Herec Josef Carda: Vždy jsem toužil vidět zlaté prasátko, ale nikdy to nevyšlo

Poznáte totiž úplně jiného Josefa Cardu a budete odcházet s pocitem, že pro komedie je ho téměř škoda.

Za pár dní jsou tady Vánoce, už máte nakoupené všechny dárky?

Letos jsme na nákupy vyrazili se synem, takže většinu už máme. Vzhledem k tomu, že syn je už dospělý, tak Vánoce neslavíme tak, jako když byl dítě. Dárky si dáváme v průběhu celého roku, takže už to není takový ten bohatý Ježíšek, ale rozhodně něco pod stromečkem bude.

Jak doma slavíte Vánoce? Tradičně? Kapr, bramborový salát, rozbalení dárků, půlnoční?

U nás vítězí tradiční české Vánoce. Všichni se sejdeme u štědrovečerního stolu, dorazí i syn, takže jsme pohromadě. Navečeříme se, někdo si dá kapra, někdo řízek, pak zazvoním a jde se na rozbalování dárků. Patřím mezi lidi, kteří raději dárky dávají, než dostávají. Snažím se zapamatovat si v průběhu celého roku, co se mým blízkým líbí a po čem touží a pak se snažím to sehnat. Takhle jsem jednou koupil manželce parfém, o kterém v létě říkala, že by ho moc chtěla. Měl pak pod stromečkem velký úspěch.

Jak vzpomínáte na Vánoce, když jste byl dítě?

Měl jsem krásné dětství a moc rád na Vánoce vzpomínám. Den před Štědrým večerem jsme strojili stromeček, v den D jsem se jako dítě vždy snažil, abych viděl zlaté prasátko, ale nikdy to nevyšlo. Maminka připravila rybí polévku, kapra a v poledne jsme měli Kubu, kterého jsem miloval. To je vlastně jediná tradiční vánoční věc, kterou v dospělosti nedodržujeme a přitom mám tohle jídlo tak rád. Jak tak přemýšlím, možná ho letos připravím. Jen nesmím zapomenout koupit kroupy, jinak je to zase v háji. Večer tatínek zazvonil na zvoneček a my jsme se pustili do rozbalování dárků, ale museli jsme pomalu, abychom neponičili vánoční papír, protože ten si maminka schovávala na příští rok. No a to bylo o nervy…rozbalovat dárky pomalu.

Jakou nejhezčí vzpomínku máte na Vánoce?

To si pamatuju úplně přesně. Chodil jsem asi do čtvrté třídy a dostal jsem brusle a hokejku. To bylo naprosto úžasné. Byl jsem z toho tak unešený, že jsem s nimi i spal. Vzal jsem si je do postele, přikryl je dekou a ráno jsem zjistil, že jsem s nimi prořízl peřinu. Teď mi dochází, že jsem se o ně klidně mohl pořezat, ale jako dítěti mi to asi bylo jedno. Měl jsem brusle, to bylo nejvíc!

Mezi svátky jste v divadle a hrajete. Nenarušuje to vaši vánoční pohodu?

Za ta léta jsem si na to už zvykl. Letos dokonce v Divadle Bez zábradlí hraju první, druhý svátek vánoční i o Silvestra. Všechny večerní představení jsou téměř vyprodaná, takže i lidé si zvykli na to, že hrajeme a chodí rádi. O Boží hod vánoční dokonce hrajeme dvoják Jistě, pane premiére, protože večerní představení je vyprodané. Přidáváme tedy ještě jedno od 16 hodin. Už teď se na to těším, protože diváci vás vždy tak krásně nabijí energií a v době vánočních svátků a přejídání je to celkem potřeba.

Ve hře Jistě, pane premiére máte dlouhý monolog na politické téma. S učením textu příliš problém nemáte, ale co takhle s porozuměním té politické hantýrky?

To bylo těžší. Když jsem hru dostal, naučil jsem se tento monolog jako první. Poctivě jsem si vypisoval všechna cizí slova, kterých je to plné, a nacházel jejich význam, abych přesně věděl, o čem mluvím. Dnes už sice zase nevím, co polovina z nich znamená, ale už to umím. Vím, že se tenhle monolog divákům líbí. Dokonce i některým politikům, kteří se přijdou na představení podívat. Někteří si ho chtěli dokonce opsat.

Díky tomu byste tedy mohl začít rozumět některým našim politikům. Přeci jen, naučit se tak dlouhý text, pochopit ho, reprodukovat…

Víte, že mě to vůbec nenapadlo, ale kéž by to tak bylo! Jediné, co jsem zjistil, je, že plynule mluvím zhruba deset minut a neřeknu lidem vůbec nic. Zahltíte posluchače slovy a frázemi, oni vám to odkývou, ale nerozumí něčemu. Prostě politika.

V Divadle Bez zábradlí hrajete i s Karlem Heřmánkem, se kterým se znáte mnoho let. Potkáváte se na prknech jako herci a v posledních letech vás Karel i režíruje. Jaký je režisér?

Karel je herec, takže hned všechno vidí. Jasně se mu vybavuje, jak by se která postava měla hrát. Teď například zkoušíme krásnou hru od Yasminy Rezy Art, která bude mít předpremiéru už v úterý 22. prosince od devatenácti hodin a Karel by tam klidně odehrál všechny tři postavy, takže bychom mohli jít se Zdeňkem Žákem klidně domů (smích). Na tuhle hru se moc těším. Znám ji už dlouho a jsem moc rád, že ji Karel přidal do repertoáru a že v ní hraju. Stejně tak jsem rád, že hraju v Garderobiérovi.

Je Garderobiér vaše vysněná role?

Nejsem herec, který by měl vysněné role, ale za Garderobiéra jsem opravdu rád. Je to nádherná hra a hlavně je to role, ve které mě lidé nečekají. Jsem zaškatulkovaný jako komediální herec a většina režisérů mě tak i stále obsazuje. Karel Heřmánek se ale nebál dát mi tuhle dramatickou, vážnou roli a lidem se to líbí, za což jsem velmi rád. V Garderobiérovi lidé uvidí úplně jiného Josefa Cardu.

Ve hře Indická banka si zase leháte na hřebíky. Je to trik?

Není, opravdu si na ně lehnu, ale nemusíte se bát, ty hřebíky jsou hlavičkami nahoru.

Většina národa vás zná jako sporťáka Cardu-Retardu z Tele Tele. Pokud vím, tohle oslovení vymyslela vaše žena – kreativní dáma.

To je pravda. Akorát slovo „retarda" nemá nic společného s člověkem, který je mentálně postižený, ale je od slova „retardér", tedy zpomalovací pruh. Moje žena mi totiž pořád říká, že jsem tak trochu zpomalený. Tenkrát Michal Suchánek volal s tím, že si musíme vymyslet nějaké přezdívky a slyšel, jak moje žena říká: co třeba Carda-Retarda a bylo to. Ona je velmi kreativní a má výborná přirovnání.

Za chvíli rok 2015 skončí. Co byste si přál do toho příštího?

Hlavně zdraví. Abych byl v lepší fyzické kondici, měl více energie a aby byli všichni kolem mne spokojení.

Zlata Jílková