Kliknutím zvětšíteRodinnou ságu Brácha s autobiografickými prvky, popisující v průběhu čtyřiadvaceti let fatální milostný trojúhelník, napsal britský dramatik Simon Gray a v Ungeltu ji režíruje Pavel Ondruch. „Pavel je moudrý, má zkušenosti a velmi dobrý pohled na svět, na situace. Každý přicházíme na zkoušku s nějakými svými náladami, sny a životy, což on dokáže krásně vnímat a pracovat s tím. Ví, kdy na herce netlačit, kdy naopak na něčem trvat, rozebrat to. Ale všechno je to vlastně velmi laskavé,“ pochvaluje si spolupráci herečka Veronika Khek Kubařová.
Jste ten typ, který potřebuje spíš více rozebírat, nebo jsou mu bližší přesné připomínky?
Jak kdy. V rámci měsíce jsem hodně proměnlivá, ale většinou mám raději to ťuknutí, jenom poslat připomínku a dát mi důvěru. To je pro mě dost podstatné.
V inscenaci hry Brácha máte navíc dvojroli dcery a mámy. Zkusila jste si to už někdy?
Hrála jsem v představeních, v nichž jsem měla víc postav ve smyslu převleků, byly to spíš takové postavičky kabaretního typu. Ale tady jde o něco jiného. Po zkušenostech s dramatickými rolemi, ať už se Shakespearovými nebo Čechovovými, musím říct, že ač u nás není Simon Gray tolik známý, dokáže vytvořit stěžejní, velké situace jako Shakespeare. V případě hry Brácha jde sice o komorní tragédii, ale emoce jsou obrovské.
Je pro mě zajímavé nořit se do těch dvou postav, je to jako zkoušet Lady Macbeth a Ofélii najednou. Jsou to dvě protichůdné energie. Byť jsou to matka s dcerou, dost do sebe narážejí. Jedna mi je trošku bližší, logicky ta máma, ale dcera má zase zajímavou barvu puberty, kterou jsem ve svém osobním životě nezažila. Takže je pro mě podnětné to zkoumat a zase ze sebe vylovit nějakou energii, kterou ve skrytu duše určitě někde mám.
Věkově tedy překlenujete jaký oblouk?
Začínáme, když je dceři dvanáct třináct let, pak má dvacet let. A máma má dvaadvacet, pětatřicet a pak kolem čtyřiceti. Každá se ještě navíc nachází v jiném úseku života, má svůj velký příběh a vývoj.
Musí to být náročné…
Je, ale baví mě to. V Ungeltu je dobré podhoubí a prostředí, obzvlášť když se nořím do něčeho, co jako ta puboška neznám. Nechci v té roli mrckovat, musím jí dát nějakou hloubku, váhu, ale zároveň i ty pubošské názory. Vylovit to se vší vážností a důstojností je těžké, zažívám takové herecké čvachtání. Mám opravdu dojem, že se dotýkám podstatného herectví. V seriálech má člověk občas pocit, že je obsazovaný podle typu. Tady má možnost mít i paruku, vypadat jinak, opravdu se převtělit. To byl pro mě důvod, proč jsem šla na herectví.
Říkáte, že jste měla jinou pubertu. V čem byl zásadní rozdíl?
Puberťačka v Bráchovi hulí, fetuje, je to fakt problémové dítě. Zatímco já jsem byla slušná jedničkářka, která šla potom v životě jiným směrem než ona. Nemyslím si, že je to úplně správně, ale je to tak.
S Igorem Orozovičem jste se setkala i před kamerou, a to ve filmech Přání k narozeninám či Jedině Tereza. Na divadle je to poprvé?
Ano. S nadsázkou říkám, že chodil se spoustou mých kamarádek. Když randil s Terezou Voříškovou, seznámili jsme se přes ni v divadle. A potom víc až při natáčení Terezy. Nadchnul mě. Mám pocit, že Igor i Marek Němec jsou výrazní zástupci své generace. Občas se vám stane, že se se svým vrstevníkem, obzvlášť ve středním věku, vůbec nepotkáte. Takže si to teď spolu užíváme, jsme rádi, že spolu můžeme trávit čas na jednom jevišti.
Chlapci vás musí hýčkat, což je pro herečku fajn pocit, ne?
Doufala jsem v to. Zároveň ale taky platí, že když se spojí dvě mužské energie, ale to by fungovalo i obráceně, začnou mít pocit, že mají příležitost si ze ženy zastřílet. Měli jsme tady i drobnou srážku, když jsme řešili právě nějaká mužská a ženská témata. Říkala jsem jim, že taky potřebuju mít svůj prostor, chci se k věcem vyjádřit, aby mě brali vážně. A oni to úplně super zreflektovali, funguje to, zároveň se z toho nepodělali. Otevírají mi tím i jejich pohledy, názory na svět, na současnou situaci v genderových tématech a tak dále. A je to pro mě velmi obohacující.
Jste hodně vytížená – několik rolí ztvárňujete v domovském Dejvickém divadle, hrajete s Tomášem Klusem v Branickém zázraku na Fidlovačce a čeká vás úloha Panny Marie v Andělu Páně v Hudebním divadle Karlín. Do toho i hodně točíte. Chce to asi mít propracovanou logistiku, jak vše skloubit.
Protože byla v covidu divadla zavřená, mohla jsem hodně točit. Předtím jsem ještě stihla prožít dva měsíce na horách bez práce, což byl úplně největší restart a obrovský dar pro mě, mého muže a našeho psa, že jsme byli všichni spolu. V Dejvicích jsme fungovali tak, že jsme zkoušeli představení do šuplíku. V momentě, kdy jste v angažmá, se prostě pořád jede.
Tomáš Klus a Veronika Khek Kubařová a písnička Polobůh z muzikálu Branický zázrak:
Dohromady mám na repertoáru asi deset her, i když se to mění, protože budou nějaké derniéry. Ale mám pocit, že po Andělu Páně budu muset zvolnit. Už teď jsem se trochu vyděsila, že nebudu mít žádný osobní čas. Volný večer má pro mě cenu zlata. Takže jsem začala v jednu chvíli zmatkovat, jestli bych Bráchu nemohla nazkoušet v alternaci, ale nakonec jsme usoudili, že rozsah té role je obrovský a že by to bylo pro celý tým vražedné řešení. Takže jsme se domluvili, že to zvládneme.
Role Panny Marie není ve filmu až tak velká, ale scenáristka Lucie Konášová říkala, že některé úlohy v připravovaném muzikálu více vytáhla, jiné naopak upozadila. Bude to i případ Panny Marie?
Myslím, že ne, což souvisí s tím, že více z příběhu se odehrává na zemi. Ale jsem s tím v pohodě a mám naopak velkou radost, že se svým průměrným hudebním nadáním jsem se dostala do takového světa a že si to v něm můžu vyzkoušet. A navíc - vystoupit a zazpívat krásnou písničku s Jiřím Kornem, který bude hrát Pána Boha, pro mě moc znamená. Takže i kdyby to pro mě bylo v Andělu Páně na pět minut, budu pociťovat stejnou nervozitu jako za celé představení.
Pohádky máte ráda, jak už jste někde říkala…
Miluju je. Když mi někdo povídá, že jsem ve škatulce princezen, je to pro mě úsměvné, protože na divadle princezny nehraju. Ono to tak leze z té filmové tvorby. Osobně se na pohádky strašně ráda dívám, protože podprahově předávají velké moudrosti, nebo lépe řečeno je můžou předávat. Ne každá to dělá, jsou dobré i špatné pohádky, ale mají prostě tuhle příležitost. Za nadstavbu beru, když mají ještě spirituální rozměr.
Jste herečka, která se na sebe může dívat?
Ano, ale potřebuju odstup. Nebo takto – když se dívám na nějaký film poprvé, sleduju jenom sebe, jsem hodně kritická a většinou se u toho kroutím. Ale na druhou stranu mě to zajímá, protože se člověk může poučit z chyb, které vidí. A když jde už o film staršího data, jako třeba o Rafťáky, zapomínám, co bylo okolo a jsem schopná podívat se na něj surově. V tu chvíli jsem neutrální a užívám si to.
Premiéra Vyšehrad: Fylm, Veronika Khek Kubařová a Jaromír Bosák
Dejvické divadlo i Ungelt jsou malá divadla. Máte ráda takové intimní prostředí, kdy je herec s divákem nablízko?
Moc, ráda mám ale i velké prostory. V komorním divadle to může být zrádné, protože jste na menším prostoru, ale i tak musíte být slyšet. Zároveň vám lidé vidí do talíře, do duše a faleš se neschová. Tudíž musíte být vnitřně a emocionálně nekompromisně přesní. Vlastně bych řekla, že v komorním divadle je to menší, ale vnitřně až skoro větší.
Co byste si ráda na jevišti ještě vyzkoušela?
Miluju klasický repertoár, ale ráda bych si vyzkoušela moderní pohybové divadlo. Skoro bez mluvení, polívat se barvou a pobíhat po jevišti polonahá, nevím co, prostě alterna… Vysloveně pohybové divadlo jsem ještě nedělala, ale poté, co jsem absolvovala StarDance, o tom s mým tanečním partnerem Dominikem Vodičkou přemýšlíme. Pořád to visí ve vzduchu.
Stále spolu tančíte?
Sem tam, v rámci plesových předtančení. Velmi sporadicky si k tomu dám lekci tance a ráda bych v tom pokračovala, protože mi tanec dělá dobře.
Díky němu máte krásně štíhlou postavu…
Souvisí to i s tím, že jsem z nějakých osobních důvodů upravovala stravu. Omezila jsem lepek, spoustu věcí, ale tancem to začalo. A ano, platí, že mám slabost pro čokoládu, ale jdu po fair trade čokoládách, které mají hodně procent kakaa a méně procent cukru. Sladké je moje velké hobby a zároveň velký hřích.
Veronika Khek Kubařová zpívá živě písničku z Tajemství staré bambitky 2:
Váš muž Pavel Khek je režisér, rozebíráte s ním doma role?
Ano, ale snažím se nedělat to, abych přišla na zkoušku naloudovaná nějakými jinými připomínkami, než jaké mi dává Pavel Ondruch. Muž si se mnou texty občas říká, někdy mi nějakou tu připomínku dá, ale já mu zase umím odpovědět, že je to jinak. Vzájemně se respektujeme.
A co budete dělat, až si uděláte volno? Jak relaxujete?
Když jsem hodně přepracovaná, nejraději civím. Chodím na procházky, ležím v trávě, dívám se na nebe, na Prahu, na brouky, na moře… Civění je pro mě velký relax. Strašně mě to nabíjí.
12
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
