S jakými pocity se k Draculovi – coby člověk, který jej s Richardem Hesem vymyslel – vracíte?

Mrzí mě samozřejmě, že už nikdo ze zmíněných pánů nežije. Myslím si, že právě Richard by si obnovení Draculy užíval, byla by to určitě jízda… Vrátil by se do svých bohatýrských okamžiků, protože v tom on byl úplně nezničitelný a nezadržitelný.

Jak to vlastně celé začalo?

V roce 1993, když se u nás chystalo první uvedení Bídníků, jsem byl v karlínském divadle na návštěvě u tehdejšího ředitele Zdeňka Pospíšila. A on velmi sugestivním způsobem vykřikoval, že produkce Camerona Macintoshe zničí veškerou původní tvorbu. V té době zrovna běžela v televizi reklama na Vizír, on říkal – to nás všechny vybělí jako Vizír! A pak ten název pracího prostředku vykřikoval pořád dokola… Ve mně to zanechalo silný dojem – svůj „výlev" ještě podtrhl tvrzením, že na muzikálovém poli už všichni budeme jenom pohůnky cizáků. Takže jsem došel k utkvělé představě, že je třeba přijít s původním českým titulem, který by dokázal konkurovat světovým produkcím. Tuto myšlenku jsem přenesl na Richarda, který s ní vřele souhlasil. Pak jsme dlouho chodili a hledali téma. Poměrně pravidelně jsme se tenkrát scházeli na Vinohradech v klubu Radost FX, kde jsme konzumovali ve velkém množství whisky, a někdy nad ránem při jednom z takových večírků se na mě Richard podíval, už jsme moc nemohli mluvit, a vyslovil „Dracula". Řekl jsem, tak jo.

A začali jste podnikat další kroky, to znamená oslovovat autory – Karla Svobodu a Zdeňka Borovce.

Ano, museli jsme je napřed přesvědčovat o tom, že náš plán není utopie, že víme, o čem mluvíme. Pak jsme je pozvali do Švýcarska na muzikál, který jsme tam v té době koprodukovali, což u nás tak známé nebylo, až na naši nabídku kývli. A postupně jsme každý překonávali jiná úskalí. My s Richardem jsme měli našpórované nemalé peníze, ale bylo jasné, že jen ze svého projekt do konce nedotáhneme. Takže jsem věděl, že v nějakém okamžiku do něj musím získat strategického finančního partnera. Bylo mi jasné, že se mi ho bude lépe shánět do už vystavěného příběhu než jen do snu. Hrál jsem prostě vabank. Pamatuju si, že už v Kongresovém centru probíhaly castingy na obsazení jednotlivých rolí a já si v duchu říkal – no, to bude zajímavé, jestli ty peníze neseženu, z toho asi bude pěkný průšvih. Ale naštěstí se podařilo.

To jste musel mít nervy jako ze špagátu…

To ano. Uvědomoval jsem si, že v případě neúspěchu by se ten smrad táhl výhradně za mnou. Do první generace programu muzikálu jsem napsal větu, že když je projekt úspěšný, můžou za to umělci, a když není, může za to producent. Tu větu do zlata vytesat, tak to opravdu je.

Mohli jste autorům mluvit do jejich práce?

Určitě. Ještě když se realizovala první půle Draculy, tedy první a druhá epocha, tak jsme jim do toho s Richardem kecali. Při té druhé půli, respektive třetí epoše jsem už ale byl tak pohlcen věcnými starostmi a organizačními problémy, že to běželo mimo mě. Vzpomínám si třeba, jak jsme byli na večírku u Dana Hůlky na zahradě v Jevanech, kde se Richard totálně pohádal s Karlem, protože nedodával noty na zkoušky ke korepeticím tempem, kterým bylo potřeba. Karel tehdy říkal, že se v noci budí hrůzou, protože vidí, jak nad ním stojí Hes a dokola opakuje – noty, noty, noty… Karel – ačkoliv na to nevypadal – byl trošku éterická bytost. Bylo vtipné, jak se ne úplně stoprocentně orientoval v libretu, a tak občas přinesl hudbu, která se hodila do úplně jiného místa muzikálu než do toho, do kterého si Karel myslel, že ji napsal. Nicméně si myslím, že jeho hudba je pořád nejsilnější stránkou celého díla. Takže vlastně jeho metoda, která občas vypadala jako náhodný výstřel, znamenala trefu.

Pak přišla premiéra a úspěch byl velký. Překvapil vás, nebo jste v něj tak nějak doufali?

Abych řekl pravdu, veškerý um a energii jsem soustředil do jedné věci, abychom uskutečnili aspoň jediné představení a pak se děj vůle boží. Tak velkým úspěchem a počtem repríz jsme byli všichni zaskočení. Těšilo nás, že jsme z ničeho, jenom z myšlenky, vystavěli obrovský kolos, který měl zvlášť v prvním roce spoustu dětských nemocí, kýval se na hliněných nohách. Můžu vám říct, že po tom roce jsem nebyl schopen říct souvislou větu a koktal jsem, takže jsem musel odjet napřed na týden do lesa a pak na dovolenou, abych zase mohl formulovat myšlenky. Ten provoz s sebou přinesl tolik složitostí a tlaků, že mnohem raději vzpomínám na dobu vzniku Draculy než na dobu jeho uvádění.

Nakonec se muzikál se dočkal rekordní návštěvnosti…

Ano, v letech 1995 až 1998 dosáhl 1,2 milionu diváků, což je dosud nevídaný a nepřekonaný český muzikálový rekord. Dnes už jej nikdo nedostihne, ani to není možné.

Draculu teď na jeviště vracíte s několika novinkami, jaké to jsou?

Předně je třeba říct, že krátce se Dracula v původním nastudování, ale v novém obsazení vrátil do Kongresového centra v roce 2003, v novějším nastudování byl pak v letech 2009–2011 uveden v divadle Hybernia. S jeho producentem Oldřichem Lichtenbergem jsme se dohodli na spolupráci a v Karlíně teď z hybernské verze Draculy vychází scéna Daniela Dvořáka a kostýmy Romana Šolce. Hudba je samozřejmě pořád jedna a ta samá, ta původní. Nově jsme výpravu rozšířili a obohatili o nové moderní prvky, jako jsou například projekce. Podtrhnout bych chtěl fakt, že poprvé v historii zazní Dracula s živým orchestrem.

V hlavních rolích se znovu objeví Daniel Hůlka či Leona Machálková jako Loraine. Chtělo se jim, nebo jste je musel přemlouvat?

Myslím, že se jim chtělo, aspoň tomu naše jednání a jejich reakce odpovídaly. Ale s jakými konkrétními pocity se jim vracelo, to je spíš otázka na ně.

Platí, že muzikál budete uvádět v omezeném počtu 28 exkluzivních představení?

Ekonomicky to tak koncipováno bylo, protože jsme si nebyli úplně jistí, co návrat Draculy udělá. Zájem o něj nás ale příjemně překvapil, takže v takové situaci by byla hloupost s ním nepokračovat i na podzim.