"Je to velmi úspěšné představení, které skončilo před létem stoosmou reprízou. Během šesti měsíců. A pevně věřím, že Kumšt nekončí, prodávají se už lístky na září. V říjnu odlétá jeden z hlavních protagonistů Jan Tříska zpět do Ameriky, ale v lednu, únoru bychom už zase rádi pokračovali."

Jaké publikum na Kumšt chodí?

To se nedá generalizovat. Na Jezerku dochází lidé různého věku, a vždycky příjemně naladění. Nechci diváky kastrovat, ani jednotlivé hry – co je horší nebo lepší, ale rozpětí je velmi široké a ani už nezáleží na konkrétních titulech. Chodí se skoro na všechna představení.

Výtěžek z prodaných vstupenek na Kumšt jste původně chtěl věnovat na podporu divadla Jiřího Suchého. Jak to vypadá dnes?

Už je to všechno jinak. Věci se dějí i mimo naši vůli. Koncem května jsem tuhle pomoc nabídl Jiřímu Suchému, vypadalo to, že se bez ní neobejde. Uplynulo ale asi čtrnáct dní a díky panu Bémovi dostal Semafor pana Suchého ještě tři miliony navíc. A tak mi pan Suchý napsal dopis, že děkuje za gesto, ale za daných okolností nemůže mou nabídku přijmout. Krom toho přišel s Jitkou Molavcovou na Jezerku na naši závěrečnou grilovací párty před prázdninami, kterou pravidelně pořádáme pro divadelní soubor. Udělal mi radost.

Nemáte trochu špatné svědomí, že diváci chodili na Kumšt kvůli vyhlášené charitě pro pana Suchého, z níž nakonec nic nebylo, ale vy jste udělali slušnou tržbu?

Ne. Diváci to podle mě z větší části nevěděli, na žádném exponovaném místě v žádném médiu to nebylo, v Mladé frontě proběhla jen krátká zpráva. Takže to bych s dovolením vyloučil.

Dobře. Pojďme od charity k filmům. Vrátil jste se do filmu Saxana, jehož pokračování natočil Václav Vorlíček. Jste pořád tak nesmělý a vyplašený jako v prvním dílu?

Mám tu mnohem menší rozsah, než v původním filmu. Hraju veterináře Viktora Bláhu…

…původně jste byl ale za Honzu, ne? Takže už ani nelítáte na koštěti…

Ne, toho jsem si dost užil v mládí. Tohle je myslím logické vyústění děje. Jsem ale pořád Saxanin manžel, i když víc usazený. Premiéru má mít film na podzim, sám jsem zvědavý na výsledek.

Před dvěma týdny jste dotočil také rakouský film Pražské jaro 1968, kde vám režisér Michael Kreishl dal roli Alexandra Dubčeka…

Ano. Film má celovečerní stopáž, je to rekonstrukce událostí roku 1968 – kombinace hraných a dokumentárních prvků. Šlo o koprodukci několika států, v čele s rakouskou televizí ORF. Bylo to docela dobrodružné. Roli Brežněva hrál ukrajinský herec a ředitel divadla v Kyjevě Boris Stupka, typově naprosto přesný, a musím říct, že výtečně!

Scénář prý vznikal i podle nově zveřejněných, přepsaných rozhovorů mezi Brežněvem a Dubčekem a záznamů z konferencí v daném roce.

Ano. Scénář byl strhující, skvěle napsaný. Měl jsem hrozný vztek, když jsem pročítal některé pasáže – i když z dnešního pohledu je zjevné, že to tehdy nemohlo dopadnout jinak. Film klade důraz na období od Čierné, po Bratislavu až po známé srpnové události.

Odkryl vám film nějaký nový pohled na Dubčekovu osobnost?

Vlastně ano. Pochopil jsem z některých jeho reakcí vůči ruské straně, že nebyl dlouho ochoten přistoupit na všechno. My ho známe už jen jako ústupného politika, který nakonec podepsal. Ale některé rozhovory, které vedl ještě před tím, naznačují, že vcelku riskoval –možná i život. Leccos jsem skrze něj pochopil líp.

Studoval jste kvůli tomu jeho mimiku a gesta? Netipla bych vás do téhle role.

Nešlo tolik o jeho věrnou fyzickou podobu, spíš o text. O vytvoření autentické nálady doby, úzkost těch posledních dní. Pro mě osobně bylo nejsilnější natáčení noci, kdy byli čeští politici v čele se Smrkovským a Dubčekem zatýkáni a odváženi na neznámé místo. Na place vznikla ohromně věrohodná atmosféra, „Rusové“ vtrhli do kanceláře, řvali a mířili nám před kamerami na krk. Když si člověk vybavil, že se to tehdy opravdu odehrálo, šel z toho mráz po zádech. Myslím, že je škoda, že jsme se s komunismem po revoluci nevypořádali líp a důsledněji.

Váš otec by o tom asi mohl vyprávět.

To rozhodně. Podepsal jako jeden z prvních padesáti signatářů Dva tisíce slov, s vývojem událostí hluboce nesouhlasil. Pamatuji si, jak jsme někdy druhý nebo třetí den poté byli na chalupě v jižních Čechách a najednou přijela tmavá šestsettrojka. Báli jsme se, že jedou tátu zatknout, ale byli to jen místní dělníci z Kovosvitu ze Sezimova Ústí. Přijeli nás naopak varovat, že dostali zprávu o zatýkání signatářů a nabídli, že ho schovají u sebe. Opravdu ho pak odvezli a asi dva dny byl u nich, než se to trochu zklidnilo. V továrně mezitím řada dělníků trhala stranické průkazy… Ale dlouho jim to nevydrželo.

Kde všude film poběží? Uvidíme ho i u nás?

Vzhledem k tomu, že připomíná události, které se dotýkaly nejen nás, budou ho vysílat 21. srpna ve Francii, Rakousku, Švýcarsku. Jestli i u nás, těžko říct, pokud vím, Česká televize o film zatím neprojevila zájem.