Vztahu mezi Prahou a Ostravou jste se dotkli s Divadlem Verze v inscenaci Úča musí pryč!, příběhu jedné bizarní rodičovské schůzky. Zatímco v původním textu se řeší vztah mezi východním a západním Německem.
Kdyby to zůstalo podle originálu, málokdo by to v Česku pochopil. Sociální rozdíl jsme museli trošku naroubovat na české podmínky. Přemýšleli jsme společně, jestli konflikt postav nepostavíme na souboji Prahy s Brnem, což se nám nakonec zdálo trošičku otřepané. Ostrava měla navíc díky dialektu zábavnější potenciál, který jsme využili. Možná mi ta inscenace připravila půdu pro film o Ostravakovi. Anebo zkrátka zafungovalo, že jsem držka z televize, která je známá a navíc z Ostravy skutečně pochází. Mimo to, že jsem samozřejmě vynikající herec (smích).
Myslím, že na úspěchu zmiňované inscenace se podílí, že jste také všichni již rodiči, tudíž máte s učiteli konkrétní zkušenosti. Chodíte vlastně na rodičáky svých dětí?
Já jsem, bohužel, kvůli svému povolání nebyl ani na jednom. Většinou jsem už totiž v divadle. Text jsme si opravdu vybrali kvůli tomu, že se nacházíme v podobné situaci. Naše Anička už řeší přestup na gympl a jak zdárně udělat zkoušky. Rozhodně ale nejsme tak vycukaní rodiče, jako hrdinové naší hry. Ve srovnání s tím, co jsem si prožil ve škole já, se mi zdá, že dnešní škola je pro děti strašně náročná. Kolikrát je mi těch dětí až líto.
Máte na inscenaci zpětnou vazbu od diváků? Třeba právě od vystresovaných učitelek, které zažily něco podobného?
Máme reference učitelů, kteří naši inscenaci hojně navštěvují. I jako terapii. Název je lehce zavádějící, ale ve výsledku fandí inscenace spíše učitelce, než smečce zdivočelých rodičů, kteří ji chtějí odstřelit. A i když jde o divadlo a určitou nadsázku, mají učitelé pocit, že se to příliš neliší od reality.
Ve Verzi jste se sešli jako parta přátel, kteří se mají rádi. Nebáli jste se, že spolupráce může vaše vztahy narušit?
Myslím, že může, ale to se nám, zaplať pánbůh, nestalo a doufám, že ani nestane. Fungujeme mezi sebou na základě vzájemné důvěry a svobody, nikdo nikoho do ničeho nenutí. A co je důležité – všichni máme k divadlu zdravý vztah, rodina je pro nás totiž přednější než budování kariéry. Práci vnímáme dost racionálně, společné inscenace děláme hlavně proto, abychom potěšili sebe i diváky.
Nevyčítají vám pořadatelé zájezdových štací, že neděláte čistý bulvár?
Publikum se přece nemusí plácat do kolen. I v menších městech máme příznivé ohlasy. Nemám nic proti smíchu – říká se, že „smáti se znamená lépe viděti“. Koneckonců, tenhle typ komedií je mi příjemnější, protože zpětnou vazbu vidíte a slyšíte hned. Poslední naše inscenace Poručík z Inishmoru je všechno, jen ne bulvár. Chceme ale hrát něco, co má v sobě sdělení, neřešit jen milence ve skříni.
Od této sezóny působíte ve Vršovickém divadle Mana, našli si vás diváci i tam?
Máme štěstí, že ano. Hrávali jsme v centru na různých místech, ale Mana je teď naší domovskou scénou. Jde o malé krásné divadlo, vybudoval ho farář David Frýdl, protože se nachází pod Husovým sborem a má skutečně příjemnou prvorepublikovou atmosféru.
66
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
