Těžká choroba
Pletou se mu lidé, místa, žije v jakémsi bezčasí. Dcera Anne v podání Veroniky Gajerové se o něj stará, ale nemoc postupuje a začíná zásadně ovlivňovat její život. Anne řeší, zda dát otce do léčebny, nebo rezignovat na svůj vlastní život, partnerský vztah, a pečovat o něj.

„Některé situace, které autor napsal, působí na první pohled až tragicky, ale když se na ně podíváte s odstupem, mohou vás i trochu pobavit,“ říká Jan Vlasák. „To víte, humor můžete najít ve všem. Myslím si, že je to způsob koukání se. Takže i v téhle oblasti tak tragicky končící se lze smát.“

Postava Andrého se snaží neustále bojovat s nepříznivou diagnózou s neveselým výhledem do budoucna, i když je její boj marný.

„Zoufale chce zachránit sebe sama, svoji identitu, svoje vzpomínky,“ doplňuje herec. Jak si vlastně nachází cestu k roli, k textu, k charakteru? „Pro mne je to věc zamilování se. Chci si tu věc, hru, text, postavu zamilovat. A když k tomu dojde, což trvá vždy různě dlouho, začnu si tu hru číst a ono to vzniká,“ vysvětluje Vlasák. Souhru se svou „jevištní dcerou“ Veronikou Gajerovou si pochvaluje: „Je vynikající herečka, takže spolupráce nemůže být jiná než skvělá!“

Hra je podle slov režiséra Petra Svojtky pozoruhodná svou strukturou, protože divák sleduje běh věcí očima nemocného člověka. „Zažívá ztrátu osobnosti, svět kolem sebe vidí útržkovitě, souvislosti mu nedávají smysl a je zmaten,“ sděluje Svojtka.

Nemocní lidé tápou
Autor si ve hře pohrál i s časovou posloupností celé inscenace. „Lidé s Alzheimerovou chorobou tápou, publikum by mělo tápat společně s Andrém. Myslím si, že divadlo dokáže velmi dobře na diváky přenést ten pocit, že se ztratili v čase a snaží se najít cestu zpět,“ uzavírá Jan Vlasák.

V dalších rolích se objeví Aleš Procházka, Tereza Vítů, Zdeněk Vencl a Lenka Zbranková.