Předchozí
1 z 3
Další

Igore, vnímáte hereckou profesi jako něco mimořádného a výjimečného?
Ano, ale každá práce je mimořádně výjimečná, takže vlastně ne. A nemám moc rád, když herci berou hraní a divadlo jako pupek světa. Docela výjimečné specifikum této práce je v tom, že pracujete sami se sebou a že opracovávanými materiály jsou tělo, hlava, srdce, duše. Možná proto se tím někdy necháváme pohltit až moc. Ale to by se dalo určitě říct i o jiných profesích.

V Noční sezóně ve Stavovském divadle hrajete slavného herce, který ovlivní život obyčejné maloměstské rodiny. Proč vlastně lidé k hercům tak vzhlížejí?
Asi je to spíš otázka na mě. Myslím si, že doby obdivného respektu jsou pryč. Možná, že je to obrovskou nabídkou seriálů, filmů, dostupností čehokoli a kdykoli i komerčností. Mám pocit, že nás lidé berou spíš jako zdroj zábavy. Ale my se přece v naší práci pořád zaobíráme otázkami lidského bytí, starostí, postojů a problémů. Dokážeme totiž na věci nahlížet zevnitř. Samozřejmě není dobré inteligenci a vzdělanost herců přeceňovat. Důkazem mohou být někteří pseudopolitici. Jedna česká spisovatelka popsala zajímavý postřeh. Dřív lidé naslouchali názorům inteligence, filozofů, myslitelů, později pak umělcům a hercům, a teď jsou to kuchaři.

Richard Müller a Adéla Banášová
Dojde i na duet? Uvidíme, říkají Adela Banášová a Richard Müller

Onen herec dokonce poblázní babičku i její vnučku. Takže zase vaše další role mladého muže, do kterého se zamiluje starší žena?
Zdá se. Ale zamiluje se i její vnučka. A pozor, paní Preissová má víc mladé energie než leckterá vnučka. Do herců se lidé zamilovávají jako do představ, do postav z jeviště a idealizují si je.

Není vlastně trochu divné dělat na divadle hry o hercích?
Ne. Je to přirozené. Divadelníci jsou fascinováni světem divadla a pořád ho i sami sebe do her promítají. Až mi to někdy přijde samolibé. Vždyť v kolika hrách je motiv divadla či herců…

Johnův příjezd nakonec rozbouří hladinu vztahů v celé rodině, což ho nečekaně vyděsí. Možná je to i tím, že lidé od divadla či filmu žijí v nějaké uzavřené bublině.
Všichni žijí ve svých bublinách. Před týdnem jsem slyšel, že Facebook zkušebně spustil nějakou aplikaci, která má právě sociální bubliny narušovat. Ale nějak se to nepovedlo. Ano, je těžké z bubliny vystrčit hlavu. A někdy mi přijde snaha divadelníků zobrazovat vnější svět dojemná, když jsme vlastně pořád ve světě za oponou.

Zpěvačka Lenka Dusilová.
Lenka Dusilová: Indiánky vznikly z nadšení, jinak by ten klip stál statisíce

Jak vy z této bubliny unikáte? Daří se vám to?
Mám pocit, že se o to snažím stále víc a daří se mi to stále míň. Jsem vděčný za každou blízkou duši z mimouměleckého okruhu. Mám naštěstí skvělou partu kamarádů z bývalého turistického oddílu, s nimiž jezdíme na dovolenou a do přírody. To je správná všehochuť. Učitel, doktorka, právnička, geodet a další profese. A pak partu kluků z gymplu. Všichni mě znají od dětství a jsem prostě jen Igor. A hlavně se bavíme o všem úplně jinak, což je pojítko s normálním světem.

Zažil jste někdy situaci, kdy vám byla vaše herecká profese na obtíž? Kdy jste se dokonce za to, že jste herec, styděl?
Vždycky se stydím. Ale ne za tu práci, ale spíš jako holčička ve školce. A bojím se, co přijde za otázky. Svou profesi tajím a snažím se jen žít a vidět svět takový, jaký je.

Jaké bylo tentokrát zkoušení s Danielem Špinarem?
Tuším, že to bylo moje páté zkoušení s Danem. A bylo nejlepší. Opravdu. Jak z legrace říkáme: šťavnatá činohra. Dan nás pustil dál do psychologicko-realistických poloh, ale zároveň zůstal věrný svému stylu. A hlavně to bylo tvořivé a v příjemných energiích.

On vám občas ironicky přezdívá „Igor Otázkovič“. Ptáte se režisérů rád a často?
Ta přezdívka je mnohem starší. A oprávněná. Potřebuju všechno pochopit, konzultovat, mít schválené nápady, pak jsem teprve schopný se do toho opřít. Ale zrovna Dan si mě vycepoval a vím, že u něj se pracuje jinak – rychle a bez zbytečných keců – a snažím se to zvládat.

Dušan Pařízek přiváží do Prahy svou hannoverskou inscenaci Moc a vzdor.
Svět žen, odvaha žít a pojídání duší. Festival divadla německého jazyka startuje

Vy dokonce sám sebe označujete za prudiče, který si někdy dost dlouho hledá cestu k roli a představení. Měl jste někdy s režisérem kvůli této vlastnosti problémy?
S Danem. (smích) A dost jsme se rafali s Jurajem Herzem při zkoušení Devátého srdce i s Ondrou Havelkou u Swingu. Ale to k tomu taky někdy patří.

Z inscenací Daniela Špinara máte prý nejraději Tři sestry. Nevadilo vám, že se z provozních důvodů zkoušela jen velmi krátce? To přece nejde moc dohromady s vaší precizní povahou, ne?
Ono je to trochu jinak. Já nejsem až takové zpomalené poleno. Jsem schopný nazkoušet věc za pár večerů nebo i za jednu zkoušku. Miluju scénická čtení, různé projekty, naše poloimprovizované kabaretní večery vznikají během dvou obědů. A v téhle bleskové tvořivosti to opravdu bývá nejlepší a takové perlivé. Když zkouším inscenaci, cítím, jaká ta role je a kolik na to mám času a energie. A když vím, že se bude zkoušet dva měsíce, zkouším dva měsíce, rozkládám síly a rád dotvářím až v generálkách, kdy do sebe všechno zaklapne.

Když už jsme zmínili to prudičství – váš hrdina Solený ze Tří sester je také dost nesnesitelný, že ano?!
Ano, a taky ho nikdo nechápe. Máme to těžké. Někdy je obtížné přesně vystihnout správnou chvíli a hlavně formu! Často chci něco navrhnout a nikdo mě jakoby neslyší a za deset minut slyším kolegu, jak navrhuje to samé a nápad je přijat.

Festival německého jazyka. Ilustrační foto.
V Praze dnes začne divadelní festival německého jazyka

Prožíval jste nedávné volby?
Asi poprvé v životě. Nerozumím ekonomice a nevěřím politikům. Ale teď začíná jít v Evropě a ve světě o hodně.

Jednou jste vyprávěl, že vás mrzí, že Češi nedokážou prožívat vlastenectví jindy než při hokeji. Že byste například rád při výročí republiky vyvěšoval vlajku. Přitom právě dnes, po volbách, se slova jako národ, hrdost, češství skloňují ve všech pádech…
Ano, je smutné, že to je kolem voleb, a ještě smutnější, že velká část z toho je kvůli nacionalistickým a xenofobním náladám. Ale je to trochu logické. Prostě chybí společenský motor a něco, k čemu se upnout a čemu věřit. Národní uvědomění je skvělá cesta. Ale bojím se, že tohle je jiný případ a je to dost v křeči.

Váš dědeček je bosenský Srb a vy, díky svým balkánským kořenům, jste byl vychováván k otevřenosti k různým náboženstvím a názorům. To pro vás musí být současná politická situace poněkud tristní, ne?
To by bylo na dlouho. Necítím se dost erudovaný na to, abych o tom mohl mluvit v médiích. Hovořit bych ale mohl hodiny a hodiny. Nevidím věc černobíle a štve mě, jak se všichni chytají za slovíčka. Je to strašně složité, musí se myslet na lásku k bližnímu a zároveň se nebát pojmenovávat problémy. Jako by mezi xenofobním radikalismem a naivním multikulturalismem nebylo nic. Ano, s dědou jsme o tom mluvili a znám jeho příběh i příběhy ostatních bývalých Jugoslávců. Navíc hodně cestuju, a proto vím, jak těžké je pochopit jinou kulturu a náturu.

Divadlo Na Vinohradech
Vinohradské divadlo otevřelo výstavu scénografa Josefa Čapka

Působíte jako staromilec, kdysi jste dokonce řekl, že neumíte být úplně šťastný v okamžiku, ve kterém jste, a hodně se upínáte k minulosti. Ještě sbíráte šelakové desky i staré zápalky?
O prázdninách jsem si pořídil dva další gramofony na kliku His Master’s voice. Už mám tedy čtyři. Takže asi tak. Ale to nesouvisí s upínáním k minulosti. Prostě je super si pustit starou desku třeba venku na pikniku. Mám rád kvalitu a dobré materiály. Koukněte na celou hipsterskou vlnu. Vlastně se to s ní trochu vrací zpět. Ale takovou podivnou, lehce povrchní cestou, řekl bych.

Tohle jsou záliby, které by mohly být blízké hlavnímu hrdinovi seriálu Polda. Vy ale ztvárňujete jeho pravý opak, ambiciózního absolventa policejní akademie, který všechny hračičky dnešní doby zbožňuje. Nemrzelo vás, že nehrajete roli Davida Matáska?
Nemrzelo. I když mě to někdy k Davidově poloze táhne. Ale máte pravdu, že hrát, že rozumím něčemu, čemu ve skutečnosti totálně nerozumím, je peklo. Tak je to někdy i v divadle. Ale tohle je extrém, protože mám zásadně papírový diář a je těžké říct, jestli se více bojím já počítačů, nebo počítače mě. Obdivuju všechno, co se na nich dá dělat, ale chybí mi asi nějaký lalok nebo brázda v mozku, asi.

Hornické slavnosti v Karviné se konají po roční přestávce. V hudebním programu se představila Ewa Farna, David Koller se skupinou, Pavel Dobeš či Rock and roll band Marcela Woodmana
David Koller: Člověk si zvykne žít i v lágru

Hlavní téma seriálu – příběh policisty, který se probudí po mnoha letech z kómatu a nestíhá dnešní dobu – připomíná v něčem i staré české filmy a seriály. Kdybyste prožil dvacet let v kómatu, co prvního by vás po probuzení zajímalo?
To je pravda. A to se mi na tom asi líbí. Dnes se všichni nějak bojí větší nadsázky a ujetosti. I když třeba Kosmo, Trpaslík nebo seriál o vodnících mi přijdou přesně takové česky trhlé. A po probuzení by mě asi zajímalo to, co Břízu – rodina. Byl bych zvědavý na to, jestli jsou už léky na různé nemoci, což je vždycky zajímavé téma. Teď jsem si pouštěl Návštěvníky a v roce dva tisíce dvě stě něco už je samozřejmostí lék na chřipku. Ale ve sci-fi novele Dveře do léta se běžně cestuje časem, přesto je stále trápí, že nemají lék na rýmu.

Současný seriálový krimi trend i nadbytek detektivů na obrazovce napadá aktovka Kudlič se vrací, kterou jste v rámci inscenace Triptychon di voce uvedli s Cabaretem Calembour. Rozhodli jste se s kolegy tak trochu střílet i do vlastních řad?
Samozřejmě. Já coby komisař zpívám hned v úvodní písni: „Můj život je krimi laciný, jsem polda, jsem rapl, jsem případ ztracenej.“ V Poldovi i Raplovi jsem hrál. Text Kudliče napsal Jirka Suchý z Tábora, je to velká divočina. Každý z nás stvořil do Triptychonu jednu hudební aktovku, Milan Šotek pak supervtipný příběh o Věstonické Venuši a já Operu Streptokok. Ale není to jen legrace. Jde i o umělecký zážitek, zvlášť když zpívá Lucka Polišenská nebo Kristýna Faragová!

Jakub Kohák
Jakub Kohák: Dělám, co mě baví, ať si štěká, kdo chce, co chce

Když jste před lety – coby parta naprosto neznámých spolužáků z DAMU – toto kabaretní uskupení zakládali, asi vás nenapadlo, že se za pár let sejdete téměř všichni v souboru Činohry ND. Není to nakonec pěkná kabaretní absurditka?
To ano. Taky si z toho lehce střílíme v kabaretní inscenaci Kvidoule 3+KK. A tuším, že si z toho budeme střílet víc a víc. Ovšem hlavně v šatně. Jak říkáme, odskakujeme si tím z velké na malou, je to oddych od velkých prken. Ty dva světy mají zůstat odděleny.

Igor Orozovič (*1984) se narodil v Praze. Po maturitě na gymnáziu studoval dva roky muzikálové herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka a poté činoherní herectví na DAMU v Praze. V roce 2009 získal angažmá v činohře Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde si zahrál například Mozarta v Amadeovi či Nikolu Šuhaje v Baladě pro Banditu. Již pátou sezónu je členem Činohry Národního divadla.

Výrazné role ztvárňuje zejména v inscenacích Strakonický dudák, V rytmu swingu buší srdce mé, Tři sestry a Noční sezóna. Hostuje v Divadle v Dlouhé, Divadle Ungelt, Studiu Dva, Divadle Kalich a v Činoherním klubu. Je spoluzakladatelem originálního Cabaretu Calembour, pro který kromě textů píše i hudbu a v němž s ostatními tvůrci rovněž účinkuje. Objevil se také ve filmech Bella Mia, Nepravděpodobná romance, Zakázané uvolnění, Laputa, Fotograf či Milada i v seriálech Polda nebo Rapl. Má za sebou dvě nominace na Cenu Thálie a jednu na Cenu Alfréda Radoka.