Tleskali už jí Ústečané na divadelní přehlídce Ústecká forbína 08 i Děčíňané ve svém divadle. V Praze jsou její dvě silvestrovská představení v Divadle Bez zábradlí beznadějně vyprodaná, v Ústí je o Pydlu takový zájem, že pořádající agentura For hned dohodla další uvedení na březen. Představení je přitom tak zábavné, poučné a místy z něj i mrazí v zádech, že stálo zato si o něm s Josefem Dvořákem popovídat. Zvlášť, má–li hra prapůvod v Ústí z konce 60. let minulého století.

Slavnou Pydlu jste napsal s Pavlem Fialou, autorem i režisérem legendárního Kladivadla, z něhož později vzniklo Činoherní studio Ústí. Kolik z představení je vaše a kolik jeho?

Můj autorský podíl na hře je těžko odhadnutelný. Před lety Pavel Fiala přinesl tento text a ten pak procházel normálním procesem zkoušení. A při tom se tu herec zbláznil z některých nápadů a námětů, rozšířil je a rozvedl a vznikaly etudy za němého údivu i souhlasu autora. Za vydatného potlesku pana režiséra Sokolovského, za jásotu spoluhráčů i náhodných diváků v divadle.

Je v Pydle hodně improvizace?

To se dá těžko říct, on sál Domu kultury Ústí není nejvděčnější na hraní. Je podobný jako pražská Lucerna. V takových sálech divák komedie, které nasazují vyšší tempo, hůř sleduje. Poslední divák je totiž od herce tak daleko, že na sebe ani nevidí. A to u divadla není nejvhodnější.

Jak vnikla vaše „drzá“ komunikace s diváky. Takové to Viď? Je to úžasné, ale od každého by to asi lidé nevzali.

Možná ne. Oni asi vycítí, že je na ničem nechcete nachytat, cítí, že si s nimi chcete povídat. A tak je oslovujete a vybízíte je k tomu, aby oni se projevili. Na tom není nic mimořádného. Mně kdybyste zakázali, abych oslovoval diváky, tak budu smutnej.

A navíc to dává té hře šťávu…

Určitě.

Původně jste hrál Pydlu s Janou Paulovou, dnes roli Královny má Markéta Hrubešová. Můžete je srovnat?

Já neumím herce srovnávat. Jsou to osobnosti, každá je trochu jiná a každá přináší na jeviště něco neopakovatelného, co nepřináší ta druhá.

Mně se na Markétě líbí, že umí být taková starosvětská. Že chvílemi na jevišti v Pydle působí jako ze starého českého filmu…

No no no (souhlasně). Já ale strašně nerad dělám rozbory herectví, mně zkrátka Markéta vyhovuje. Jednou v noci se mi zjevila, když jsem přemejšlel o tom, koho obsadit… Já pak ráno vstal a řekl jsem: „Už vím, kdo bude hrát Královnu“. Král a Královna jsou – spolu s Vojákem – tři body, které musejí v té hře fungovat. Učitelka a Komorník už se můžou dost posouvat.

Prozraďte, jak jste přišel na to, že se ke hře S Pydlou v zádech vrátíte?

Těch důvodů je několik. Jeden z nich je ten, že kdykoli jsme se někde objevili, lidi Pydlu zmiňovali. Ptali se a já už jsem se zařekl, že už ji hrát nebudu… Ten tlak byl ale obrovskej a je také hrozně těžký sehnat dnes komedii pro divadýlko, jako jsme my. Tak jsem se začal zaobírat myšlenkou – a zdálo se mi to skoro bezbožný – že bychom mohli vrátit Pydlu zpátky na jeviště. Bál jsem se, udělali jsme si čtený zkoušky a povídali jsme si a já všechny upozornil, že jestli to nepůjde podle našich představ, dáme si skleničku na rozloučenou a rozejdeme se. Všichi s tím byli srozuměni a připraveni, ale já pak zjistil, že všichni ji hrát můžou. Tak jsme s ní šli na jeviště…

Takže dalších pět set repríz?

To záleží na divácích. Ono dneska je strašně divadel na kolech, to, co nastalo je opravdu řetězová reakce. Herci opouštějí zavedená divadla a tvoří další a další skupiny a trh je přesycenej. Takže když uděláme TEĎ pětistovku, bude to ještě větší úspěch, než byla ta pětistovka minulá.

V Pydle se můžete hodně „odvázat“ – a děláte to. Stalo se už, že jste si při ní víc „pustili hubu na špacír“ a byly z toho problémy s režimem?

Myslím že jo, vždyť byla dvakrát zastavená. Dokonce se rok nehrála a nadřízené orgány o ní vůbec nechtěly diskutovat. Byly to hloupé připomínky, ale někdy jsme se zase my tvářili hloupě, že nerozumíme tomu, co nám vytýkají.

Co přesně jim vadilo?

Bylo by to na delší vysvětlování, ale v podstatě sami vyzkoušeli tu hru „opravit“ a když zjistili výsledek, který jsme jim předvedli na zkoušce, beze slova odešli a nechali nás hrát původní verzi.

S jakými pocity dnes stojíte před publikem se stejnou hrou?

Vůbec o tom nepřemýšlím, nepovažuju to za stejnou hru. Představení jsem nikdy nepovažoval za hru, ale za možnost potkat se s diváky, povídat si s nimi. A teď si tedy znova povídáme na téma, který už mám z velký části prozkoumaný. Už jsem zvolil mnohokrát nejrůznější útěky od zaběhnutých etud, ale jsem nepokojná duše. Nedokážu hru přesně zopakovat ne proto, že bych si ji nepamatoval, ale já nejsem opakovačka. Hrozně by mi to vadilo. Nikomu nevyčítám, hraje–li svůj text večer co večer bez obměny… Je to věc jeho, autora a režiséra, ale já miluju pohrávání si. Takže pro mě je tedy ta pauza v podstatě jen ta pauza, která vznikla mezi posledním a prvním obnoveným představením. Nic zvláštního…

Zatímco ostatní herce „vyrušování“ diváků ruší, vám nahrává, že?

Ano, vítám ho. Kromě opilců, ti mají vlastní svět a vedou často monolog – nechtějí dialog. V hledišti jsou neukočírovatelní, ale jinak mně každý pozdní příchod, hnutí v hledišti, zvuk či bouchnutí dveřmi jen nahrává. Protože tím dávám divákům zároveň najevo, že teď jsou u vzniku celé komedie. Každá správná komedie by měla mít punc toho, že alespoň její jednotlivé repliky před divákem vznikají. Že je hra dohodnutá, samozřejmě, ale zčásti nemá utažený šrouby.

Pydla má svůj prapůvod už v Ústí v Kladivadle, že?

Ano, ale jmenovala se Královské variace. Kladivadlo bylo členem Státního divadelního studia v Praze a pan ředitel tohoto studia se přijel podívat, co jsme nazkoušeli. Byla opravdu nádherná, hráli v ní Uršula Kluková, Láďa Frej, Jana Kasanová… Po předváděčce jsme šli na oběd, vrátili jsme se a dozvěděli se, že už ji nikdy hrát nebudeme. Pan ředitel řekl: „Přátelé, vy jste se úplně zbláznili. Za tohle by zavřeli nejenom vás, ale i mě. A to já nechci.“