Studium herectví jste absolvoval ve Francii a českému publiku se teď vlastně představujete poprvé. Váhal jste, zda nabídku z Divadla Kalich přijmout?
Trošku času na rozmyšlení jsem si dal, i když mě samozřejmě potěšilo, že mi nabídka z Kalichu přišla. Kývl jsem na ni po velice krátké době - říkal jsem si, že vím, proč to dělám. Chtěl jsem se s rodiči setkat na jednom jevišti, protože si obou jako herců vážím, stejně tak paní Lídy Engelové coby režisérky. Záhy mi pochopitelně došlo, že se budu muset hodně učit, že to pro mě bude velká škola – i s přihlédnutím k práci s textem v češtině. Zároveň mě to ale lákalo.

V inscenaci Dobře rozehraná partie navíc ztvárňujete syna vašeho skutečného táty. On sám už dřív řekl, že je zvědavý, jak s ním a vaší mámou udržíte na jevišti krok, protože jsou v nárocích na práci docela tvrdí a hrát s nimi není úplně jednoduché. Nezalekl jste se toho?
Ani ne, myslím, že jsem se vedle nich na jevišti udržel, teda sami rodiče mi to po premiéře říkali… Jasně, s tátou jsme se během zkoušek párkrát pohádali, občas mě chtěl režírovat, ale nakonec měla poslední slovo paní režisérka.

Václav Žmolík provede Krajinou vína po Slovensku
Václav Žmolík: Proč jet třeba do Veľkého Krtíše? Za vínem, přátelé

Nakolik těžké je na jevišti oddělit rodinný a pracovní vztah otce a syna?
Vždycky to úplně nejde, to je fakt. Je to proto, že si rodičů vážím nejenom jako lidí, ale i kolegů, kteří vědí, že mají daleko víc odehráno a že mají nesrovnatelně více zkušeností než já. Musím vzít prostě v potaz, že mi táta sděluje připomínky k mému hraní jako zkušenější kolega.

Neznám jiného herce vaší generace, který by měl zahraniční zkušenost jako vy. Jak vás napadlo studovat herectví zrovna ve Francii?
Bylo to celkem logické. V Praze jsem studoval na Francouzském lyceu, takže mám francouzskou maturitu. A tím, že mě nevzali na české herecké školy, na JAMU ani na DAMU, tady dokonce dvakrát, rozhodl jsem se vypadnout z Česka. Roli sehrálo i to, že jsem tady nebyl anonymní. Všichni z výběrových komisí mě znali a říkali: „Tak, Toníku, co nám uděláš, předvedeš…“ Už jsem to nechtěl zažívat. Takže jsem se vydal na přijímačky do Francie, kde mě okamžitě vzali. Vystudoval jsem tam muzikálovou školu ECM de Paris, kde jsem se seznámil s různými styly herectví, ale i tance a zpěvu. Školu jsem absolvoval v roce 2020, ale už od doku 2019 hraji v různých pařížských divadlech jako Casino de Paris nebo Folies Bergère.

Přijímačky tam byly obdobné jako u nás?
Vlastně ano. Musel jsem předvést monolog, písničku a taneční kreaci. Umožnili mi, abych všechno natočil a poslal jim to k posouzení online. Vyšli mi vstříc, abych nemusel jezdit z Prahy, protože jsme se nacházeli v období covidu. Neměl jsem samozřejmě srovnání s jinými francouzskými hereckými školami, byl jsem zvědavý, jak to dopadne. Ale po pár dnech mi zavolali, že jsem přijatý. Byl jsem moc rád, protože konkurence je velká. ECM de Paris je mimochodem menší škola. Bylo nás šestnáct lidí v ročníku, celkově tam otevírají tři ročníky, takže dohromady studovalo v celé škole 48 lidí.

Celé to působí hodně romanticky. Bylo to takové i ve skutečnosti?
Bylo, moc jsem si to užil. Program školy byl náročný, měli jsme 36 hodin výuky týdně, takže jsme tam trávili skoro každý den od deseti do šesti. A ještě když se všechno odehrává v cizím jazyce… Člověk navíc pracuje nejen s emocemi, ale i se zpěvem a tancem, takže to bylo i fyzicky náročné. Byl jsem rád, že jsem potom ještě nemusel chodit pracovat do restaurace jako brigádník. Věděl jsem, že mám od rodičů mentální i finanční podporu, za což jsem jim samozřejmě velice vděčný. Prostě jsem hodně pracoval, abych jim dělal radost a byl připravený pro další herecké příležitosti.

S vaším rozhodnutím studovat ve Francii jednoznačně souhlasili?
No, byli rádi. Máma vlastně často do rozhovorů říkala, že mě tam vykopala ona. Ve skutečnosti to bylo tak napůl, protože když jsem viděl, že mí spolužáci mizí studovat do zahraničí, měl jsem tu touhu taky. Máma mě v tom podpořila a říkala: „Samozřejmě, vypadni odsud.“

Bára Hrzánová, syn Antonín HolubBára Hrzánová a Antonín HolubZdroj: se souhlasem Richarda Kocourka

Takže se na vašem případě ukazuje, že žít s nálepkou dítěte, které má známé rodiče, je občas složité…
V něčem ano. Ale v něčem to má i své výhody. Jsem za to rád a mile to přijímám, takže bych nic neměnil. Upřímně řečeno jsem rád i za to, že jsem si sám před sebou dokázal, že to dokážu i bez nich. Je pro mě strašně příjemné, myslím tím celkově můj návrat do Česka, že můžu na jevišti fungovat s nimi i bez nich.

Byl jste už za studií součástí mezinárodního týmu?
Vůbec ne, byl jsem v něm sám Čech, sám za sebe, což je taková zvláštnost. A v něčem to mělo i výhody. Jednoduše mě všichni brali a berou za sobě rovného. Občas jsem možná pro někoho jako kluk z východu, ale není to tak strašné.

Ve Francii hrajete v několika představeních, mimochodem i v inscenaci Hedwig a její Angry Inch, v níž u nás září Roman Tomeš…
Ano, ale zrovna v této inscenaci jsem čistě za hudebníka. K hudbě jsem měl blízko už coby dítě. Máma si myslela, že začnu s pianem, ale já jsem se ve svých pěti letech, co jsem viděl hrát Gabrielu Demeterovou, zamiloval do houslí. A potažmo i do ní. Klečel jsem před maminkou a plakal: „Nene, maminko, chci housličky.“ Až jsem si je vybrečel. Ne že bych na ně hrál jako Gabriela Demeterová, ale ten nástroj prostě miluju. Kromě toho hraju ještě na basovou kytaru.

S vaší mámou se vlastně setkáváte jako hudebník v kapele Condurango.
Přesně tak, 23. května budeme křtít v Lucerna Music Baru novou desku kapely Condurango, jejímž prostřednictvím máma oslaví své kulaté narozeniny. Pro mě to znamená hudební setkání s ní po několika letech a moc se na to těším.

Jezdí se vlastně rodiče dívat na vaše představení do Francie?
Ano, hlavně máma, která je na mě pyšná. Například loni před Vánoci s sebou vzala skupinu šesti, sedmi kamarádů, aby viděli zmiňovanou inscenaci Hedwig a Angry Inch. Táta se na mě byl podívat jenom jednou, ale je to v pohodě, on totiž nerad cestuje. Raději, když není nikdo doma, pohlídá naše pejsky.

Adam Mišík
Adam Mišík přiznává: Od rodičů někdy za své písně dostávám kotel

Říkám si, komu jste víc podobný. Cítíte se být víc Holub po otci, nebo Hrzán po dědovi Jiřím, od jehož narození uplyne 30. března 85 let?
To je otázka. Půlka lidí mi říká: „To je jasný táta, má po něm nos.“ A půlka lidí zase: „Ten Jirka Hrzán tam.“ Takže bůhví. Jsem rád za oboje.

Je pro vás děda hereckým vzorem, i když jste ho vlastně nezažil?
Rozhodně, velkým. A moc mě mrzí, že jsem ho nepotkal. Ale doma se o něm samozřejmě vypráví spousta historek. Nejfrekventovanější je ta od mámy, která říká, že když se Jirka připravoval na jistou roli, musel se naučit házet noži. Maminku, malou Barunku, tehdy postavil ke dveřím stodoly a začal ji těmi noži obhazovat. Dopadlo to dobře, nikomu se nic nestalo, ale babičku Věru z toho prý málem kleplo. Maminka to ale absolvovala v dobré formě.

Divadlo Kalich láká i na letní program

V duchu 25. narozenin se ponese letošní program šestého ročníku Prima Hvězdného léta, které se uskuteční pod hlavičkou pořádajícího Divadla Kalich od 26. června do 5. září v Mahlerových sadech v Praze. Zastřešená letní scéna opět nabídne žánrově pestrý repertoár složený z činoherních komediálních hitů, muzikálu i koncertů. Diváci se díky nim každý večer setkají s předními hereckými nebo muzikantskými osobnostmi. Stejně tak je na této letní scéně pravidlem velký důraz na divácký komfort.

Bára Hrzánová, syn Antonín HolubBára Hrzánová a její syn Antonín HolubZdroj: Profimedia/ Malik Rusinova/CNCLetní premiéru letos pod žižkovskou věží čekají novinky Divadla Kalich Návštěva na zabití s Taťjanou Medveckou, Sabinou Laurinovou, Matoušem Rumlem v hlavních rolích a Dobře rozehraná partie s Radkem Holubem, Barborou Hrzánovou a Antonínem Holubem i nová komedie Komorního divadla Kalich Což takhle dát si chobotnici? s Kristýnou Frejovou, Karlem Zimou či Davidem Suchařípou.

Svou pražskou premiéru tu odehraje i vyhledávaná komedie Divadla Bolka Polívky Fichtl s Pavlem Liškou a Michalem Isteníkem a na jedinou pražskou reprízu přijede kultovní Koule Klicperova divadla s Pavlou Tomicovou, stejně jako respektované nastudování slavného muzikálu Balada pro banditu Divadla A. Dvořáka Příbram s Pavlem Batěkem a Annou Fixovou v hlavních rolích.

Mimořádný divácký zážitek nabídnou dva koncerty Nebe na Zemi, na nichž dojde k výjimečnému spojení Adama Plachetky, Ondřeje Havelky, orchestru Melody Makers a slavných písní Jaroslava Ježka, Jana Wericha a Jiřího Voskovce.

25 let od otevření Divadla Kalich budou avizovat i koncerty speciálně připravené pro Prima Hvězdné léto s názvem Velký muzikálový večer Divadla Kalich, které nabídnou hudební procházku největšími hity z muzikálových titulů divadla od prvního Hamleta po nejnovější Biograf láska v podání hereckých opor muzikálového souboru Kalichu.