Děti si při poslechu Hurvínkových příhod mohou zábavnou formou zpestřit často nezáživné pasáže z učebnic dějepisu a setkat se s osobnostmi, které skutečně žily. Bez zdviženého učitelova prstu a vlastně nevědomky…
Helena Štáchová: Přesně tak. Jsem zastánkyní toho, že dětská tvorba má jednoznačně sloužit k tomu, aby jim něco sdělovala, pobavila a zároveň je poučila. Ale ne didaktickou formou, protože ta k ničemu nevede. Vzpomínám si na svůj školní dějepis, který pro mě znamenal jen našprtat se data. A pod nimi si člověk těžko představí, kdo v které době panoval, co například nosil na sobě, co jedl, jaké vedl bitvy. A nedá si ani do souvislostí historické události… Díky Hurvínkovým příhodám jim ale děti porozumí, aniž by si uvědomovaly, že se vzdělávají.

Asi by vás velmi potěšilo, kdyby se Hurvínkovy příběhy staly součástí školní výuky…
H. Š.: Byla bych samozřejmě velmi ráda, ale otázkou je, jestli je ve školním systému na něco takového čas.
Martin Klásek: Než hodina nezáživného vyprávění je rozhodně lepší hodina poslechu. Vím to z vlastní zkušenosti. Když byly moje děti menší, začal jsem jim Hurvínkovy dobrodružné výlety pouštět. Strašně se u nich bavily, řehtaly se, jak se v tehdejší době lidi vyjadřovali. Takže navíc ještě objevily starou češtinu.
H. Š.: Ne tak důsledně… Při psaní příběhů jsem se snažila ten jazyk malinko okořenit, aby byl pro děti poutavý, aby voněl starobou. Některá slova jsem si načetla, některá i vymyslela, sama jsem se tím bavila.
M. K.: Ohromně se hodilo, že Helenin spoluautor Pavel Cmíral tehdy sbíral fakta pro televizní pořad O poklad Anežky české. Takže jí snášel nejrůznější pikantnosti kolem každé osoby z historie. I z nich pak jednotlivé příběhy vznikaly.
H. Š.: Pavel mi opravdu hodně pomohl, protože kdybych měla ony historické zajímavosti vyhledávat, byla by to velká práce. Zároveň mi sloužil jako velmi nemilosrdný odborník dbající na dobové reálie a údaje. Ve chvíli, kdy jsem třeba napsala, že si dal někdo něco do kapes, už bylo zle, protože kapsy ještě nebyly…

Když mluvíte jednotlivé postavičky, své hlasy „nasazujete“ bez přípravy?
M. K.: Teď už ano, je to trénink. Je ale pravda, že jsem měl zpočátku problémy s Hurvínkovou fistulkou, která dávala zabrat mým hlasivkám. Dokonce jsem před každým ranním představením chodil na obstřiky, představte si – stříkali mi na hlasivky stříbro!
H. Š.: Taky jsem se musela trošku potýkat s technikou hlasu, s jeho nepřirozenými polohami. Ale pak se mi staly vlastními, takže už vůbec nepřemýšlím o tom, jakou technikou je vytvářím. Prostě je mám uložené v podvědomí a kdykoli do nich okamžitě vklouznu.

Bylo to o to těžší, že hlasy a charaktery postaviček byly dány vašimi předchůdci?
M. K.: Když si poslechnete pány Skupu a Kirschnera, zjistíte, že byl každý jiný, i když zpočátku pan Kirschner z pana Skupy vycházel. To proto, aby hlasy Spejbla a Hurvínka k posluchačům plynule přešly. Trvalo tři čtyři roky, než si na něj zvykli a než vyšel absolutně vlastní cestou, během níž pak mohl jít do takových hlasových barev, které mu vyhovovaly. Se mnou to bylo v podstatě totéž – snažil jsem se dělat obě postavičky tak, jak jsem je naposlouchal od pana Kirschnera. A dneska už jsou také jiné.
H. Š.: Ale ne tak podstatně, jak tomu bylo u Skupy a Kirschnera. Skupa dal Spejblovi svůj přirozený bas a punc jisté přitroublosti, popletenosti. Kirschner Spejbla posunul jinam uchopením jeho charakteru, udělal z něj jakéhosi mluvčího ulice. U Hurvínka žádné velké experimenty dělat nejde. Je to malý, bystrý a roztomilý rošťák, mluvící fistulkou a dohánějící dotěrnými otázkami svého taťuldu k zoufalství.

Vychováváte si už nástupce?
M. K.: Vychováváme, ale zatím je tajíme.
H. Š.: Není to tak, že by zítra Martin řekl, že končí, a pozítří už za něj přišel někdo jiný. Budoucím nástupcem musí být rozhodně člověk, který s námi delší čas spolupracuje a naučí se vnímat postavy jak po technické, tak i charakterové stránce – tedy jak je cítíme, kam je vedeme, co jsou jejich starosti, radosti… Martin taky vedle Kirschnera prožil nějakou dobu, než si troufl Hurvínka se Spejblem vodit a mluvit. Chce to svůj čas.

Před prázdninami jste absolvovali turné a po něm jste ještě odehráli ve vašem divadle představení pro dospělé diváky – dokonce jste museli přidávat, abyste uspokojili všechny zájemce. To vás muselo potěšit.
H. Š.: Je to pro nás velmi potěšující zpráva, protože pro dospělé se hrálo už od Skupy a v době totality byla všechna naše večerní přestavení vždy beznadějně vyprodaná. Když se ale po revoluci popustily uzdy a všichni začali všechno říkat naplno, kouzlo jinotajů a narážek – které diváci hltali a bavili se jimi – se rozplynulo. Nastupující generace, nasycená velkým nárůstem atraktivních projektů, pak zapomněla, že na Spejbla s Hurvínkem mohou chodit i dospělí. Než jsme do nich všemi možnými kanály dokázali tuto informaci vtěsnat, trvalo to několik let. Karta se ale obrací a my máme velkou radost, protože večerní představení jsou pro nás nutná. Jednak proto, abychom nezinfantilněli. A taky si je trošku potřebujeme obehrát v češtině, než s nimi vyrazíme do zahraničí, kde jsme paradoxně vnímáni především jako divadlo pro dospělé.

Řekli jste, že druhou vaší domovinou je Německo, v poslední době jste ale navštívili třeba i Vietnam, kam jste byli vysláni na oslavu tisíce let Hanoje. Dala vám speciálně vietnamština zabrat?
M. K.: Vietnamština byla asi to nejhorší, co nás zatím potkalo. Do té doby jsme si mysleli, že nejtěžším jazykem je čínština.
H. Š.: Nebo arabština… U arabštiny se musí člověk naučit „tleskat hlasivkami“. Čínština i vietnamština jsou zase složeny z významotvorných tónů. Vietnamština má těch tónů nejvíc, tudíž je nejtěžší. S pomocí překladatele jsme ji ale museli zvládnout, jak jinak. Nedovolili bychom si udělat Spejblovi s Hurvínkem ostudu, zvlášť když jsou jejich vystoupení postavena na slovním klaunství.

A jaké máte další výhledy do nové sezony?
M. K.: Koncem prázdnin začneme zkoušet nové představení, generálku jsme naplánovali na 9. září. Jmenuje se Hurvínek mezi osly a napsal jej Miki Kirschner. Pak si jej trošičku obehrajeme po vlastech českých a 6. října bude premiéra v Praze. Souběžně ale připravujeme spoustu dalších aktivit – natočíme krátký film, vystoupíme v německé televizi, vyjde nám nová knížka, další se připravuje… bude toho zkrátka hodně.

Před 120 lety se narodil „otec“ Spejbla a Hurvínka Josef Skupa

Přestože jsou tito dva mudrlanti už „pěkně starým kouskem lipového dřeva“, jejich generační spory a zasvěcené filozofování o životě rozesmává i dnes, již téměř sto let, děti i dospělé. Jmenují se Spejbl a Hurvínek a jejich „otcem“ je loutkoherec, scénograf, režisér a autor loutkových her Josef Skupa, který se narodil 16. ledna 1892. Tento strakonický rodák také v roce 1930 založil v Plzni Divadlo Spejbla a Hurvínka, které se po válce přestěhovalo do Prahy.

Josef Skupa



Josef Skupina absolvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Poté vytvářel výpravy pro plzeňské Městské divadlo a posléze pracoval v loutkovém divadle Karla Nováka. V letech 1919 až 1930 působil jako profesor kreslení a matematiky, jedním z jeho žáků byl i slavný Jiří Trnka.

V roce 1920 vytvořil řezbářský mistr Karel Nosek podle Skupova návrhu Spejbla, v roce 1926 k němu přibyla další ušatá postava v dřevácích Hurvínek a v roce 1930 se Spejblovic rodinka rozrostla o psa Žeryka a Hurvínkovu kamarádku Máničku.

Dědice si Skupa vychoval sám. Miloš Kirschner po boku „starého“, jak se kolegy nechával Skupa titulovat, alternoval jeho role a postupně přebral celý repertoár. Právě z Kirschnerovy iniciativy byl v roce 1971 u Spejblů posílen „ženský prvek“ o Mániččinu pedantickou bábinku alias paní Kateřinu.
Ještě na Silvestra roku 1956 si Skupa zahrál v představení Spejbl na Venuši a 8. ledna následujícího roku zemřel.

(čtk)