Dlouho ve vás to rozhodnutí zrálo?

Poměrně dlouho… Nakonec jsme dospěli k názoru – i přesto, že zvláště u intelektuálněji laděné novinářské obce asi opravdu nesklidíme jediné pozitivní slovo – že na všechno musí uzrát čas. I na návrat Ježíše. No a ten čas teď přišel.

Podle čeho tak soudíte? Podle ohlasů na koncertní verzi muzikálu Jesus Christ Superstar, kterou jste u vás loni v létě uvedli?

Nepopiratelně to byl jeden z posledních impulsů, který nás v našem rozhodování utvrdil. Osud tomu chtěl, že úkol inscenovat Ježíše byl svěřen nám, ostatní pražská muzikálová divadla ať prominou…

Čím je podle vás Ježíš výjimečný, čím se liší od jiných muzikálů?

Ježíš měl jedno obrovské štěstí, kterého se úplně nedostalo Draculovi – k jehož reinkarnaci došlo v České republice poměrně předčasně a ne zrovna šťastně, čímž se část jeho legendy zabila. U Ježíše se zatím nikomu nepodařilo jej pokazit, tak doufám, že se to nepodaří ani nám.

Jak si v tom roce 1994 u diváků vedl?

Jako producent muzikálu Dracula musím konstatovat, že zatímco tento vidělo asi 1 250 000 diváků, Ježíš jich měl na kontě méně, kolem 850 tisíc. Čili v té pomyslné příčce divácké přízně a úspěchu skončil historicky na druhém místě. Zase měl ale více repríz. A i když u nás nebyl úplně prvním zahraničním licenčním projektem, jímž byli Les Misérables, utkvěl hodně v paměti. Mimochodem – jeho návštěvnost z let 1994 až 1997, kdy byl Ježíš uváděn – se bude těžko překonávat. Doba se změnila.

Z původního obsazení se ve vaší inscenaci představí Bára Basiková a Kamil Střihavka. Neměli jste v plánu oslovit třeba i Dana Bártu nebo Bohouše Josefa?

V tomto směru jsme prošli pečlivým výběrovým procesem. V některých případech jsme třeba neměli zájem dotyčného vůbec oslovit, v jiných jsme ho oslovili, ale on nabídku nepřijal. Nakonec jsme měli pocit, že známe lepší klíč k obsazení jednotlivých postav, než jaký byl uplatněn před lety. Všechno je to tedy spíš souhra okolností.

Ptám se proto, že se asi budou ptát i pamětníci.

Rozumím, ale tím se zase dostáváme k tomu, co už jsem říkal na začátku – že se první české nastudování Ježíše zafixovalo do podvědomí národa velice silně. Málokdo si je proto schopen uvědomit, že hudba a text Andrewa Lloyda Webera a Tima Ricea nejsou pevně svázány s Kamilem Střihavkou, s Danem Bártou, se Spirálou… Takže ano, chápu, že se lidé ptát budou, ale podle mého názoru je to totéž, jako kdybych si kladl otázku, kolik jsem vážil v roce 1995, kolik v roce 1997, kolik teď a začal to srovnávat. No tak bych se asi dopracoval k nějakému rozdílu, ale k čemu by mi to bylo dobré?

Na druhé straně přivedete na jeviště nové tváře, což určitě vyvolá zvědavost…

To bezesporu, jsem přesvědčený, že talentovaný Michal Skořepa coby Ježíš Kristus (pozn. s Václavem Noidem Bártou bude ještě alternovat postavu Jidáše Iškariotského) překvapí… Ať už jde tedy nejen o obsazení, ale také o kostýmy a dekoraci – opravdu se nepokoušíme o stoprocentní reminiscenci, to by nešlo už z důvodu, že prostor karlínského divadla je oproti Spirále nesrovnatelně větší. Čili to představení bude úplně jiné. Na druhé straně – tento rozhovor je důkazem, že se všechno stejně kolem oné reminiscence pořád točí a točit bude.

Tak se na mě nezlobte.

Nezlobím se, je to z pohledu diváků logické. Jejich paměť a vzpomínky fungují velice zvláštně a vlastně nepříznivě pro každého, kdo přináší něco nového.

Jak náročná je příprava Ježíše ve vašem divadle?

Naší strategií je, že všechno – finance i energii – koncentrujeme v sezoně do jedné premiéry. Sice tím narážíme na tvrzení staromilců, že to není správné, že dřív v karlínském divadle taková praxe nebyla. My si ale stojíme za svým – tvrdím, že než udělat třeba tři představení, ke všemu chaoticky připravené, průměrně obsazené a podprůměrně navštěvované, je lepší udělat jednu špičkovou inscenaci. Příkladem budiž Carmen, kterou u nás vidělo za rok a půl uvádění přes dvě stě tisíc diváků. Není proč si přece vytvářet konkurenci ve vlastním divadle.