Předchozí
2 z 3
Další

Koneckonců, i ve zmiňované televizní Partičce si drží styl tak trochu smutného muže v pozadí. Důvody, proč jsme se sešli k rozhovoru, byly zejména dva – nejen nové působiště rodinného Divadla Verze, kde Igor Chmela hraje, ale i jeho počínající rockerská „kariéra“.

Když jsem se na vás kdysi chodila dívat do DISKu, měla jsem pocit, že se vaši pedagogové Jan Kačer a Ivan Rajmont o vás výjimečně starali. I díky nim jste se dostal hned po škole do Národního divadla. Neměl jste tehdy strach?
Pro mě to bylo natolik zavazující, že to bylo až svazující. Režisér Jan Kačer měl ideu, že budeme takzvaně pokračovat ve studiu, z ročníku nás nabral poměrně hodně. Vzdělávání se ale úplně nekonalo, místo něj probíhal běžný divadelní provoz. Samozřejmě, že bylo fajn, že jsme dostali šanci, ale já osobně jsem se dost flákal, přesto jsem byl hodně svázaný odpovědností.

Wohnout.
Kapela Wohnout brázdí bez proudu divadla

Souvisel váš pocit i s tím, že na rozdíl od dneška byla naše první scéna před dvaceti lety pro mladého herce určitou metou?
No asi ano, v té době určitě. Navíc jsem měl to štěstí, že jsem v Národním zažil starou gardu uměleckých pardálů, které jsem si pamatoval z filmů pro pamětníky. Dnes už jich tam, bohužel, moc nezbylo. I proto jsem byl trošku zaražený. Pamatuju si na svůj první vstup do Národního divadla, v druháku jsem hrál menší roli v Krobotově Roku na vsi. Asistentka režie mě dovedla do šatny, kde seděl Josef Kemr v podvlíkačkách. Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem tam vůbec nemohl být, měl jsem v sobě pocit vážnosti vůči starším umělcům a nedokázal jsem se před ním ani převlékat. Takže jsem radši čekal na chodbě.

Vy jste se pak rozhodl odejít za Miroslavem Krobotem do Dejvického divadla. Nezrazovali vás ostatní, že z Národního míříte do nejistoty, do malého kinosálku, kamsi na okraj zájmu?
Pro mě tam byla záruka určité jistoty, že by to mohlo dobře šlapat. Sám Miroslav Krobot udělal stejné rozhodnutí. Přesvědčila mě i skupina herců, kterými se obklopil. Po třech letech v Národním divadle jsem toužil po nějaké změně, po pocitu generačního divadla.

Vaši rodiče to skousli?
Moje maminka, myslím, neměla o divadelním světě vůbec ponětí. Když jsem hrál v Národním, tak jsem na představení John Gabriel Borkman pozval své rodiče. Maminku mi tehdy hrála Věra Galatíková. Byla tam scéna, kdy ji držím v náručí a objímám. Právě tohle byl pro moji mámu stěžejní zážitek. Nezajímala ji dramaturgie nebo hra, ale přišlo jí fajn, že Igorek drží v náručí paní Galatíkovou.

Pro mě to byla určitá satisfakce, že i když v nich dřímala původní nedůvěra vůči mému studiu herectví, tak díky této roli jsem jim potvrdil, že to bylo správné rozhodnutí. Maminka byla šťastná a táta mě před tím, než odjeli autem, poplácal po rameni. Bylo to gesto, že mé rozhodnutí bere.

Herec a režisér rynáreckého divadla Miroslav Kumžák.
Miroslav Kumžák: Film? Hezké. Ale na divadelních prknech je to něco jiného

Jak vůbec reagovali, když jste jim po absolvování železniční průmyslovky a krátké kariéře traťového dělníka oznámil, že chcete jít na DAMU?
Divili se. Když jsem své rozhodnutí oznámil mámě, řekla mi jen: „Jsi normální?!“ Otec byl toho názoru, že se v Praze nemám šanci uchytit, že jde o těžce konkurenční prostředí. Nikdo z naší rodiny se totiž divadlu nevěnoval, takže panovala pochopitelná nedůvěra a obavy o moji budoucnost. Já ale věděl, že u dráhy zůstat nemůžu, že se jinak zblázním.

Nebyl to najednou velký náraz, přijít od dráhy mezi divadelníky? Studenti herectví jsou dost specifická sociální skupina.
Dělníci na dráze taky nebyli úplně normální, šlo o poměrně svérázné postavičky. Ale ano, měl jsem zvláštní pocit, že vstupuju na „akademickou půdu“. Samotného mě překvapilo, že chachar z Ostravy se najednou nachází na vysoké škole.

Považujete se stále za chachara z Ostravy? Máte ji pořád v sobě?
Větší část svého života žiju mimo Ostravu, takže nedokážu posoudit, jestli ve mně něco typicky ostravského zbylo. Když jsem před rokem natočil film podle knihy Ostravak Ostravski, zjistil jsem, že alespoň specifická schopnost ostravštiny ve mně zůstala. Ostrava je téměř pohraničí, blízkost Polska i vzdálenost od centra veškerého dění jí dává určitou výjimečnost. Jak zpívá Jarek Nohavica, je to kraj razovitý. Pro mnoho lidí jsou Ostraváci příjemnější a upřímnější než obyvatelé jiných měst a regionů.

z filmu Kvarteto
Nešťastně sestavené Kvarteto

Vztahu mezi Prahou a Ostravou jste se dotkli s Divadlem Verze v inscenaci Úča musí pryč!, příběhu jedné bizarní rodičovské schůzky. Zatímco v původním textu se řeší vztah mezi východním a západním Německem.
Kdyby to zůstalo podle originálu, málokdo by to v Česku pochopil. Sociální rozdíl jsme museli trošku naroubovat na české podmínky. Přemýšleli jsme společně, jestli konflikt postav nepostavíme na souboji Prahy s Brnem, což se nám nakonec zdálo trošičku otřepané. Ostrava měla navíc díky dialektu zábavnější potenciál, který jsme využili. Možná mi ta inscenace připravila půdu pro film o Ostravakovi. Anebo zkrátka zafungovalo, že jsem držka z televize, která je známá a navíc z Ostravy skutečně pochází. Mimo to, že jsem samozřejmě vynikající herec (smích).

Myslím, že na úspěchu zmiňované inscenace se podílí, že jste také všichni již rodiči, tudíž máte s učiteli konkrétní zkušenosti. Chodíte vlastně na rodičáky svých dětí?
Já jsem, bohužel, kvůli svému povolání nebyl ani na jednom. Většinou jsem už totiž v divadle. Text jsme si opravdu vybrali kvůli tomu, že se nacházíme v podobné situaci. Naše Anička už řeší přestup na gympl a jak zdárně udělat zkoušky. Rozhodně ale nejsme tak vycukaní rodiče, jako hrdinové naší hry. Ve srovnání s tím, co jsem si prožil ve škole já, se mi zdá, že dnešní škola je pro děti strašně náročná. Kolikrát je mi těch dětí až líto.

Máte na inscenaci zpětnou vazbu od diváků? Třeba právě od vystresovaných učitelek, které zažily něco podobného?
Máme reference učitelů, kteří naši inscenaci hojně navštěvují. I jako terapii. Název je lehce zavádějící, ale ve výsledku fandí inscenace spíše učitelce, než smečce zdivočelých rodičů, kteří ji chtějí odstřelit. A i když jde o divadlo a určitou nadsázku, mají učitelé pocit, že se to příliš neliší od reality.

Horkýže Slíže slaví 25let
Horkýže Slíže: Hráli jsme v Česku i za cesťák

Ve Verzi jste se sešli jako parta přátel, kteří se mají rádi. Nebáli jste se, že spolupráce může vaše vztahy narušit?
Myslím, že může, ale to se nám, zaplať pánbůh, nestalo a doufám, že ani nestane. Fungujeme mezi sebou na základě vzájemné důvěry a svobody, nikdo nikoho do ničeho nenutí. A co je důležité – všichni máme k divadlu zdravý vztah, rodina je pro nás totiž přednější než budování kariéry. Práci vnímáme dost racionálně, společné inscenace děláme hlavně proto, abychom potěšili sebe i diváky.

Nevyčítají vám pořadatelé zájezdových štací, že neděláte čistý bulvár?
Publikum se přece nemusí plácat do kolen. I v menších městech máme příznivé ohlasy. Nemám nic proti smíchu – říká se, že „smáti se znamená lépe viděti“. Koneckonců, tenhle typ komedií je mi příjemnější, protože zpětnou vazbu vidíte a slyšíte hned. Poslední naše inscenace Poručík z Inishmoru je všechno, jen ne bulvár. Chceme ale hrát něco, co má v sobě sdělení, neřešit jen milence ve skříni.

Od této sezóny působíte ve Vršovickém divadle Mana, našli si vás diváci i tam?
Máme štěstí, že ano. Hrávali jsme v centru na různých místech, ale Mana je teď naší domovskou scénou. Jde o malé krásné divadlo, vybudoval ho farář David Frýdl, protože se nachází pod Husovým sborem a má skutečně příjemnou prvorepublikovou atmosféru.

Lucie Bílá
Lucie Bílá: Je třeba se smát, nosit lidem radost

Pomáhá vám i při improvizacích v Partičce bývalá zkušenost „člověka z lidu“?
Nějakým způsobem to důležité je, protože když člověk nemá schopnost empatie a nemá pozorovací talent, nemůže podobný typ improvizací dělat. A je jedno, jestli byl zaměstnán tři roky v mlékárnách anebo na železnici. V podstatě stačí, když je prostě jenom schopen sedět dvacet minut ve frontě na poště a nastudovat tam tři typy lidí.

Zeptám se tedy čistě provokativně – co je smyslem Partičky?
Zábava pro lidi. Je to improvizace, za tím si prostě stojím. Děláme to dlouho, jsou různé náladové výkyvy, ale podstata je v tom, že se to děje opravdu v daný okamžik a má to konkrétní smysl. Nejde o předávání hlubokých myšlenek. Snažíme se legrací bojovat s blbostí. Klidně budu dělat showbyznys i umění zároveň, navzdory kritikům. Kromě toho, že si užijeme a vyděláváme si peníze, jde vlastně o druh odvahy. Ne každý na to má, někteří kolegové tím opovrhují, ale málokterý by měl potom odvahu do arény vstoupit. Spousta našich hostů má nefalšovaný strach.

Skutečně?
No ano. Pak je řada těch, kteří si tím prošli a mají k tomu respekt. Zábavu vytváří i samo publikum, že zadává svá témata. Nechceme hrát pořád dokola prezervativ nebo vibrátor. Raději budu hrát gauč nebo rozkládací postel, což může být pro intelektuála dost debilní zadání. Ale já se tím dokážu bavit. I při ztvárňování skládací postele se můžete dozvědět něco o sobě, natož o principu jejího skládání. To se může hodit! Není to jenom bohapustá blbost, exhibování a ukazování nahé zadnice.

Houslový virtuos Pavel Šporcl.
Kam s šátkem si vybírám, říká Pavel Šporcl

Prý jste nedávno založil kapelu?
Ano, skupinu Dafne. Mám teď rockerské období a snažím se s kamarádem realizovat naše pubertální sny.

Co vás k tomu vedlo?
Lepší je scházet se ve zkušebně, než v hospodě a žvanit nesmysly. Pro mě osobně jde o velikou radost, že u sebe vidím postup a že se dále zlepšuju, což na prahu padesátky v herectví už nehrozí. Naopak. A málokdo vám to řekne. Nemáte totiž zpětnou vazbu. Když s vámi dělám teď rozhovor, je to taková malá útěcha, že kdybych byl jen lejno u silnice, tak se mnou rozhovor nikdo dělat nebude. Možná je to jediná satisfakce a skutečně zpětná vazba. Manželka vám bude vždy říkat, že jste skvělý, protože vás má ráda. Většině kolegů je to jedno nebo si myslí, že díky Partičce „šel Igor strašně herecky dolů“.

Igor Orozovič
Igor Orozovič: Občas se stydím jako holčička ve školce

Igor Chmela (*1971) se narodil v Ostravě, ale Střední průmyslovou školu železniční studoval v Letohradě a dva roky dokonce pracoval jako traťový dělník. Po vojně nastoupil v roce 1992 na DAMU v Praze. Již za studií hostoval na jevišti Národního divadla, kde následně získal i své první angažmá. Posléze odešel do Dejvického divadla. V roce 2002 dostal nabídku do Divadla Na zábradlí, kde působil dvanáct let.

Spolu se svou manželkou Janou Janěkovou a dalším manželským párem Lindou Rybovou a Davidem Prachařem založil Divadlo Verze, hostuje i v Divadle Kalich. Výrazné role ztvárnil ve filmech Pravidla lži, Rodina je základ státu, Muži v říji, Ostravak Ostravski, objevil se v několika televizních seriálech (Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Případy prvního oddělení, Svět pod hlavou či Modrý kód).

Několik let se věnuje fotografování. Nejznámější jsou jeho fotografie pořízené camerou obscurou, kterou nafotil například i soubor Divadla Na zábradlí.