část svého života strávil v Praze. K umělecké dráze směřoval už od dětství.

Do období jeho studia na střední výtvarné škole spadají počátky amatérského divadla Sklep, které založil spolu s kamarádem Davidem Vávrou. Po ukončení střední školy nastoupil na FAMU, obor režie. Toto studium završil v roce 1985. Už o rok předtím začal pracovat ve Filmových ateliérech Barrandov jako asistent režie. V průběhu 80. let minulého století se divadlo Sklep stalo významným kulturním fenoménem Prahy a Milan Šteindler se mu v tomto období intenzivně věnoval. Spolupráce s Tomášem Vorlem přinesla Milanu Šteindlerovi role v amatérských a studentských filmech KAŠPÁREK (1980) a DÁREČEK (1984). V letech 1986 až 1988 byl členem umělecké skupiny Ctibora Turby.

„Sklepácká" popularita přinesla Šteindlerovi koncem 80. let výraznou roli v moralitním snímku Věry Chytilové KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM. Krátce poté se objevil v experimentálním filmu PRAŽSKÁ PĚTKA v roli průvodce a komentátora filmového dění. Práci na Barrandově završil Milan Šteindler v roce 1989 svým režijním debutem VRAŤ SE DO HROBU, který byl do kin uveden o rok později. Vzhledem k tomu, že si střihl hlavní mužskou postavu, vstoupil rázem do širokého povědomí diváků. Komedie o zarputilém sociologovi se stala svéráznou generační výpovědí a ukázala možnosti Šteindlerova talentu – jeho hravost a schopnost imaginace.

Úspěch filmu přinesl další cenné příležitosti na poli herectví, což bylo důležité v době, kdy opustil Barrandov. Mezi nejvýznamnější práce z této doby patří výstupy v seriálu ČESKÁ SODA. Milan Šteindler byl jedním ze scénáristů pořadu a pro sebe napsal roli jednoho z vedoucích svérázného jazykového kurzu ALLES GUTE, kde exceloval spolu s Davidem Vávrou. V roce 1994 si zopakoval spolupráci na scénáři s Halinou Pawlovskou. Zrodil se tak zajímavý snímek se zvláštní poetikou – „smutná" komedie DÍKY ZA KAŽDÉ DOBRÉ RÁNO. Sklidila velký ohlas nejen mezi diváky, ale i u odborné kritiky a v klání o Českého lva získala hned čtyři trofeje včetně té nejcennější.

Po úspěchu svého druhého filmu se Milan Šteindler režijně odmlčel, protože nemohl najít vhodnou filmovou látku. V následujících letech se pravidelně objevoval v nejrůznějších filmových a televizních rolích. Výraznou vedlejší postavu šéfa koncentračního tábora, kterou se vymanil ze zavedené škatulky komických postaviček, ztvárnil v dramatu Hynka Bočana BUMERANG. Po osmiletém půstu přistoupil ke svému třetímu celovečernímu snímku PERNÍKOVÁ VĚŽ z prostředí drogové scény. Film ale vzbudil rozpaky jak u filmových fanoušků, tak u odborné kritiky. Po tomto neúspěchu se Milan Šteindler vrátil ke hraní ve filmech a televizních seriálech a k tvorbě televizních reklam. V roce 2007 začal natáčet svůj čtvrtý celovečerní film s pracovním názvem O ŽIVOT, který prezentuje jako road-movie do lůna přírody.

Na půdu „kultivované" komerce zabrousil svou účastí na projektu CLEVER vysílaném televizí Nova, kde spolu s asistenty předváděl a komentoval efektní vědecké pokusy. Z tvorby pro děti stojí za zmínku večerníčkovský seriál Z DENÍKU ŽÁKA 3.B ANEB EDUDANT A FRANCIMOR, kterému propůjčil svůj hlas a díky jeho nezaměnitelnému projevu vznikla ve spojení s netradiční kresbou vtipná pohádka s přesahem pro dospělého diváka. V současnosti je Milan Šteindler považován za výraznou uměleckou osobnost v oblasti režie, herectví i scénáristiky, která se prosazuje zejména v komediální oblasti.

Jeho tvorba se vyznačuje provokativností, vysokou kreativitou a sklonem k recesi. Založením divadla Sklep ovlivnil Milan Šteindler spolu se svými kolegy vnímání humoru celé jedné generace. Je otcem dvou dětí. Dcera je uznávanou golfistkou ve své věkové kategorii.   (čsfd)