Novinka přichází na jeviště po deseti letech od premiéry adaptace slavného filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, která je u Švandů jednoznačným diváckým hitem a v níž Michal Dlouhý ztvárňuje herce Kristoffera, domnělého šéfa firmy. V komedii Smrt mu sluší se stává jiným hercem, Bobem Barelem, který cítí, že by jeho umělecké kvality mohly být konečně po zásluze oceněny. 

„Myslím, že právě fakt, že máme na Ředitele pořád vyprodáno, vedl Dana Hrbka k tomu, aby využil možností našeho sehraného týmu a zinscenoval tentokrát vlastní hru. Jsme v ní s kolegy sami za sebe a to se mi na tom jako herci líbí. Dozvídám se tak o sobě spoustu krásných věcí," usmívá se Michal Dlouhý.

Nezalekl jste se toho na začátku?
Vůbec ne, humor a sebekritiku mám rád. Na první čtené zkoušce jsem smíchy posmrkal celý balíček papírových kapesníků. Text hry je opravdu kouzelný, krásně jsme se u něj bavili. Teď jde o to, jestli se budou bavit i diváci. Pevně doufám, že ano.

Už podtitul hry „největší divadelní událost od přeletu rakve nad Národním divadlem“ dává tušit, že vám kuráž nechybí.
Nevěděl jsem, že se taková situace skutečně stala, až mi kluci pustili na YouTube video, v němž jistá paní redaktorka po jednom rozloučení s hercem v Národním divadle tato slova pronáší… Samozřejmě, že někomu může přijít jako provokace, že jsme tento prvek do naší inscenace začlenili. Všechno, co se v ní odehrává, ale bereme s nadhledem. Prostě si sami ze sebe děláme legraci, nikomu nechceme ublížit.

Váš Bob Barel, hvězda televizního seriálu, touží po ceně nejváženější – po Thálii. Asi neprozradíte, jestli ji nakonec dostane…
To bych nerad. Jisté je, že Bob se svým agentem, věrným přítelem Kamilem Křovinou (Kamil Halbich) cítí, že právě teď je ta šance. Za svůj strhující herecký výkon v titulní roli inscenace Čas psychopatů je na Thálii konečně nominován. Potíž je v tom, že jednoho z kritiků, který ještě neodeslal svůj hlas, nemá Bob na své straně. A tak s Křovinou zosnují lstivý plán, jehož následky jsou pro budoucnost všech účastníků osudné.

Jak se s takovým nepohodlným kritikem popasovat, jsme viděli v seriálu Zkáza Dejvického divadla. Nevypálili vám Dejvičtí rybník?
Nevypálili, ale řekněme, že jde o podobný nápad. Kolem kritika se motá celá inscenace. Daniel Hrbek v ní, jak říká, vykresluje divadelní svět jako místo krásné i kruté, laskavé i bezohledné.

Vy jako Michal Dlouhý kritiky čtete?
Moc se jimi nezabývám. Nejlepšími kritiky je pro mě moje nejbližší okolí, rodina a kamarádi. Vědí, co jste pro to udělali, ale vždy na nich poznáte, jaké to opravdu bylo.

Inscenaci Smrt mu sluší zkoušíte po krátké době od březnové premiéry Scén z manželského života podle filmu Ingmara Bergmana. To jste si dal dost zabrat, ne? 
Ono se to tak nějak stalo. Bergmana jsem měl naplánovaného dřív, než přišel Dan s nápadem inscenovat jeho hru. Proto nám i umožnil, abychom Scény z manželského života nazkoušeli co nejdřív a uváděli je jako hostující titul pod hlavičkou Švandova divadla. Velmi mně to vyhovuje, protože se tady cítím jako doma, mám toto divadlo hrozně rád. Mezi oběma kusy jsem si dal jen týden pauzu, abych načerpal novou energii, a s chutí se zase pustil do práce.

Připomeňme, že ve Švandově divadle hrajete kromě už zmíněných ještě v inscenacích Kurz negativního myšlení a Cry baby cry, celkem jde tedy o pět titulů. 
Ano, a k tomu pořád hraju se Simonou Stašovou v představení Vím, že víš, že vím v Divadle ABC, tamtéž mám i inscenaci Listopad. A pak ještě účinkuju v Příbrami Ve Válce Roseových a ve Studiu Bouře ve hře Teď ne! aneb Na tohle teď není ta pravá chvíle. Je toho hodně.

To rozhodně. Jak se to dá prakticky zvládat?
Dá, ale větší problém mám s tím, že většina těch inscenací je na programu hodně dlouho. Lidé na ně pořád chodí, což mě samozřejmě na jedné straně těší, ale na té druhé si jako herec potřebuju vyzkoušet i jiné věci. Říkám si, že se v příštím roce budu muset s některým z mých představení rozloučit, zvlášť když jsem teď nazkoušel dvě premiéry.  

Dá se říct, že se coby herec soustředíte na divadlo nejvíc?
Ano, už takových patnáct let zpátky, protože divadlo vnímám jako lepší variantu hereckého vyžití. V dnešní zrychlené době se hodně točí seriály – při Kapitánu Exnerovi jsem si znovu ověřil, že jsem udělal dobře, když jsem deset let do žádného podobného projektu komerční televize nevstoupil. Slibovali nám, že na jeho natáčení dostaneme velký časový prostor, ale realita byla taková, že jsme se jeden den učili texty a druhý točili. Taková práce není pro mě, protože při ní nemůžu tvořit.

Divákům se ale seriál líbil.
To asi ano, ovšem když jsem viděl, jaká skvělá herecká parta se u Exnera sešla, ale přitom nemohla využít možností, co měla, tak mě to mrzelo. Jsem přesvědčený o tom, že výsledek mohl být lepší, mnohem poctivěji udělaný.

Práce na seriálu Bohéma, v němž jste ztvárnil herce Zdeňka Štěpánka, byla pro vás příznivější?
Jednoznačně. Práce na Bohémě byla krásná, výsledek stál taky za to. Dostal jsem krásnou roli, za niž jsem  režisérovi Robertu Sedláčkovi i scenáristce Tereze Brdečkové nesmírně vděčný. Oceňuju také to, že Robert obsazuje i herce, kteří nejsou příliš okoukaní, ale přitom podávají skvělé výkony. Myslím, že je to pro všechny – zejména pro diváky – velice občerstvující. Navíc se mi líbilo, že se do debat okolo seriálu pustili i mladí lidé, kteří toho o naší kultuře a minulosti moc nevěděli. Před tvůrci Bohémy smekám klobouk, udělali záslužnou věc.

Teď vás nic televizního nečeká?
Před rokem jsme začali připravovat s producentem Tomášem Hoffmanem film o legionářích, obsazený herci jako jsou Ondra Vetchý, Hynek Čermák, Vladimír Polívka, Pepa Trojan, Petr Vaněk. Scénář se mi velmi líbí. Když šel ale Tomáš žádat o grant, řekli mu, že je ten příběh moc komerční, a to člověk těžko chápe. Takže teď je projekt u ledu. Což o to, mně osobně to zjednodušilo život, protože bych musel kvůli natáčení podstatně zkrátit divadelní zkoušení. Věřím ale, že se k němu vrátíme.

A co letní hraní, máte v plánu?
Deset let jsem přes léto nehrál. Až loni jsem po dohodě s rodinou udělal výjimku, protože léto patří vždycky jí, a přijal jsem roli Cyrana v Rostandově dramatu, uváděném v rámci festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem. Odehráli jsme dvanáct úspěšných představení a letos jich máme v plánu šest. Na jedno jsem vzal loni své dcery, protože mě ještě na jevišti neviděly – hry, v nichž účinkuju, nejsou zrovna pro ně. Mohl jsem jim tak ukázat kousek z toho, kvůli čemu nejsem po večerech doma.