Hra vypráví o šestici stárnoucích kamarádek z Yorkshiru, které se pravidelně scházejí ve svém ženském klubu. Maloměstský klid a stojaté vody rozruší až vážná choroba manžela jedné z nich. Na jeho památku se ženy rozhodnou nafotit kalendář. Ten sice fotí každý rok, ovšem tentokrát chtějí místní kostely a mosty vyměnit za svá nahá těla.

Cílem je vydělat na novou sedačku pro příbuzné, kteří navštěvují nemocné pacienty na onkologické klinice. Smělý nápad má mnoho odpůrců, ale také ženskému spolku přinese do té doby nepoznanou slávu a pozornost.

Skoro tři hodiny

Inscenace má značně dlouhou expozici (nápad na nafocení kalendáře je poprvé vysloven až po 45 minutách), která je ovšem zábavná a divákům umožní dostatečně se seznámit a sžít s ústřední ženskou šesticí. Zatímco první polovina se nese ve výrazně komediálním duchu, druhá část už je vážnější. Po nafocení kalendáře a nečekaném ohlasu totiž začínají na povrch vyplouvat motivace jednotlivých „modelek", které se často od původního poslání charitativního kalendáře dost odchylují. Do soudržného ženského týmu se tak začínají vkrádat drobné rozmíšky.

Celá inscenace má téměř tři hodiny, což považuji na komediální žánr za trochu naddimenzované, faktem ale je, že problémy s tempem se neobjevují a celá inscenace hladce plyne až do svého závěru. Tomu velmi napomáhá funkční scéna Martina Černého a rovněž povedený výběr náladotvorné hudby.

Chytrý tah

Holky z kalendáře jsou dramaturgicky chytrým tahem. Ne, že by to byla novátorská inscenace, ale nabízí krásné role pro herečky nad 50 let, které se v běžných repertoárových kusech dočkají takových příležitostí jen velmi vzácně. A dámská část pardubického souboru dokázala tuto nabídku beze zbytku využít. Tahounem je hostující Jana Paulová, která v roli Chris sází na své typické diblíkovské pojetí. Svou roli si patřičně užívá, a tak už na premiéře si do hry přidávala vlastní průpovídky a nebála se ani komunikace s publikem.

V inscenaci Východočeského divadla Pardubice Holky z kalendáře hraje jako host také Jana Paulová.

Radost ze hry

Další hostující herečka Hana Malehová přesně vystihla odměřenou a skeptickou Jessie, učitelku v důchodu. Z domácích hereček patrně nejvíce zaujme Ludmila Mecerodová v roli naivní a snaživé Ruth. Mecerodová dokázala své komediální vlohy, na které se v posledních letech v Pardubicích již trochu pozapomnělo. Dagmar Novotná s lehkostí ztvárňuje alternativní hudebnici Coru a Romana Chvalová s blonďatou parukou vystřihla vyzývavou alkoholičku Celii, která za svou největší přednost považuje své poprsí. Těžkou pozici pak měla Jindra Janoušková, jelikož její Annie je z velké části hybatelem děje a do hry musí vnášet výrazné emoce, protože je to právě ona, kdo přišel o manžela.

Premiérové publikum se bavilo a radost ze hry byla vidět i na účinkujících dámách, kterým dal režisér Petr Novotný velkou volnost. Holky z kalendáře tak nejspíš mají zaděláno na dlouhý život na repertoáru pardubického divadla.

Jana Paulová: Mám ráda divadlo, kdy můžu hercům věřit

V inscenaci Východočeského divadla Pardubice Holky z kalendáře hraje jako host také Jana Paulová.

Herectví jste vystudovala na DAMU. Jaká je pro vás nejkrásnější vzpomínka na toto období?

Především jsem se tam seznámila se svým manželem. On dělal hudbu do představení v absolventském ročníku a už jsme spolu zůstali, doteď.

Který kantor na škole pro vás nejvíc znamenal?

To je problematická otázka, nám totiž kantoři bohužel postupně umírali. V prvním ročníku jsme měli pana Vejražku, ten umřel, ve druhém pana Le Breuxe, ten taky, ve třetím paní Fabiánovou, kterou vyhodili. Školu jsme skončili s panem Vicenou. Ráda vzpomínám na pana Vejražku, ze kterého šla velká laskavost a který mě bavil. Ale jako pedagog byl pro mě jednoznačně nejlepší Leo Spáčil. To byl skutečný pedagog. Ostatní kantoři byli herci, kteří učili mladé herce, aby hráli jako oni. Ale pan Spáčil vycházel z každého z nás. Byl nemilosrdný. Učil nás hrát situace, nikoli deklamovat nebo reagovat falešně. Myslím, že to byl úplně zázračný kantor.

Jaké máte ráda divadlo jako divák a jaké divadlo toužíte dělat jako herečka?

Mám ráda divadlo, kdy můžu hercům věřit. Sama se tím živím, tak jsem velmi háklivá na pravdu na jevišti. A jakmile ji někde přestanu cítit, tak mě to úplně přestane zajímat. A je jedno, jaký je to žánr, divadlo, nebo kdo to hraje. I herecké prostředky, které jsou nadsazené, se musí pohybovat v nějaké pravděpodobnosti, abych to herci mohla věřit. To mě nejvíc baví. Mám ráda divadlo herecké, nikoli režijní. Asi nejsem správný divák. Ale asi ani ne správný herec. Taky proto jsem na pár let od divadla úplně odešla. V mládí jsem chodila do Činoherního klubu, vyrostla jsem na Krejčovi, pracovala s Macháčkem, možná také proto mám tak vysoké nároky.

Moc jste se mi líbila ve filmu Ceremoniář v režii Jiřího Věrčáka. Je to vážné téma a hrajete zde odlišný typ postavy, než na jaký jsme u vás zvyklí. Překvapila jste mě velmi niterným a úsporným herectvím a také pravdivostí, o které mluvíte. Jak se vám na tomto filmu pracovalo?

Moc hezky. Na natáčení si velmi dobře pamatuju, bylo mi moc milé i pro to, co teď říkáte. Že jsem nemusela dělat legraci, že jsem mohla hrát sama sebe ve svém věku v tu chvíli a prostředky velice omezenými.

Lidé si vás určitě nejvíc pamatují z filmové série Kameňáků. Také vám to přineslo velkou popularitu. Jaké jsou dvě stránky popularity?

A víte, že jsem druhý a třetí díl Kameňáku neviděla? Já se obecně na sebe nerada koukám a ani nejsem typ diváka, pro kterého je ta série určená. Nechci to hodnotit, jsem loajální vůči podniku, kterého se účastním. Popularita spojená s Kameňákem měla i pozitiva, která byla důležitá pro moji hereckou práci v divadle. Když teď hraju, diváci se tomu, co dělám, začnou smát dřív, než tomu bylo předtím. Říkám to proto, že poslední léta hraji jenom komedie. Pro herečku komičku je daleko těžší dělat legraci než pro muže. Hrála jsem s Pepíkem Dvořákem, s Pavlem Zedníčkem, kteří vyšli na jeviště, udělali „ksicht" a publikum se smálo. Já jsem si to musela vydobýt. A díky Kameňáku publikum ví, že jde na komedii a rychleji reaguje na humor. Bohužel si mě takhle zaškatulkovali i filmoví režiséři. Tak jsem tak trochu v klatbě. Ale je to tak a já nemám žádné jiné ambice než ty, které mi přinese život, takže jsem s tím smířená.

To je moc velká škoda!

Třeba tady ještě uděláme nějakou tragikomedii…

S popularitou je spojen i zájem médií. A bohužel i bulváru…

Když je člověk mladý, tak dělá všechno pro to, aby ho lidi znali. To i k herectví patří. Pak se to v jistém věku otočí a je to nepříjemné. Do mého života vstoupil bulvár pozdě, bylo mi kolem pětatřiceti. Musím se s tím nějak vypořádat. Bohužel ale bulvár čím dál tím víc přitvrzuje. Nerada o sobě čtu jakákoli hodnocení a dnes může anonymně napsat třeba na internet do diskusí kdokoliv cokoliv, někdy jsou to neuvěřitelné hnusy. V soukromí žiju pro bulvár nudný spořádaný život, takže naštěstí nemají o čem psát. Hra Holky z kalendáře je samozřejmě pro ně sousto, čekám, že někdo napíše: Paulová se na stará kolena svléká! A budou mít výjimečně pravdu. (smích)

Ale svléká se vedle pěti dalších hereček…

Já vlastně kvůli bulváru už nikam nechodím – ani na večírky, ani k nám do Divadla Kalich na cizí premiéry. Pak se ale bohužel ani nepotkám s lidmi, se kterými se potkat chci.

Odrazil se úspěch Kameňáku na divadelní návštěvnosti inscenací, ve kterých hrajete?

Velmi silně se to odrazilo na Slovensku, tam Kameňák vysloveně milujou. Jezdíme tam skoro každý měsíc. Ale nemůžu si stěžovat, vyprodáno máme úplně všude.

Máte nějaký nesplněný sen?

Nemám herecké sny. Mám životní sny. Ale teď mě napadlo, že u vás v divadle je mi moc milé, že nemusím dělat nic jiného než hrát. Já jsem taky dramaturgem, většinou přináším hry, které s Pavlem Zedníčkem v Kalichu hrajeme. Starám se o to, abychom vrátili soukromému producentovi to, co do nás investoval, a aby to, co budeme dělat, byla legrace, velká legrace. Kdežto tady můžu hrát i polohu, která není pořád úplně veselá.

Právě jste mi částečně odpověděla na mou další otázku – když zkoušíte v Kalichu komedii, kdo text vybírá? Kdo je tím hnacím motorem ve dvojici Paulová-Zedníček?

Kromě hry Natěrač, kde jsme se s Pavlem herecky potkali, jsem všechny texty našla já. Většinou si je necháme přeložit. Jsem hrdá, že děláme české premiéry. Poslední dvě – Zamilovat se a Láska naruby – přinesl režisér Jakub Nvota.

Dívala jsem se na váš ferman a zjistila jsem, že jste velmi vytížená. Jak odpočíváte?

Hrozně ráda spím. Kromě toho jsem velká cestovatelka. Jednou za čas na několik týdnů vyjedu daleko, mimo tuto realitu – potřebuju to vysloveně jako očistu. Jezdím také každý rok do Indie, kde doslova žiju mezi tamními lidmi, je to úplný protipól toho, co žiju tady. Mám už tam teď takové konkrétní místo, je to škola pro sirotky, pomohlo ji postavit občanské sdružení Změň můj osud, které jsem založila a pro které s láskou pracuju.

Kdysi jsem dostala nějakou reklamu a ten honorář byla jakási vstupní investice, začali jsme ji budovat. Pak se na to nabalovali další lidi, funguje to jako adopce na dálku. Každé dítě má svého tatínka nebo maminku, kteří tam měsíčně posílají nějaké peníze. A z toho to celé žije. Občas se objeví někdo bohatý, dá nějaký obnos navíc a za ten se postaví další domeček. Teď tam žije asi šedesát dětí, které si vytvořily vlastní rodinu, bydlí tam, učí se a poprvé v životě mají co jíst. Mají tam krásnou zahradu a jsou dost veselá banda. Naučí se číst a psát, naučí se anglicky, a tak budou mít v této strašně chudé oblasti větší šanci přežít.

Jak pro vás vypadá perfektní den?

Ten vidím jako neděli dopoledne, kdy je doma celá moje rodina. Všichni se scházíme u snídaně, povídáme si a zvolna se to prolne do oběda. Oni mě osvobodí od vaření a jdeme někam na oběd, jdeme na procházku… Prostě perfektní den vidím v kruhu mé rodiny.

Jak se vám zatím v Pardubicích líbí? A co očekáváte od zkoušení a hraní Holek z kalendáře?

Jsem zvědavá, jak tuto hru přijmou diváci. Moc mě baví zkoušet s novými lidmi, je topro mě velmi přínosné a pořád se učím. Obvykle zkouším s chlapy, tady s několika kolegyněmi, tak je to úplně jiné. Ale přijaly mě laskavě, tak už se tolik nebojím.

Moc ráda zkouším s Petrem Novotným, už jsme se v životě párkrát pracovně potkali. A jak stárneme a zrajeme, tak je to pokaždé zábavnější, alespoň pro mne. Dnes jsem si znova uvědomila, jak je s ním ta práce krásná a jak může být zkoušení neuvěřitelně zábavné.

A navíc Pardubice miluju. A vlastně – vy jste si mysleli, že jste si mě obsadili, ale to ne, to byl osud. Nedávno jsem s Pavlem Zedníčkem dělala dlouhou šňůru představení. Pak jsem pocítila, že si potřebuju odpočinout, že potřebuju chvilku změnu, nějakou jinou energii. A seriál se mi fakt nechtělo točit. Tak jsem si říkala, osude, něco mi přihrej, a druhý den mi přišla dlouhá textovka od Petra Novotného, že má pro mě práci. Ani jsem si nepřečetla hru a už jsem kývla. To se prostě nedalo odmítnout, byl to osud.

(zdroj: Východočeské divadlo Pardubice)