„Nepřipravila jsem si žádnou řeč, zapomněla bych ji," řekla po slavnostním ceremoniálu při uvední do Síně slávy dojatá Chramostová. „Měla jsem strach, aby mě na jevišti netrefila mrtvice, protože Národní divadlo je pro mě vším, jeho genius loci na mě doléhá. Jsou s ním spojeni ti, které jsem milovala, vážila si jich a jejichž přítomnost tu stále existuje. Všichni se podíleli na utváření dějin českého divadla."

Zjevně vám udělalo radost, že se vám dostalo takové pocty.
Ale to víte, i když vím, že žádná cena člověku k ničemu nepomůže. Myslím, a říká to i Svěrák starší, že člověk nesmí ocenění přeceňovat, ale vždycky ho potěší, protože je to jako zvýšený potlesk.

Kde vás zpráva o tom, že se stanete první „obyvatelkou" Síně slávy Národního divadla, zastihla?
O prázdninách mi to volali na chalupu. Byla jsem překvapená, protože už pět roků žijeme s mým mužem (kameraman Stanislav Milota – pozn. red.) jen pro sebe. Jak já říkám – staříci sobě.

Jak jste si vlastně letošní léto užila? Potrápila vás – stejně jako ostatní – vedra?

Máme to tak zařízeno, že na chalupě pobýváme od dubna do října a od října zase do dubna jsme v Praze, kde stále chodíme za uměním. A když panují taková vedra, jaká byla letos, vůbec nevycházíme, ale tentokrát jsme museli právě kvůli zmiňované slávě v Národním. Při mé smůle mají už zítra teploty klesnout o patnáct stupňů. Přiznám se ale bez ohledu na venkovní teplotu, že jak pokračuje den, mám stále horší a horší intelektuální úroveň. Večer jsem tak unavená, že stačím jen na televizní seriály. Protože ať do nich naskočím kdykoli, nic mi neuteče, vždycky se dozvím, co a jak bude následovat. Stav mé mysli je teď prostě takový.

Takto Věra Chramostová slavila životní jubileum:

Když jsme si povídaly u příležitosti vašich pětaosmdesátin, řekla jste, že bilancování nemáte moc ráda. Přesto bych se vás ráda zeptala, protože na scéně Národního divadla jste prožila dlouhá a vlastně poslední aktivní léta, co vás v souvislosti s ním napadá?
Teprve s odstupem a časovým nadhledem si člověk uvědomuje všechny hezké věci. Prožila jsem tady mnoho, dvacet divadelních sezon. Dohromady je to šedesát let, co jsem se divadlem zabývala. Bohužel jsem se už v Národním divadle nesetkala s Olgou Scheinpflugovou – ve filmu a televizi ale ano –, kterou jsem velmi ctila. Můžu možná pyšně říct, že i ona na mě držela. Takže i proto jsem při uvádění do Síně slávy zarecitovala verše, které se našly po její smrti na jejím nočním stolku a které jsem jednou provždy vzala za své: „Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač. Za všechny tresty tvrdých slov krupobití, živote, děkuji ti. Je krásné moci věřit v mravní řád, vědět, že za hříchy se nikam neuteklo, tvor tresty znavený se může lehčeji smát, než kdo jim unikl a jehož čeká peklo. Za všechny tresty zasloužený pláč, spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač."

Současné dění

Určitě sledujete i současné dění v Národním divadle. Činohra má od září nového šéfa Daniela Špinara, který přivádí i některé nové herce, jak se na to díváte?
Podívejte, v mém věku mi všichni připadají strašně mladí. Když jsem četla články od současného šéfa, se kterým jsem se minula, pomyslela jsem si – zkušenosti už sice má, ale myslí si, že ví všechno, všecko zažil… Jenže vzápětí jsem se musela ptát sama sebe: „Kolik bylo Krejčovi, když jsi s ním dělala, kolik bylo Pistoriovi, Pavlíčkovi, když vedli vinohradské divadlo, kde jsi strávila dvacet let? Přece stejně, nebo aspoň podobně!" Vyplývá z toho, že nové generace si k sobě prostě vždycky musejí přivést vrstevníky, to se nedá nic dělat, tak to je! Samozřejmě, od určitého momentu to pak herce, pokud mají odejít, bolí. Bolelo to i mě, když jsem věděla, že budu muset končit. Ale nakonec jsem hrála do čtyřiaosmdesáti. Před tím jsem několikrát říkala tehdejšímu šéfovi Michalu Dočekalovi, že už nechci. A on na to: „Já vím, tak po Babičce." A taky že ano. Postavou Babičky jsem své působení v Národním divadle zakončila, k tomu jsem ještě dohrávala benefici Tři životy.

Když jsme u nové generace, v čem to má podle vás jiné?
Každá generace zákonitě vidí divadlo jinak. Zatímco ta moje vyrostla na verbálním projevu, ta dnešní například využívá ke sdělení tématu tance a pohybu vůbec, někdy i docela hodně. Pořád mě to zajímá, ale už bych to samozřejmě neuměla, myslím tím ani před lety, kdy jsem ještě byla na jevišti činná.

Když se ještě vrátíme k Síni slávy v Národním divadle, v souvislosti s jejím otevřením bude zpřístupněna samostatná expozice k vašim narozeninám. Co všechno bude ukazovat?
Fotky z představení, ve kterých jsem tady hrála. Když se na některé z nich dívám, musím říct, že jsem měla hodně ráda už zmíněnou benefici Tři životy, kterou jsem „dostala" k osmdesátinám. Vůbec by mě nenapadlo, že v ní budu čtyři roky přesluhovat, to původně nebylo v plánu. Šlo v podstatěo moji knihu převedenou do divadelního tvaru – bohužel to v televizi nenatočili, což bych bývala chtěla. Vlastně je mi to líto… Do toho pak ještě přišel Václav Havel, že by mě chtěl do jeho hry Odcházení, a tak jsme vlastně odcházeli spolu. Byl to osud.

Pokračujete v psaní svých vzpomínek, jak jste to měla v plánu?
Pokračuju, protože mezi tím, co jsem napsala první knihu, se stalo moc věcí – příběhů přibylo, opustili mě různí přátelé, protože v našem věku už bohužel chodí jenom parte. Chystám se, že si ji nadělím k devadesátinám. Tedy aspoň mám takový plán.

Neodpustím si poznámku, že působíte velmi dobře.
Ale jo, já doufám, že to ještě bude dobré. Právě proto si tu knížku slibuju.

Baví vás ještě sledovat současné dění?
To víte, že ano. Například imigranti. Máme tady nějaké evropské normy, ale zdaleka ne se všemi s mým mužem souhlasíme. Zastáváme názor, že by se počet uprchlíků měl do jisté míry regulovat, ale zároveň bychom k nim měli být obecně trošku vstřícnější, protože Evropa naše lidi přijala taky, když u nás bylo zle. Samozřejmě, že je to velmi komplikovaná věc. Nevíme, jestli se mezi lidmi utíkajícími před válkou neskrývají členové Islámského státu. Naši politici jsou stavěni před otázky, které tady dosud nebyly. Ale myslím, že v jednáních s evropskými špičkami obstávají dobře, ačkoli se se situací vypořádávají poněkud zdrženlivě.

Historie se neustále opakuje, náboženské války jsme tady měli, ale poučení z toho není žádné. Neděsí vás to?
Myslím si, že jsme se teď ocitli na jakémsi zlomu časů a věků. Člověk se ani netroufá tvářit, že by měl odpověď na to, co bude následovat, to by bylo velmi odvážné. Pochopitelně bych si moc přála, aby zůstala evropská civilizace zachovaná. V opačném případě by jí bylo škoda, protože její kultura došla neskutečně daleko.

Objevené nahrávky

Nedávno se v České televizi objevila informace o nalezených nahrávkách písní, kterými jste s dalšími herci pražského Divadla na Vinohradech – Jaroslavem Satoranským, Jaromírem Hanzlíkem a Ivou Janžurovou – spontánně vyjádřili nesouhlas se vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Co tomu říkáte?
Hodně mě to překvapilo, byl to pro mě objev. Nahrávky byly uloženy v soukromém archivu bývalého zvukového mistra Františka Vondřicha, který je s námi před sedmačtyřiceti lety pořídil. Byl tak chytrý, že je schoval. Já jsem to nevěděla. Přijeli za mnou na chalupu a přivezli mi je, jestli jde opravdu o můj hlas.

Hned jste si okolnosti nahrávání vybavila?
Jistě, ty písničky jsme natočili v prvním týdnu po srpnové okupaci – všichni jsme byli hodně rozjitření, takže vyznívají poněkud pateticky, ale zásadní okamžiky v životě člověka se bez patosu neobejdou. Muž říkal, že mě v nich hned poznal. A já na to: „Víš, že já v tom úvodu ani ne?" Vondřich tvrdil, že si plno lidí myslelo, že jde o hlas Carmen (Hany Hegerové, pozn. red.). A já zase: „Tak to mně tedy lichotíte." Pravda, v té době jsem byla i zpívající činoherečka, jedna z prvních. Společně s Pellarem, Kačírkovou a Kopeckým jsme například dělali večer šansonů s režisérem Sísem.

Vaším životem se protnuly malé i velké historické události, vaše datum narození, to všechno nemůže být náhoda…
Čím jsem starší, tím více věřím na astrologii. Muž se mi směje, ale já mu říkám: „Karel IV. věřil astrologii, Vítězslav Nezval a mnozí další, tak mně nenadávej." Totiž, když mi bylo čtrnáct a chystala jsem se na konzervatoř, zavedla mě moje přítelkyně, která chtěla jít na umělecko-průmyslovou školu, za svým tatínkem, který se astrologií zabýval. On byl dvorní rada, člověk úplně jiného zaměření. Udělal mi horoskop – teď ho bohužel nemůžu najít, ale doufám, že se mi to podaří a budu ho tak moct dát do té své připravované knihy, protože je neuvěřitelný. Je v něm všechno.

Věřila jste tomu v těch čtrnácti letech, nepřepadly vás třeba obavy?
No, nemohla jsem věřit, že to bude pravda, že sehraju jistou roli i v nějakých národních věcech. Ale stalo se. Představte si, že čtu i horoskopy v časopisech, to mi muž už tuplem nadává, říká, že to se mnou není možné.
Jenže – stalo se například, že jsem si během natáčení Odcházení přečetla, že upadnu. A taky že ano. Měla jsem všude modřiny, naštěstí ale nebyly vidět. Taky tam stálo, že musím poslat někoho, kdo bude méně potlučený než já, do lékárny pro „arniku". No tak jsem pro ni poslala muže, čímž jsme neduhy vyléčili.

A co móda, pořád vás baví?
No jéje, na šatičky jsem byla vždycky. Jednou se z naší předsíně ozval zvláštní zvuk, spíš teda strašná rána. Muž se ptá – co to bylo? „Já nevím," divím se. Šli jsme se společně podívat a zjistili jsme, že ve skříni praskla tyč s pověšeným ošacením. Standa pronesl – to nevadí, já ti nechám udělat kovovou. A vidím, že opravdu nemáš co na sebe!

Aspoň máte z čeho vybírat, když vyrážíte v Praze za uměním.
Ano, mám teď vyhlédnuto několik představení. Víte, hodně chodím i na své oblíbené herce. Můj miláček je David Prachař, s nímž jsem v Národním divadle taky moc hrála, jsem zatížená na jeho rodinu. Milovala jsem i jeho otce, to byl vynikající kamarád, a Davidův syn se mi také líbí. Vždycky říkám – nikdo nemůže vědět, jak moc je dědečkovi podobný, jenom já, protože já ho znala v tomto věku. Ilja měl velký humor – říkal: „Já bych tě tak chtěl, ale ty do sexu pleteš lásku, a to není nic pro mě. Já miluju svou ženu a děti." A tak jsme byli výbornými kamarády.