Skuteční manželé ztvárňují herecký pár, Emily a Henryho, který čeká na předávání Oscarů. Čas do večerního ceremoniálu si krátí diskusemi o vhodném oblečení a vzpomínkami. Ve chvíli, kdy se u nich zjeví Jeff z donáškové služby, mají konečně publikum, které tolik potřebují. „Mladík Jeff vnese do nastalé situace něco, co soužití manželů hodně ovlivní a zároveň ozřejmí. Pointu příběhu ale nechci předem prozrazovat,“ říká Carmen Mayerová.

Po jak dlouhé době se setkáváte s manželem na jevišti, myslím v ústředních rolích?
Po docela dlouhé. Partneřili jsme už zamlada, kdy jsme spolu účinkovali v Dostojevského hře Bílé noci. Byl to nádherný a dojemný příběh. Pro nás byl navíc významný tím, že jsme do něj byli obsazeni proti zvyklostem, protože v té době jsem dostávala spíš role svůdnic a potvor, ale v Bílých nocích jsme se s mužem ocitli v úlohách mladých něžných lidí. S tím představením jsme jezdili po zájezdech mimo Prahu. Hráli jsme spolu ale i v jiných inscenacích, třeba v Městských divadlech pražských, kde jsme se poznali.

Říkám si, jak se v takovém případě připravujete na role? „Nahazujete“ si doma texty?
Pokud se jedná o konverzační hru, jako je právě Oscar pro Emily, tak samozřejmě ano. Aby člověk pochopil její základ, je nejdřív nutné zvládnout text, aby pak mohl na jeho základě přemýšlet o dalších věcech či souvislostech, které jsou pro dobrý výsledek nezbytné. Takže ano - učíme se, napřed každý zvlášť a pak ten náš dialog dohromady pilujeme.

Co do něj vnesl režisér inscenace Petr Slavík? 
Především hru přečetl a upravil. No, nemyslete, to je velký kumšt umět přečíst hru! Potom nás oslovil a nabídl nám ty hezké role. A protože jsme s ním zažili krásnou práci při hře Poslední romance, kterou jsme hráli v Divadle Ungelt, rádi jsme jeho nabídku přijali. Velmi si ho vážíme. Je hloubavý, jde do podstaty věci, zajímá ho jevištní pravda, jako nás.

Máte s postavami Emily a Henryho hodně společného?
Velmi málo. Jen to, že jsme starý herecký manželský pár. Ale na rozdíl od nich pořád hrajeme. Máme kliku, že nám režiséři nabízejí krásné role.

To je pravda – jen vy jich máte aktuálně několik.
V Divadle na Vinohradech hraju Stařenku v představení Její pastorkyňa, v Divadle u Valšů mám inscenaci Slepá láska, v níž ztvárňuju starou slepou dámu mezi mladými lidmi. V Divadle Ungelt hraji s Františkem Němcem v Pardálovi – převzala jsem v něm roli po zemřelé Janě Štěpánkové, což pro mě bylo velice bolavé… Na Fidlovačce mám další krásnou příležitost v inscenaci hry Joe DiPietra Famílie. A nesmím zapomenout ani na Violu. Co úloha, to jiný úkol. Upřímně vám řeknu, že jsem na sebe trochu pyšná, že to zvládám.  

Co vás vlastně – herecké bardy – na jevišti drží?
Hraní nám přináší radost, i v našem pokročilém věku. Pravda, znám kolegy vrstevníky, kteří tvrdí, že by je už netěšilo, protože naše profese představuje určitou námahu a znamená překonávání obtíží – jak zdravotních, tak třeba organizačních. My si velmi vážíme toho, že je o nás zájem. A zároveň můžeme říct, že nás hraní baví. Ještě nás nevyčerpává natolik, abychom nabídnuté role odmítli.

Smekám před vámi, pořád vypadáte moc hezky.
Divadlo omlazuje, je to tak. A nutí vás k tomu, abyste se na jevišti zabývala jiným příběhem, jinou postavou, jiným myšlením a pocity… Takže vám nezbývá čas nad sebou lamentovat, protože máte pro co žít.

To ale máte jistě i v soukromí. Je něco, na co se v nastupujících letních dnech těšíte?
Už nebudu zkoušet nic nového, takže se soustředím na domácnost, která mi v posledních dnech trošku „hořela“. Chci ji dát do pořádku, protože jsem se věnovala skutečně jen tomu nejnutnějšímu. Taky se těším, že osázím balkon květinami, s manželem si dopřejeme výlet… Léto si prostě hezky rozplánujeme, abychom strávili čas i s vnoučátky. Jinak nám stačí sedět na balkoně, dívat se na Vltavu a dát si sklenku dobrého vína. To je nádhera. Člověk vlastně ke štěstí moc nepotřebuje.