Divadelní záznamy na obrazovce bývají ošidné a režiséři u nich někdy trpí. Proč jste se rozhodl pustit svého velkolepého Otakara online?
Osobně jsem se záznamy divadelních inscenací nikdy moc nezabýval. Neměl jsem příležitost ani důvod. Jednak televizi nevlastním, jednak Česká televize celou "naši" dekádu v Divadle Komedie ignorovala. Nebýt Čestmíra Kopeckého, který na konci našeho působení (divadlo pod Pařízkovým vedením skončilo v roce 2012, pozn. aut.) do ČT Art prosadil deset našich inscenací, které se natočily téměř bez finanční podpory a takříkajíc na koleni, nic by se v televizi neobjevilo. V posledních týdnech mi dochází, jaká by to byla škoda. Napříč Evropou dávají divadla prostřednictvím streamovaných záznamů o své existenci vědět. Nabízejí i starší inscenace. Nic jiného jim nezbývá. Některé vlády se živé kultury hned na počátku pandemie jednoduše zbavily.

Proč tomu tak podle vás je?
Místa, na kterých se lidé zbytečně scházejí, aby se zabývali stavem věcí, politici nepotřebují. Kromě nepohodlných otázek se tam nic nenabízí - tudíž se tam člověk nemůže prezentovat před médii s točenou zmrzlinou u huby. (Poslední záběr na premiéra, kterého jsem si všiml, než se na několik týdnů někam vytratil.) Proto bych ztrátu kvality při přenosu z jeviště na obrazovku tolik neřešil. Prioritou je kontinuita. Divadla na internetu připomínají svou existenci. V českém prostředí za nemalého úsilí a dosud většinou bez jakékoli podpory. Jsem rád, že se i v této specifické době jednou ze svých inscenací k tomu všemu mohu vyjádřit.

Vaše provokativní inscenace rozbouřila vody u rakouského publika, utahuje si ale i z českých poměrů a malosti. Pandemie tomu dává další kontext - je hořké sledovat, jak si někteří naši politici uzurpují prostor k vlastní show.
Když jsme na podzim hostovali ve Stavovském divadle, nebyl jsem s vyzněním inscenace spokojený. Publikum se bavilo až moc. Omlouvám se za ten příměr, ale jako by se ”smějící se bestie” přišly ujistit, že jsou na tom Rakušané ještě hůř než Češi. Nejhorší je, že jsem tomu všemu pražským uvedením vytvořil pomyslné fórum. S takovou řachandou jsem opravdu nepočítal. Ve Vídni se o inscenaci v hledišti Volkstheateru vedly spory, někteří diváci i recenzenti byli vzteky bez sebe. Můžete mi vytknout všechno možné, jen ne to, že bych v případě “Otakara” usiloval o bezzubé líbivé gesto. V Praze jsme přidali improvizaci na téma defenestrace a lidé se bavili stejně nekriticky - i když jsme veřejně rozjímali o tom, že by v jiné době takový Babiš dávno z okna vyletěl.

Karel Dobrý jako král OtakarZdroj: KIVALidé nechtějí přemýšlet a hledat fakta a kontexty.
Jako by se třicet let po takzvané revoluci všichni chtěli už jenom bavit. Nezávazně - a hlavně hodně. I když jde o někoho, kdo se zaprodal režimu, na revoluci vydělal a potom začal kázat kapitalismus. Jenže teď přišla skutečná krize. Pandemie, během které své počínání jen tak neokecáte. Najednou vyšlo najevo, že této zemi vládne hazardér, který se bezhlavým akcionismem snaží napravit svou pošramocenou reputaci. Slušným člověkem se ale jen tak nestanete, musíte jím být.

Bohužel se navíc ukazuje, že kultura je zase poslední v řadě. Otvírají se prioritně hobbymarkety, autosalony a služby, aby se utrácelo tam, kulturní stánky čekají. Jak v tenhle čas vypadá rakouská podpora domácí kultury?
Pochopitelně trvalo, než se začalo rozebírat, jak živou kulturu v této krizi podpořit. Byly jiné, "skutečně" problémy. Přes závažnost celkové situace - nebo právě proto - člověka mrzí, že kultura je stále, zejména některými politiky, považována za přepychovou vymoženost. Jako by byla nechtěným děckem, na které stát milosrdně přispívá. Byla základem vzniku západní civilizace, která je na otevřené výměně názorů postavená. Škoda, že se to musí třeba v České republice neustále připomínat. V Rakousku je samozřejmě všechno trochu jinak.

Můžete to trochu přiblížit?
Nebyl jsem tam od 15. března, vše sleduji zpovzdálí. V poslední době mne zaujala různá spíš proklamativní prohlášení typu „Jsme kulturní národ!“. To vše spojené oznámením velké akce na kanálu ORF3, kde umělci v relaci Wir spielen für Österreich (Hrajeme za Rakousko) budou kolektivně národ bavit i přesvědčovat o tom, jak moc je kulturní.

To zní skoro úsměvně. Ale to asi nebude všechno, že?
Na programu je například přenos vystoupení tenora Jonase Kaufmanna, který zazpívá In einem kleinen Café in Hernals (V malé kavárně v Hernals). Sociální romantika z období mezi světovými válkami. O tom, že se jedná o titul napsaný rakouským židem Hermannem Leopoldim, autorem hudby k Písni z Buchenwaldu, který prošel koncentračními tábory a před nacisty prchal až do Spojených států, ani zmínka. Pořad pro povzbuzení národního a kulturního cítění na jedné straně, minulost, se kterou se Rakousko nikdy nevypořádalo, na straně druhé.

„Kulturní“ národ, který si židovskou kulturou vytřel zadek, aniž by se k tomu někdy někdo postavil čelem. I takové zjištění přináší současná krize. Na druhé straně se tam alespoň na nejvyšší úrovni za kulturu bojuje. Nebo je to minimálně součástí debat ve veřejném prostoru. V tom je podstatný rozdíl, když srovnávám s děním v České republice.