Inscenaci připravil režisér Peter Gábor v hlavní roli s Evellyn Pacolákovou, která působí v Městských divadlech pražských od loňského roku. „Jana Eyrová je moje první velká role v tomto angažmá. A já jsem za ni velmi ráda,“ říká herečka, kterou už diváci znají z představení Na východ od ráje, Anna Karenina, Šakalí léta a Všechno na zahradě.

Netajíte se tím, že máte k Janě Eyrové blízký vztah. Líbí se vám víc ona sama, nebo působivý příběh velké lásky, který prožívá?
Vlastně obojí. Bestseller Charlotty Brontëové se mi poprvé dostal do rukou v nějakých šestnácti letech a velice mě zaujal. Dokonce tak, že když jsem se teď po mnoha letech dozvěděla, že bych měla Janu Eyrovou hrát v divadelní dramatizaci, okamžitě se mi vybavily konkrétní situace a postavy z toho románu… Samotná Jana je pro mě ztělesněním čistoty, upřímnosti, křehkosti a inteligence. Na druhé straně mi imponuje tím, že je to silná osobnost, která se před nikým nesklání. A i přesto, že pochází z nižších vrstev, zůstává sama sebou. Myslím, že jsem podobný typ člověka – nemám ráda lidi, kteří se staví výš než by měli.

Pomohlo vám to při zkouškách, při hledání cesty k uchopení Jany?
Snad. Prvořadě jsem si uvědomovala, že ztvárnit Janu Eyrovou je obrovská zodpovědnost a zároveň výzva. Nevím, jestli je to výhoda, nebo nevýhoda, ale spousta lidí její příběh zná a chce jej – podle našeho mínění – najít i na jevišti. Proto jsme se od něj nijak zásadně neodklonili. Byla by přece velká škoda hrát jiný charakter, než jaký autorka tak skvěle napsala.

Postavu záhadného Edwarda Rochestera, jehož s Janou rozděluje původ, věk, prostředí, a přesto je spojuje hluboká náklonnost, nastudoval Hynek Čermák. Jak si na jevišti rozumíte?
Za sebe musím říct, že skvěle. Zkoušelo se nám krásně, neměli jsme žádné spory, bylo to příjemné. Jsem vděčná, že je to zrovna Hynek, kdo Rochestera hraje, protože má v sobě přesně tu drsnost a krutost, kterou role předepisuje.

S panem režisérem Gáborem jste spolupracovala už ve vašem předešlém angažmá v Olomouci. Předpokládám, že na sebe dobře slyšíte.
Za těch pět nebo šest let, co spolupracujeme, jsme si na sebe zvykli a poměrně dobře se poznali. Takže stačí, aby mi Petr řekl dvě věty, a okamžitě vím, kam směřuje. On zase ví, jaké mám nešvary a jakým způsobem mě formovat.

Po premiéře Jany Eyrové se budete připravovat na další roli, oč půjde?
O komedii Vzpomínky na vodě. Je o třech sestrách, které přijedou na pohřeb své mámy a řeší tam své vztahy. Abych řekla pravdu, zatím jsem se jí nezabývala, vedle zkoušení Jany to ani nešlo. Ale moje mamina si mým textem – který mám už čtrnáct dní položený doma na poličce – listovala a hrozně se u něj smála. Takže se docela těším, že mě čeká zase něco úplně jiného, že si užijeme srandy.

V už zmíněné Olomouci jste ztvárnila řadu krásných rolí, je také třeba zmínit, že jste nositelkou ceny Thálie 2005 pro mladého činoherce do 33 let. Ke všemu jste i cestovatelka. Představovala jste si někdy, že se z rodných Košic dostanete až do Prahy?
Jestli jsem si v životě něco představovala, tak to, že v Praze neskončím. Na oblasti se mi líbilo, ale životní situace mě přinutila zakotvit v Praze. A kdoví, jestli se ještě neposunu někam dál na západ.

Odchod z Olomouce byl bolestný?
Byl. Olomouc je město, které mi strašně připomíná Košice, odkud jsme se v mých šestnácti letech odstěhovali – a to jak historickou částí, kterou
v obou městech miluju, tak poklidným způsobem života. Ten mi moc vyhovoval, nic víc jsem nepotřebovala. Když jsem někdy náhodou přijela do Prahy, tak jsem strašně trpěla, protože mám fobii z davu. Teď jsem ale Prahu přijala za své a učím se v ní žít.

Je zvláštní, že u vás neslyším žádný náznak slovenštiny.
To je výsledek tvrdé školy. Musela jsem na sobě hodně pracovat, aby ji na jevišti nebylo slyšet.