I tak by se dala popsat situace, do které se dostali hrdinové nové satiry v pražském Paláci Akropolis,ve hře scenáristy a režiséra Jana Jirků nazvané Mafiánská opera. Jednu z hlavních rolí v ní obsadila herečka Simona Babčáková. Nikoli náhodou, postavy třicátníků v existenční šlamastice jsou jí poslední dobou skoro souzené.

Příběhy lidí po třicítce hledajících nový impuls se objevují i ve vašich filmových rolích, ať jsou to Zoufalci nebo Rodina je základ státu. Napadá mě, že už to nemůže být náhoda…

Vzhledem k tomu, že jsem žena po třicítce, tak automaticky je to téma mé i mých vrstevníků a přátel kolem. Taky se teď vracím do práce po druhém mateřství a ptám se sama sebe, kam kráčím, kam bych chtěla kráčet a co pro to mohu udělat. Tím, že rodíme později, tak i tu seberealizaci řešíme později a v tomhle věku už se člověku nechce pouštět úplně do všeho, už té energie a entuziasmu tolik nemá. Je třeba naučit se hospodařit se silami. A to není lehké.

Čím vás nejvíc zaujal scénář k Mafiánské opeře?

Ve skutečnosti jsem práci přijala, aniž bych četla scénář a důvodem byla osobnost Marka Doubravy a obsazení, konkrétně kamarádi Jakub Žáček a Tomina Jeřábek. My herci totiž máme čas se intenzivněji vídat, jen když spolu pracujeme, jinak pořád někde hrajeme. Takže to, že se mi scénář líbil, byl očekávaný bonus navíc. A text se mi líbí svým humorem i aktuálním tématem. Každý z nás denně řeší tu tenkou hranici mezi tím, co ve snaze zaplatit nájem ještě je košer práce a co už je za etickou hranicí. Samozřejmě tu hranici máme každý jinde a taky se časem posouvá.

Pozorujete tento posun i u sebe?

Ano, ani já už dnes nejsem tak radikální „umělkyně" a dělám věci, kterými jsem dříve pohrdala. Třeba moderování nebo reklama nebo přiblblé seriály. Dnes to beru jako normální práci, ale snažím se si vybírat. Pořád ještě spoustu věcí odmítám.

Představte si, že některý z vašich přátel bude mít možnost vyřešit svoje finanční problémy činem analogickým obsahu Mafiánské opery: kvůli nedostatku peněz začnou přepadávat zbohatlíky. Dokázala byste to morálně pochopit?

Já bych to asi pochopila a vyptávala bych se na podrobnosti. A jak se znám, asi bych na ně apelovala, aby část těch peněz dali na nějakou potřebnou věc, aby si vyčistili karmu.

Ve hře mimo jiné zaznívají slova: „Říká se, že v týhle zemi jsou jen dva typy lidí: ovce a ti, co ovce holej." Kam byste zařadila sebe?

Snažím se dělat vše, co je v mých silách, abych nepatřila do ani jedné skupiny a byla paní svého života. Samozřejmě, někdy to vyjde a častěji ne, ale tato cesta je mi příjemnější než cítit se jako bezmocná oběť. Nicméně, co se státu a jeho spravování týče, tak se cítím být jako ovce.

Proč?

Náš daňový systém se mi vůbec nelíbí a přispívám do něj velice nedobrovolně a neochotně. Vlastně mě víc než samotný systém irituje to bezostyšné vykrádání státní pokladny. Kdyby se hospodařilo moudře, nemám problém podělit se o svůj dostatek, ale krmit nenažrané se mi nechce.

Kdybychom se na naši republiku podívali se sloganem z Mafiánské opery: Kterých lidí je u nás víc? Ovcí, nebo těch, co holí?

Ovcí, rozhodně ovcí. Ale můžeme si za to sami tím, že držíme hubu a krok a necháme si všechno líbit.

Médiím je často vyčítáno, že de facto svým negativismem vytvářejí přetrvávající blbou náladu, což je opět jeden z leitmotivů Mafiánské opery. Představte si, že jste majitelkou nejčtenějších novin v zemi a poprvé se setkáváte s redakčním týmem. Co budou psát, teď záleží na vás… Jaké instrukce byste „svým" lidem dala?

Já bych ráda provedla experiment, jestli by se četly noviny, kde by byly jen samé pozitivní zprávy. Ze světa celebrit, z přírody, z vědy… a byly by tam recepty na to, co je dobré dělat, když… prostě bych chtěla obrátit pozornost spíš na to, kudy z těch s*aček ven, než si je pořád popisovat v dalších hnědých odstínech.

Takže pojďme k příjemnějším věcem. Které divadelní či audiovizuální projekty, vedle Mafiánské opery, vás v posledních měsících v Praze zaujaly a čtenáře byste na ně ráda pozvala?

Tak samozřejmě bych čtenáře ráda pozvala do Dejvického divadla, v podstatě na cokoliv, a do Rock Café, kde máme pravidelné improvizace s Ester Kočičkovou. To jsem si přihřála svou polívčičku. Ale co bych rozhodně doporučovala, je představení Tichý Tarzan, které občas v Arše hraje divadlo Husa na provázku a které režírovala Anna Petrželková, jež je dcerou J. A. Pitínského. Toto představení mě oblažilo čistou krásou a zasáhlo hluboko do srdce. A kdybyste se chtěli opravdu hodně zasmát až vyřechtat, tak doporučuji Shakespeare ve 120 minutách v Divadle v Dlouhé. A pak se mi líbila spousta filmů: Nesmiřitelní, Královská hra, Hotel Marigold, Divoká stvoření jižních krajin, Až vyjde měsíc a samozřejmě Ve stínu…a ještě mě letos nadchlo hodně věcí na Design bloku…

Zmínila jste spolupráci s Dejvickým divadlem a projekt v Rock Café. Co se týče prostoru, ve kterém hrajete Mafiánskou operu, Palác Akropolis, uvidíme vás v budoucnu dál i zde?

Je to spolupráce první a ojedinělá. O žádné další nevím, ale ani se jí nijak nebráním. Uvidíme, jak se chytne Mafiánská Opera.

Navzdory tomu, že se bavíme o divadle, Akropole je vyhlášená hlavně hudebními koncerty. Chodíte sem na ně?

To se mi právě líbilo, že já miluju Žižkov a na koncerty chodím vlastně jenom do Akráče, když nepočítám CocoRosie v Arše. Zrovna teď se do Akropole chystám na Submotion Orchestra (koná se v pátek od 19.30  - pozn. red.). Kdybych neměla malé děti, chodila bych rozhodně častěji, hudební dramaturgie je velice často dle mého gusta.

Na Prahu a Akropoli se ptám záměrně. Hodně lidí možná překvapí, že nejste odsud, ale ze severomoravského Šumperku. Jezdíte tam ještě? Marie Nováková a Kristián Ivo Kubák z DAMU mi nedávno při jejich inscenaci Punk Rock v Disku říkali, že by tam jednou chtěli tvořit. Nemáte podobný sen? Vrátit se…

Víte, já jsem se ještě úplně nedokochala nadšením, že jsem ze Šumperka vypadla, takže o návratu nemůže být řeč. Jezdím tam ráda, ale nepříliš často a miluju Jeseníky, ta příroda je posvátná. Myslím, že se tam vrátím na důchod.

Kdy, kde

Mafiánská opera se hraje v pražské Akropoli opět v neděli 18. listopadu.