Igore, vnímáte hereckou profesi jako něco mimořádného a výjimečného?
Ano, ale každá práce je mimořádně výjimečná, takže vlastně ne. A nemám moc rád, když herci berou hraní a divadlo jako pupek světa. Docela výjimečné specifikum této práce je v tom, že pracujete sami se sebou a že opracovávanými materiály jsou tělo, hlava, srdce, duše. Možná proto se tím někdy necháváme pohltit až moc. Ale to by se dalo určitě říct i o jiných profesích.

V Noční sezóně ve Stavovském divadle hrajete slavného herce, který ovlivní život obyčejné maloměstské rodiny. Proč vlastně lidé k hercům tak vzhlížejí?
Asi je to spíš otázka na mě. Myslím si, že doby obdivného respektu jsou pryč. Možná, že je to obrovskou nabídkou seriálů, filmů, dostupností čehokoli a kdykoli i komerčností. Mám pocit, že nás lidé berou spíš jako zdroj zábavy. Ale my se přece v naší práci pořád zaobíráme otázkami lidského bytí, starostí, postojů a problémů. Dokážeme totiž na věci nahlížet zevnitř. Samozřejmě není dobré inteligenci a vzdělanost herců přeceňovat. Důkazem mohou být někteří pseudopolitici. Jedna česká spisovatelka popsala zajímavý postřeh. Dřív lidé naslouchali názorům inteligence, filozofů, myslitelů, později pak umělcům a hercům, a teď jsou to kuchaři.

Onen herec dokonce poblázní babičku i její vnučku. Takže zase vaše další role mladého muže, do kterého se zamiluje starší žena?
Zdá se. Ale zamiluje se i její vnučka. A pozor, paní Preissová má víc mladé energie než leckterá vnučka. Do herců se lidé zamilovávají jako do představ, do postav z jeviště a idealizují si je.

Není vlastně trochu divné dělat na divadle hry o hercích?
Ne. Je to přirozené. Divadelníci jsou fascinováni světem divadla a pořád ho i sami sebe do her promítají. Až mi to někdy přijde samolibé. Vždyť v kolika hrách je motiv divadla či herců…

Johnův příjezd nakonec rozbouří hladinu vztahů v celé rodině, což ho nečekaně vyděsí. Možná je to i tím, že lidé od divadla či filmu žijí v nějaké uzavřené bublině.
Všichni žijí ve svých bublinách. Před týdnem jsem slyšel, že Facebook zkušebně spustil nějakou aplikaci, která má právě sociální bubliny narušovat. Ale nějak se to nepovedlo. Ano, je těžké z bubliny vystrčit hlavu. A někdy mi přijde snaha divadelníků zobrazovat vnější svět dojemná, když jsme vlastně pořád ve světě za oponou.

Jak vy z této bubliny unikáte? Daří se vám to?
Mám pocit, že se o to snažím stále víc a daří se mi to stále míň. Jsem vděčný za každou blízkou duši z mimouměleckého okruhu. Mám naštěstí skvělou partu kamarádů z bývalého turistického oddílu, s nimiž jezdíme na dovolenou a do přírody. To je správná všehochuť. Učitel, doktorka, právnička, geodet a další profese. A pak partu kluků z gymplu. Všichni mě znají od dětství a jsem prostě jen Igor. A hlavně se bavíme o všem úplně jinak, což je pojítko s normálním světem.

Zažil jste někdy situaci, kdy vám byla vaše herecká profese na obtíž? Kdy jste se dokonce za to, že jste herec, styděl?
Vždycky se stydím. Ale ne za tu práci, ale spíš jako holčička ve školce. A bojím se, co přijde za otázky. Svou profesi tajím a snažím se jen žít a vidět svět takový, jaký je.

Jaké bylo tentokrát zkoušení s Danielem Špinarem?
Tuším, že to bylo moje páté zkoušení s Danem. A bylo nejlepší. Opravdu. Jak z legrace říkáme: šťavnatá činohra. Dan nás pustil dál do psychologicko-realistických poloh, ale zároveň zůstal věrný svému stylu. A hlavně to bylo tvořivé a v příjemných energiích.