„Vzhledem k tomu, že už je červen a všichni se vidí u moře, bývá poslední premiéra v sezoně vždycky hodně náročná. O našem Snu to platí dvojnásob, protože je složitý nejen po textové, ale i pohybové stránce. Dost jsme si mákli," říká Lucie.

To věřím… Jaké to bylo – vyjít po dvou měsících zkoušení před diváky?
Už jsme se na ně moc těšili, potřebovali jsme slyšet jejich odezvu. Během toho zkoušení a neustálého opakování jsme totiž někdy propadali představě, že výsledek bude špatný, protože už se nikdo z nás nebavil… Po veřejné generálce, na kterou se přišla podívat spousta mladých, skvěle reagujících lidí, z nás ale všechny obavy spadly. Takže mám velkou radost a jsem mile překvapená, jak představení dopadlo a jak jej diváci vzali.

Teď už máte i po dvou premiérách, které se odehrály v minulém týdnu. Spokojenost stále trvá?
Ještě bude samozřejmě chviličku trvat, než nějaké drobnosti – týkající se především přesnějšího načasování některých situací – doladíme. Jinak ale, jak říkáte, spokojenost přetrvává. Nejsem člověk, který by se nějak euforicky radoval a po premiéře se objímal s plačícími kolegy, tak to vůbec nemám. Tu radost mám tak jako pro sebe a užívám si ji, až se všechno trošku uklidní.

Ještě než představení Snu začne, stojíte po straně hlediště a pohledem si pohráváte s diváky – to je zajímavý okamžik, díky němuž se dá tušit, že nastane dobrá zábava.
Říkala mi Martina Preissová (ve Snu taktéž účinkuje), že si prý její maminka, která navštívila generálku, myslela, že jsem přišla jako hodná kolegyně povzbudit herecký tým. A že jsem se na to hezky vyfikla. A někdo jiný zase tvrdil, že se něčí rodiče v hledišti pohádali, když mě tam viděli stát. Pán údajně vyčítal paní: „Podívej se, jaké má pěkné šaty. A ty sis vzala tady ty…" Takže jestli to funguje tak, že si lidé nejsou úplně jistí, jestli v inscenaci hraju, nebo ne, je to vlastně lepší. I když teď to vlastně prozrazujeme…

Byla jste za roli Heleny ráda? Asi nejde o vašeho prvního Shakespeara.
Se Shakespearem jsem se setkala už na DAMU, pak jsme dělali s Honzou Fričem na Kampě představení Romeo, Julie a co jako. Navíc jsem Shakespearovy hry viděla všechny už mockrát, takže vím, že jsou velkým závazkem – především ve smyslu inscenovat je nějak zajímavě. Mnozí třeba řeknou: „Co chcete dělat se Snem? Jsou v něm dva páry lidí, které běhají po lese, chvíli se nenávidí, pak zase milují, to přece nejde udělat jinak…" No, jde, ale chce to nebát se. Ze všeho nejtěžší je samozřejmě zvládnout text a verš tak, abychom mohli – v našem případě – zároveň skákat na trampolíně, lézt po žebříku, prostě aby ani jediné slovo neztratilo svou váhu.

No právě, jak náročné to bylo zkompletovat?
Dost, chce to opravdu hodně zkoušet, aby se člověk naučil do toho skákání nemluvit, aby si svůj text přesně rozfázoval a udržel si v tom přesnou hranici. Jednoduše řečeno – musí prostě udělat akci, zastavit se a pak teprve mluvit, protože ten text je tak nosný, že když se dobře řekne, tak to vlastně stačí. A potom se můžou dít ještě jiné věci.

Jak jste se vlastně s Helenou sžívala, hledala si k ní cestu?
O tom, jak jde člověk na role, moc mluvit neumím, to je slovy nevystižitelné. Vycházím vždycky ze zadání. Tady jsem věděla, že Helena je holka, která se chce děsně vdát, a že Sen čarovné noci je komedie, která má nějakou svou míru, ale zároveň leccos snese. Rozhodně jsem nechtěla vytvořit z Heleny karikaturu, mým záměrem bylo, aby byla uvěřitelná a lidská, aby to nebyl jenom robot, který dělá na jevišti nějaké humory. A jak tak člověk postavu zkouší a režisér jej při tom vede, tak tu roli pomalu „začíná mít". Lépe řečeno, stane se to vlastně tak nějak samo – i díky situacím, které se na jevišti odehrávají. Helenu tedy hraju tak, jak si myslím, že by to mohlo být. Jednoduše vběhnu na jeviště a rozsekám to tam.

Rekvizitu v podobě slušivé kabelky jste si vymyslela sama?
Nějak jsme se k tomu dobrali, že bych ji měla mít. A když už, tak ji držím pořád v ruce a příběh s ní rozehrávám. Má svůj význam.
Což pocítí zejména Patrik Děrgel coby Lysandr…

Je vám komediální hraní blízké?
Teď se mě dost lidí ptá, jestli mám ráda komedie. Nemůžu to ale říct, není to pravda. Mám ráda divadlo celé, nejen komedie.
Ono je to tím, že jste se souběžně objevila i v komediálních seriálech, ať už Ohnivý kuře, tak Autobazar Monte Karlo.
Právě. Potřebuju proto jednoznačně říct, že nechci spadnout do komediálního šuplíku. To by se mi nelíbilo. Přijďte se podívat do divadla na Kladně na Nočního motýla, abyste si rozšířili obzory (za roli Marty Dekasové, kterou ve filmové verzi z roku 1941 ztvárnila Hana Vítová, získala Lucie Polišenská širší nominaci na Thálii, pozn.).

Na té inscenaci jste spolupracovala taktéž s Danielem Špinarem.
Známe se ze školy. Je logické, že se při vstupu do Národního divadla na pozici šéfa činohry obklopil svými vrstevníky, dělají to tak úplně všichni, akorát to teď dávají Danovi nějak víc sežrat. Přece nikdo neřekne, že by chtěl pracovat s někým, koho nezná, nebo koho prostě ve svém týmu nechce. To by bylo pokrytecké.

On svým rozhodnutím ale zdárně čelí, stojí si za nimi, čehož dokladem je právě inscenace Snu čarovné noci. Někteří se ho ptali, proč jej nenastudoval klasicky, ale jako crazy komedii. Co to ale vlastně znamená – klasicky?

Znamená to pět hodin strávených na jevišti a výhradně v mužském obsazení… Někdy si říkám, že lidé jsou otupělí z televize – chtějí pořád to, co viděli před třiceti lety, nejlépe i s tím zmiňovaným lesem. Není to ale možné, protože žijeme v 21. století! Myslím si, že zvlášť ti, co sledují seriály, zapomněli používat fantazii a obrazivost. Dan jim ve Snu předestřel tu svoji a nabídl jim hravou, živou svatební komedii – s vílami, lidmi a elfy, jak předloha předepisuje. Tak o co jde? Nerozumím tomu… On má vždycky každý pocit, že ví, jak to má být, ale nikdo to zatím ještě neudělal.

Jaký je Daniel Špinar jako režisér? Překopává vám třeba nějakým zásadním způsobem roli, když už si ji sama vytvoříte, je přísný?
Pracuju s ním potřetí, takže už vím, co si brát k srdci víc, co méně. A věřím, že z něj někdo může být po prvním setkání trošku vyděšený, protože se s ničím nepárá. Když se mu něco nelíbí, tak to prostě řekne a jede se dál, což je dobře. Jsou samozřejmě lidé, kteří se hned urážejí, zaseknou se a je to jejich problém. Jinak je Dan pokaždé velmi připravený, ví, co chce, a člověka umí, nebo se ho snaží dostat tam, kam potřebuje. Ale není to zase tak, že by byl velký „znásilňovač". Jasně, na konci zkoušení bývá hysterický a na všechny řve, ale to jsou všichni, kteří se chtějí dobrat svých představ.

Určitě už víte, co vás čeká v příští sezoně…

Jednak Spalovač mrtvol, kterého budeme dělat s režisérem Janem Mikuláškem, a pak inscenace Na moři, zírám nahoru, kterou připraví na Nové scéně Štěpán Pácl. Mám to vždycky tak, že přemýšlím o konkrétní věci, co se zrovna děje. Takže pro mě ještě donedávna existoval jenom Sen a co bude dál, to nechávám být. A až to přijde, tak to určitě bude zase stát za to.

Teď máte před sebou kýžené volno, co na prázdniny plánujete?
Nebudu mít celé dva měsíce volno, protože mě čeká natáčení. Ale urvu si ho, protože si myslím, že si ho za všechny ty soboty, neděle a svátky zasloužíme. Jinak by nám z toho hráblo. Mám v plánu, že pojedu na vodu, potom budu v jihočeských Poněšicích, chci jet i k rodičům na Moravu a pak na týden s kamarádkou k moři. V mezičase udělám, co se mi bude zrovna chtít.

S těmi seriály jste mi nahrála – říkáte, že kvůli nim lidé neumějí používat fantazii. Sama přitom v jednom (zmiňované Ohnivý kuře) hrajete.

Já tyhle projekty nehaním. Ať na ně kdo chce, když přijde z práce, u večeře kouká, je mi to jedno. Některé z nich jsou samozřejmě lepší, některé horší, přitom jsou možná všechny stejné… Spíš jsem to myslela tak, že lidé neumějí televizi oddělovat od divadla, hází je do jednoho pytlíčku. Když pak na nějaké představení do divadla přijdou, jsou překvapení, že tam nemají herce z televize, a navíc nedostanou ten „reálný život", jaký jim nabízí právě seriály. A to je škoda – myslím, že by se měli více otevřít a nechat se pohltit tím, co se zrovna na jevišti děje.

Čtěte také: Divadlo na Vinohradech uvede v příští sezoně sedm premiér