Jednoho ze tří lordů, kteří mezi sebou hrají delikátní hru (rozdělují si dámy ze svého okolí a za milostné úspěchy či neúspěchy s nimi si nadělují červené a černé body, až jeden poruší pravidla), ztvárňuje Filip Rajmont. Další pak Martin Hofmann a Peter Serge Butko.

Jak to bylo s Lordy na začátku? Žádné obavy či strachy, jak je divák přijme, nebyly?
Než jsme začali Lordy uvádět, báli jsme se dvou věcí. Představení je místy dost nekorektní, některé vtipy by někoho mohly pohoršit. Do toho jej celé hrajeme ve slovenštině, přičemž já a Martin jsme Češi, Peter je Slovák. Nebyli jsme si proto ze začátku jistí, jestli to vůbec zvládneme.

Slovenština nám nicméně pro českého diváka přišla zábavnější. Báli jsme se ale i toho, že nám třeba diváci nebudou rozumět. Přece jen už jeden národ nějakou chvíli nejsme a zejména mladší publikum by s některými slovy mohlo mít problém. Nakonec ale vše dobře dopadlo, s Lordy se snažíme bavit lidi už přes patnáct let a úspěch jsme zaznamenali i mezi slovenskými diváky v Bratislavě. 

Když pronikneme do podstaty vašeho lorda – co je zač? Má něco, co je možné mu tolerovat či odpustit? 
Lord Buttfield (Peter Serge Butko) je upovídaný křupan, který si hraje na lorda, ale ve skutečnosti nic neví. Lord Remington (Martin Hofmann) je naopak vzdělaný suchar a intelektuál. Já jsem něco mezi. Takový prostředník a smiřovatel v celém příběhu. A co je možné mému lordovi Bobkinsovi tolerovat či odpustit? Možná to, že se čas od času, zvlášť v této době, nevejde do kostýmu. 

Zhodnotíte vaši hereckou souhru? V audioverzi hry je vašim kolegou i Vladimír Polívka…
S Martinem a Peterem se známe už z DAMU. Martin byl můj spolužák a Peter pedagog. Lordi vlastně vznikli proto, že si tři kamarádi chtěli spolu zahrát. To přátelství nám naštěstí drží doteď. Možná i právě díky Lordům, kteří jsou vždy skvělou příležitostí, proč se potkat.

A ano, Vladimír Polívka v Lordech vystupuje jen v audioverzi. V divadle hraje sluhu Artura náš kamarád Martin Nican Schupka Artur Kotecký, který má sice nejmenší roli, ale zato nejdelší jméno. Jeho postava má na CD ovšem roli o něco větší, proto jsme se domluvili s Vladimírem. Krom toho má Vláďa taky skvělou znalost jazyků a v audio Lordech vystupuje jako taková Chantal v kalhotách.

Součástí Lordů je i interpretace skladeb Franze Lehára v podání Františka Kryštofa Veselého. Proč jste sáhli zrovna po nich? 
Hudbu vybíral Peter Butko. Tuším ale, že má jít o dokreslení celé té atmosféry tajného, panského klubu uprostřed Londýna na začátku minulého století. Do toho jsou to takové pikantní písně o ženách, takže to krásně dokresluje celý kontext příběhu. 

Taky toužebně očekáváte, až se zase setkáte s diváky? Co si vůbec o situaci s koronavirem myslíte? 
Radši nic. Nejsem odborník, a proto nejsem ani kompetentní, abych si o tom něco myslel. Obecně je ta situace ale samozřejmě velmi těžká. Divadlo se nehraje, a když už, tak jen online. Dovolím si citovat profesora Jana Císaře: „Divadlo je komunikace komunikací o komunikaci.“

A právě to je to, co tomu chybí. Divák má být součástí představení, ne koukat do monitoru. Jasně, můžeme natáčet cédéčka, hrát do kamery a podobně, ale záznam stejně nikdy nenahradí ten moment. Myslím si, že všichni na světě se teď nejvíc těšíme na to, až se budeme moct zase potkávat a tvořit.