Mladá herečka Radka Krninská ale od tohoto přání neupustila a dnes ji mohou diváci pravidelně vídat na prknech Divadla Na Fidlovačce. Radka Krninská se ale i přesto stále cítí být doma v Jindřichově Hradci.

Narodila jste se v Jindřichově Hradci, teď ale převážně pobýváte v Praze. Přesunula jste se tam natrvalo, nebo tak nějak pendlujete sem a tam? Jste víc doma v Praze, nebo v Hradci?

Ano, narodila jsem se v Jindřichově Hradci a žila jsem tam do svých čtrnácti let. Potom jsem se dostala na konzervatoř v Praze a byla jsem nucena jít tam na internát. Takže přes týden jsem byla ve škole v Praze a o víkendu jsem utíkala honem zpátky domů do Hradce. Nedá se říct, že bych byla v Praze natrvalo, ale pokud chci hrát divadlo, nic jiného mi ani nezbývá. Kdykoli mám ale třeba jen čtyři dny volna, hned beru malou a jedeme za našima. Jednou za měsíc až dva se tak do Hradce dostanu, je to pořád můj domov a myslím, že se to nikdy nezmění.

Co vás přivedlo k vašemu současnému povolání? Chtěla jste být od malička herečkou?

Po pravdě řečeno, ani přesně nevím, kdy přišel ten pravý zlom. Ale na druhou stranu od malička jsem hrála na klavír a zpívala, od pěti let jsem chodila do lidušky, takže jsem si říkala, že něco takového by mě nejspíš bavilo. A ještě ke všemu k nám jezdila herečka Jana Altmannová, která se kamarádila s mým tatínkem, takže i to mě možná postrčilo. Jana mi řekla, ať to zkusím. Zařídila mi přípravu u úžasné, ale již bohužel zesnulé herečky Jany Březinové, a tak jsem to zkusila a ono to vyšlo. Musím říct, že jsem měla také ohromné štěstí, protože náš ročník měli na konzervatoři na starost Jana Preissová a Jaroslav Satoranský, kteří byli nejoblíbenějšími profesory na škole.

Souvisí výběr vašeho povolání třeba také s tím, že celé vaše široké příbuzenstvo tíhne do určité míry k umění, i když třeba ne právě k herectví?

Tohle bude asi složitější, nejsem si úplně jistá, jestli to na mě mělo nějaký vliv. Ale naše rodina je doslova šílenej babinec. Budu mluvit o příbuzenstvu, které má něco společného s uměním. Moje babička z otcovy strany hrála na klavír, jeden čas dokonce učila i na konzervatoři v Praze a potom i v lidušce v Jindřichově Hradci. Tatínkův bratr, tedy můj strýc, Vladimír Krninský je známý akademický sochař. Můj tatínek Raimund Krninský má také veliký talent, podařilo se mu zničit dvě učitelky hry na klavír, než zjistili, že jeho múza přeskočila, alespoň co se týče umění. Ale zase má talent na spoustu jiných věcí, které přeskočily mě. Mám také čtyři sestřenice ze strýcovy strany. Barbora vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Českém Krumlově, obor kamenosochařství a nyní studuje na Akademii výtvarných umění sochařství. Tereza vystudovala tentýž obor na stejné škole a také nyní studuje na akademii sochařství. Anička studuje na umělecké průmyslovce v Českém Krumlově sochařinu a nejmladší Alžbětka se tam po základní škole chystá také. Ta ale nechce pokračovat v sestřiných stopách a studovat sochařství, ale plánuje se věnovat designu. Až nyní si uvědomuji, že múza posílala své polibky vlastně jen z tatínkovy strany. Nejsem si vědoma toho, že by se z maminčiny strany někdo věnoval umění.

Bylo to pro vás složité, jako pro mladou dívku z celkem malého města, prosadit se a vůbec naučit se žít v Praze?

Samozřejmě. Jako pro každé dítě, protože nemohu říct, že ve čtrnácti je člověk připraven na samostatnost. Ale na druhou stranu to byla dobrá škola pro život, byla jsem na internátu, musela jsem se sžít se spoustou cizích lidí. Když teď na to vzpomínám, zdá se to až neuvěřitelné, ale třeba než jsem pochopila, jak se jezdí metrem a kterou tramvají mám jet, chvíli mi to trvalo. Dneska se to zdá být samozřejmostí, ale tenkrát to bylo úplně jinak. Cestování s těžkými taškami dvě a půl hodiny vlakem a to někdy i dost pozdě v noci, nebylo to pro mě jako pro holku vůbec jednoduché, ale na druhou stranu jsem za to moc ráda. Naučila jsem se o sebe starat a nemít ze všeho strach.

Podporovali vás na vaší cestě za herectvím rodiče, nebo třeba i kamarádi ze školy a podobně?

Podporu obou rodičů jsem naštěstí měla, doslova ohromnou. A to nemluvím pouze o financích. Samozřejmě jsem cítila podporu i od kamarádů, ačkoli to třeba bylo i za cenu toho, že jsme se moc nevídali. Potom mě ale postihlo ještě jedno štěstí, a to, že si nás několik studentů z našeho ročníku na konzervatoři vzali Eliška Balzerová a Tomáš Töpfer do představení Fidlovačka do nynějšího Divadla Na Fidlovačce. Vlastně se tímto představením divadlo tenkrát znovu otevíralo. A pár nás tam v angažmá zůstalo až doteď.

Teď tedy hrajete v Divadle Na Fidlovačce, ale diváci vás mohli vidět také v některých seriálech, i když v menších rolích. Neláká vás zkusit si toho hraní v televizi nebo ve filmu víc?

V Divadle Na Fidlovačce hraji již od roku 1998, letos to bude patnáct let, a je pravda, že jsem se již objevila i v některých menších rolích v seriálech. Bylo to v Redakci, Ordinaci v Růžové zahradě, Ulici a tak podobně. Ale přeci jenom pro mne hraje divadlo prim. Ten kontakt s divákem a jeho zpětná vazba, to kamera nikdy nenahradí. A dalším důvodem je i to, že mám ráda své soukromí. Být slavným láká asi každého, samozřejmě i mě, ale když si potom čteme, za jakou by to mohlo být cenu…

Jaká role byla pro vás zatím ta nej?

Již na škole jsem odehrála krásné role, ale nejkrásnější pro mne byla Helena z představení Venuše nosí XXL, která se v originále jmenuje Fat Pig. Hráli jsme jí v Divadle Na Fidlovačce, ale již se bohužel nehraje. Bylo to pro mne velice přínosné, hrála jsem s Míšou Badinkovou, Dennym Ratajským a Jiřím Rackem. Neméně napínavé na tomhle představení bylo i zkoušení s režisérem Pavlem Šimákem, který je momentálně i uměleckým šéfem Fidlovačky.

Co děláte, když nehrajete a nepřipravujete se na představení? Máte čas třeba na nějaké koníčky?

Pokud nemám ani žádný dabing, kterému se také kromě hraní věnuji, tak většinu svého času trávím se svou dcerkou Rozárkou, která je tím nejdražším v celém mém životě. Ale zase nejsem člověk, který dokáže jen tak sedět doma na zadku a koukat do čtyř stěn. To bude asi jedna z dobrých vlastností, které jsem zdědila po svých rodičích. Takže si sháním i spoustu brigád na doma, vlastně pořád se snažím něco dělat a něčím se zaměstnat. Nic nedělat, tak se tak trochu flákat, jezdím skutečně jen k rodičům do Jindřichova Hradce. Ráda se také věnuji mému velkému koníčku, což je jízda na koni, takže když mi vyjde čas, moc si to užívám. A jsem ráda, že to baví i dcerku, takže na koníky chodíme spolu. A vůbec zvířata mám opravdu hodně ráda. Hlavně moji psí kamarádku Denisku, která je se mnou už dvanáct let a těžko si to bez ní už dokážu představit.

Máte malou holčičku, co když bude chtít jít ve vašich stopách a stát se herečkou? Podpoříte ji nebo ji od herecké profese budete raději zrazovat?

Tak tohle už se asi vyřešilo trochu samo. Zrovna zkoušíme na Fidlovačce inscenaci Babička, která by měla mít premiéru 21. března, a Rozárka je obsazena do role Adélky. Prozatím jí to moc baví, takže uvidíme, jestli jí to také vydrží. Já tak trochu doufám, že se takhle v dětství vyblbne a nakonec přece jen půjde dělat něco „normálního". Samozřejmě jí ale nebudu v ničem bránit. Přesto se ale pokusím jí postrčit nějakým jiným směrem.

Herečka Radka Krnínská

Kdo je… Radka Krninská

- narodila se 3. ledna 1980 v Jindřichově Hradci

- od roku 1985 do roku 1995 studovala na Základní umělecké škole v Jindřichově Hradci obor hra na klavír a sborový zpěv

- v letech 1995 až 2000 absolvovala Konzervatoř v Praze obor hudebně-dramatický

- od roku 1998 hraje v Divadle Na Fidlovačce

- zahrála si i v seriálech Ulice, Ordinace v Růžové zahradě a Redakce

- vdaná, má dceru Rozárku, která se právě chystá na roli Adélky v inscenaci Babička, premiéra bude 21. března

PETRA JOUZOVÁ