Když režírujete dílo takového velikána, přistupujete k němu jinak než ke hře, řekněme, méně známého autora?

Petr Veselý: Rozdíl v přístupu není žádný. Je to úplně stejné jako když děláte módní přehlídku nebo Hamleta. Jiné je to v tom, že přehlídka na rozdíl od Hamleta nemá velký přesah. Nejsou v ní věci, kterými byste se musela zabývat, nebo které by vás překvapily. Pokud téma, jež zpracováváte, je dobré a hluboké, v průběhu práce, jelikož se konfrontujete s názory kolegů na jevišti, zjišťujete, že jsou tam prvky, o kterých jste neměla ani tušení. A musíte se s nimi vyrovnávat. Tohle u jednodušších věcí není. Ale přístup je stejný.

Věc Makropulos se hraje na řadě scén u nás i ve světě. Aktuálně se připravuje v pražském Národním divadle, kde herce vede slavný americký režisér Robert Wilson. Pojedete se podívat na premiéru?

Petr Veselý: Jednoznačně. Moc se na to těším. (Úsměv.)

Co vás na Čapkovi baví?

Petr Veselý: Čapek je výborný řemeslník. Jeho schopnost napsat dialog, vědět, co chce divadlo, nikoliv literatura, ta je úžasná. Jeho dramatické práce jsou psané jiným způsobem než prózy. Divadlo nechce moc textu, ale chce situace. A on to věděl, asi také díky tomu, že měl za manželku herečku.

Soubor Městského divadla Zlín má mnoho půvabných hereček. Proč jste do hlavní role operní divy Emilie Marty obsadil Evu Daňkovou?

Petr Veselý: (Smích.) Celá hra je o věku, o dlouhověkosti. Moment, kolik komu je let, kdy se co stalo, běží od začátku do konce. Říkám to proto, že věk hlavní postavy je klíčový. Ona musí vizuálně vypadat na necelých čtyřicet let, což Eva splňuje, byť je o něco starší. No a druhá věc, Eva je v současné době velmi vyzrálá a zkušená herečka.

Paní Daňková, zlínské publikum vás zná z mnoha inscenací, ale v poslední době jste zazářila hlavně ve dvou rolích. Ať už to byla postava Vrbčeny v Roku na vsi, kterou jste nastudovala pod režijním vedením Jana Antonína Pitínského, nebo Frida Kahlo, kde vás do jedné z hlavních rolí obsadila Janka Ryšánek Schmiedtová. Teď připravujete Věc Makropulos. Vychutnáváte si toto úspěšné období?

Eva Daňková: Už dřív jsem měla krásné role. Ale je fakt, že po příchodu z mateřské, kterou mimochodem vnímám jako nejkrásnější roli, přišly hezké příležitosti. Tak samozřejmě, že jsem ráda. (Úsměv.) Hlavně jsem strašně ráda, když mohu spolupracovat s výbornými režiséry. Což se mi plní. Velmi mile mě překvapila Janka Schmiedtová. Domnívám se, že z ní roste velká režisérka.

Jaká je Emilia Marty?

Eva Daňková: (Smích.) Dáváte mi samé těžké otázky! Je to detektivní komedie. Na spoustu věcí musí přijít divák sám a musí se ptát: „Proč ona dělá tohle a proč dělá tohle?“ Každopádně pokud bych ji měla charakterizovat jako ženskou, je to chladná, studená femme fatale. Máme toho málo společného. (Úsměv.) Je sice obdivuhodná, ale kdybych potkala takovou ženu na ulici, leknu se. Na druhé straně to řeknu slovy dvou ženských postav, které jsou s ní na jevišti. Obě říkají jednu větu: „Je mi jí líto.“

Viděla jste jiné zpracování této inscenace?

Eva Daňková: Neviděla. A strašně mě to mrzí, protože bych měla alespoň trošičku možnost srovnávat, nebo něco ukrást. (Úsměv.) Viděla jsem jedinou Čapkovu hru u nás ve Zlíně a to byla R.U.R. Moc se mi líbila. Důvěřuji panu Čapkovi, protože R.U.R. i Věc Makropulos jsou skvěle napsané. Taky pan Čapek je pan s velkým P.

Spousta mladých zná tento titul jen jako povinnou četbu ze školy a spousta z té spousty ho ani nečetla. Myslíte, že je přitáhne do divadla?

Eva Daňková: Abych se přiznala, také jsem knihu nečetla. Protože v době, kdy mi bylo čtrnáct patnáct, jsem si říkala, že to bude dlouhé a hrozná nuda. Nečetla jsem ji a teď lituji. Protože když se s textem herec potká na jevišti a je nucen se do něho ponořit, zjistí, jak je nádherný. Čapek se dokáže skvěle vyjadřovat, fabulovat, stavět situace… Moc bych si přála, aby mladí, kteří hru u nás uvidí, po návratu domů sáhli i po knize. Nebo alespoň kdyby si řekli, že to bylo pěkné, zajímavé a čas strávený v divadle nebyl ztracený.

Režisér Zlínského divadla Petr Veselý

Petr Veselý: Já budu moc rád, když k nám budou chodit lidi, kteří knihu nečetli. Půdorys hry je v podstatě na principu detektivky. Postupně se odhalují určité skutečnosti. Nejedná se o žádný zločin, ale o tajemství. Takže člověk, který nemá tušení, co znamená slovní spojení Věc Makropulos, je ideální divák. (Úsměv.)

Zkoušení přerušily prázdniny. Nebyl to pro vás herce problém?

Eva Daňková: Trochu jsem se toho obávala, ale mám pocit, že hře pauza neublížila. Zkoušení bylo pohodové. Já vám řeknu tajemství. Když zkouší jedna ženská s pěticí chlapů, je to vždycky jiné, než když zkouší pět ženských s jedním chlapem. (Smích.) Jsem šťastná, že jsem se na jevišti potkala se svými kolegy, kterých si jako herců nesmírně vážím. Ať už je to Luděk Randár, Radek Šopík a spousta dalších. Jsou vynikající partneři, ostřílení kozáci, se kterými se skvěle pracuje, protože nesou inspiraci. No a Petr Veselý je můj spolužák z JAMU. Známe se víc jak dvacet let. Když rozumíte řeči svého režiséra, je to obrovská výhoda. Víte, co po vás chce, když řekne to nebo ono. Můžu si jedině gratulovat k tomu, že jsem tuto příležitost a v tomto složení dostala.

Pane režisére, já jsem se dozvěděla, že jste hru zkracoval. Je to tak?

Petr Veselý: (Úsměv.) Ano. Ale nejde o nic zvláštního. Jsou to běžné inscenační úpravy, které se dějí u každé hry.

Byla jsem se podívat na jevišti, kde se dodělává scéna a bylo mi řečeno, že chystáte velké finále s ohněm. Nemáte strach, že divadlo vzplane?

Petr Veselý: (Smích.) To je velká výhoda nás kreativců. My věc vymyslíme a ostatní ji realizují. Takže spíš se zeptejte jich. Ti z toho nespí a řeší, jestli divadlo sobotní premiéru přežije. (Úsměv.) Zatím se ale zdá, že neshoří.

Původně měl hrát postavu Janka nový člen ansámblu Marek Příkazký. Došlo ale ke změně v obsazení. Proč?

Petr Veselý: Ano. Janka nastudoval další nový člen souboru Roman Blumaier. Co se změny týká, došlo k ní z ryze interních důvodů, které nechci sdělovat.

Co byste hře popřáli?

Eva Daňková: Samozřejmě aby se nám povedla, aby měla přesah do lidí a zanechala v nich stopu. (Úsměv.)

Petr Veselý: Já bych spíš popřál divákům. Chtěl bych, aby z divadla odcházeli pobaveni a potěšeni a přišli k nám zase.