Nezaměstnanost. Xenofobie. Alkohol. Nenávist. Nezájem. Citová vyprahlost. Šikana. Agrese.

Kombinace všech těchto vlivů způsobila, že byl v létě 2002 ve východoněmecké obci Potzlow brutálně zavražděn šestnáctiletý Marinus. Čin spáchali jeho o málo starší kamarádi, hlásící se k neonacismu, když ho donutili, aby řekl: „Jsem Žid."

Rodiče sice syna zoufale hledali, ale tělo se našlo až po čtyřech měsících. Leželo v jámě u prasečáku…

Zrůdný čin vyburcoval veřejnost, dramatici Andreas Veiel a Gesine Schmidt o něm napsali sugestivní hru Kopanec. Ústecký Činoherák ji v předpremiéře v režii Michala Skočovského uvedl v pátek 16. ledna od 21.00 ve Varšavské na Střekově, kam se vrací.

Premiéru má Kopanec v pondělí 19. ledna od 19.30 tamtéž. Inscenace vznikla za podpory grantu z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.

„Text tvoří části policejních výslechů a výpovědí vrahů," řekl režisér. V Ústí se už představil 29. prosince v Hraničáři v drobné roli kontroverzního Jena Eichlera v dramatizaci facebookového seriálu Ándrgraund. Napsal ho občan Miroslav Rosendorf.

Anonymní prostředí

„Tři mladí náckové, jedna bezbranná oběť a 450 lhostejných vesničanů. Hra podle skutečné události v roce 2002 otřásla Německem," zní anotace.

Mladíkovi opravdu nikdo nepomohl?
Režisér: Vesnice je jakýmsi způsobem anonymní prostředí. Ač se všichni znají, každý si drží odstup od ostatních.

Lze říci, že vrazi a jejich oběť, ač tu žili, pro ně byli vetřelci?
Bezpochyby, vystihl jste to naprosto přesně. Ale i když se vše odehrálo už v roce 2002, ta problematika je i dnes stejná. Stále tu jsou útočníci a oběti. To vidíme i na příkladu nedávných útoků v Paříži.

Podle čeho jste vybírali herce? Tři Činoherákem prošli, tři ne.
Rozhodovali jsme se s dramaturgem Vladimírem Čepkem podle typů. Marta Vítů, stálý host Činoheráku, hraje matku oběti i vrahů, Irena Kristeková hraje vyslýchající a přítelkyni jednoho z vrahů, host Lukáš Černoch má tři postavy, většinou přátele vrahů, domácí Jan Plouhar hraje jednoho z vrahů. Jeho bratra, druhého vraha, hraje další host Václav Hanzl. Oběť samotná se ve hře nevyskytuje.

Jaké mantinely vám text dává?
Mantinelem je už samotná dokumentárnost. S Vladimírem Čepkem jsme se pokusili zcelit obraz vesnice, která se distancuje od svých problémů, ututlává je a vytěsňuje.

Jak má podle vašich představ hra působit na publikum?
Každý divák by si měl položit otázku, jestli společnost, kterou se pokoušíme ve hře zobrazit, je v pořádku, nebo se měla změnit. Toho jediného jsme chtěli dosáhnout. Na dotaz ať si každý odpoví sám.

Dost těžké začátky

Jak se vám Kopanec hraje?
Marta Vítů: Když člověk hru zkouší měsíc a půl, zvykne si. Jinak by to dělat nemohl, ze začátku to bylo těžké. Dnes už to bereme jako fakt.

Je ta hra pro vás hodně silná?
Je. Ale myslím, že je důležité takové představení dělat. Hrát ho i pro střední školy a mít s nimi diskuzi. Je důležité o tématu mluvit, protože se takové věci dějí. I šikana je dnes na školách běžná,i když v menším měřítku.

Jste připravena na otázky dětí?
To úplně nevím, spíš bychom mohli pozvat nějakého odborníka. Neumím si představit, co s těmi děcky udělá, až hru uvidí. Uvidí se po premiéře, jak zareagují dospělí a pak můžeme uvažovat, co s inscenací dál.

Téma silné, zajímavé

Bude ale záležet na školách, budou-li mít o besedy zájem, že?
Vladimír Čepek: To určitě. Doufám, že zájem o hru bude. Její téma je zajímavé a silné.

Jak vnímáte úspěch, který měla inscenace v Německu?
Zaujala tam i tím, že pojmenovala problémy, o kterých se zatím mlčelo nebo byly přehlíženy. Způsobila i posun v myšlení, třeba v obci Potzlow, jak jsem se dočetl, se po uveřejnění Kopance a dokumentu začaly sociální problémy řešit. Určitě to nejen tam mělo společenský dopad.

Co je pro vás na té hře cenného?
Pojmenování okolností a pátrání po důvodech, které k dramatu vedou.

Ve hře máte projekci na plátno, ale divák zjistí, že se je to přímý přenos z místnosti za plátnem.
Zprvu máme dva oddělené prostory. Jeden je jakoby výslechová místnost a druhý místo, kde se mladí ve vesnici scházejí. Dění v ní zaznamenává dokumentární kamera a přímo ho přenášíme na plátno. Nejsou to tedy filmové prostředky, ale divadelní.

Hra je upozornění

Dává nám Kopanec pohlavek?
To asi ne. Tato inscenace je upozorněním na věci, které slýcháváme denně ve zprávách, ale jsou ještě daleko od nás, ač třeba ve Francii. Ale divadlo umí pracovat s emocemi, takže by mohlo publikum donutit klást si otázky a změnit své myšlení.

Irena Kristeková: Dost záleží na člověku, přijme-li stereotypy rodiny, nebo se z ní „urve". Řekne si, že už tak dál žít nechce. Ale rodinu a její návyky, když sama nechce, už nezmění. Záleží dost na škole a jak se rodina zajímá o své děti. To je myslím zásadní.