Při zběžném pročtení děje, který nemůže být před premiérou úplně prozrazen, má člověk pocit, že se v něm tak trošku ztratí. Už i proto, že se odehrává ve třech časových rovinách. Zorientovala jste se v něm hned?

Když jsem si text té hry přečetla poprvé, přišla mi hrozně zábavná a zručně napsaná. Odehrává se v letech 1974, 1994 a 2014 a svou důležitou úlohu v ní sehrávají dveře, jakýsi stroj času, jimiž procházíme, odcházíme, míjíme se a někdy se i srazíme. Takže ano, je to trošku komplikovaný příběh, ale já doufám, že se nám jej podaří díky skvělému vedení režisérky Jany Kališové předložit divákovi tak, aby jej pochopil, aby se do něj příliš nezamotal. V orientaci v jednotlivých obdobích mu hodně napomůže i hudba těch kterých let – může se těšit třeba na písně skupiny ABBA a spousty dalších.

Co vlastně můžete říct o své roli?

Ruella je anglická lady, která bydlí v apartmá jednoho hotelu, v němž se jí začnou dít zvláštní věci. Když prochází těmi dveřmi tam a zase zpátky, nachází se ve zmíněných obdobích a potkává v nich další dvě ženy svého muže. Víc už bych asi říkat neměla…

Stylem svého textu prý Alan Ayckbourn připomíná Woodyho Alena, souhlasíte s tím?

Až zase tolik ne, protože jde o jiný druh humoru. Jestli mi ale Ayckbournova hra Woodyho Alena něčím evokuje – a říkám to jako herečka, která pár jeho filmů dabovala – tak tím, že má stejné množství textu.

Takže je to obrovské sousto?

To rozhodně, většina textů se pohybuje kolem šedesáti stránek, tento má skoro devadesát. A aby byl vtipný, briskní a zručně podaný, to si člověk musí hodně lámat jazýček.

Jakou máte techniku učení se textů?

Před zkoušením této hry jsem si myslela, že se učím texty velmi rychle, protože už mám v tomto směru jisto průpravu i z natáčení seriálu Ulice. Tady ale jako bych narazila – text mi šel do hlavy strašně špatně, už jsem z toho byla trošku nervózní a říkala jsem si, že je to asi stárnutím. A nebo naplněností disku, zahlcením hlavy…

To spíš, vždyť jak už zaznělo, hrajete v několika divadlech, a to velké role. Kterou z nich jste si vlastně před chvílí opakovala? A jak je všechny udržujete v hlavě?

Udržuju jen to, co potřebuju. Několikrát jsem si říkala, že si zapamatuju hezkou pasáž z nějaké hry, nebo tuhle větu – tu si určitě budu pamatovat celý život! Ale jakmile se hra přestane uvádět, tak ji prostě pustím pryč, jako když mažete ten počítač. Abych se vrátila k první části otázky – opakovala jsem si roli z inscenace hry Ingmara Bergmana Po zkoušce, kterou hrajeme s panem Martinem Hubou v Řeznické. Setkání s ním považuju za krásné, prostě z toho důvodu, že přináší jiný styl práce. Hrozně ráda se nechávám vtáhnout do toho živočišnějšího herectví, které mají kolegové ze Slovenska.

Jste známá svým obdivem k Francii a francouzštině zvlášť, kterou studujete. Přivedla vás snad k němu vaše práce?

Před mnoha lety jsme dělali v Divadle v Dlouhé Kabaret, v němž jsem měla zpívat francouzskou písničku. A protože jsem člověk, který kamkoli jede, tak se naučí aspoň základy té které řeči, začala jsem se pídit po tom, o čem se v té písni vlastně zpívá. S kamarádkou jsem si ji přeložili, a to mě přivedlo k závěru, že chci o Francii a jejím jazyku vědět víc. Nadšeně jsem se pustila do jeho studia – začátky mi přišly jednoduché, pak už je to samozřejmě hrozné.

Důležité je, že ve studiu pokračujete…

No, ano, je to hlavně díky francouzskému jídlu a vínu. Z Francie jsem si přivezla různé kuchařky a chtěla jsem jim rozumět. Tak si teď recepty vždycky přeložím a pustím se do přípravy… A jak říká paní režisérka Kališová, aby mně přiblížila moji roli ve hře Včera tě zabiju! – je to taková normální baba, která uvaří svíčkovou, pak sjede sjezdovku a ani se nezapotí. Tak jsem jí ve stejném duchu psala – ráno jsem si přeložila francouzský recept a objednala jsem si tu sjezdovku…

A daří se vám ta francouzská jídla pak připravovat?

Daří, dokonce jsem se pokoušela dělat i paštiky, ale ty jsou tak problematické a těžké, že si je radši koupím, když už jsou u nás k dostání.

Slyšela jsem vás v televizi vyprávět historku, jak už si vás pamatují ve dvou hospůdkách v Paříži…

Děti z toho měly šok, že si mě pamatovali. Asi je to proto, že mám velkou chuť pořád s někým komunikovat. Moje učitelka mě totiž zbavila stresu z mluvení – řekla mi, jestli ti nerozumějí třeba kvůli tomu, že jsi použila špatnou předložku, je to jejich problém. Tím se řídím. Ale fakt je, že je to úžasná metoda. Převzala ji i moje současná učitelka, s níž se scházíme u vína a prostě mluvíme, o všem možném. Taky jsem se jela vzdělávat do Normandie, myslela jsem si, že mě dají do kurzu se stejně starými pokročilými lidmi. Ale ocitla jsem se mezi puberťáky, kteří výuku brali jako trest. Takže jsem poctivě jako Krhounek psala domácí úkoly a nechávala jim je opsat. Byla to zajímavá zkušenost.

A jakou zkušenost máte z vaší účasti v seriálu Ulice, kde už pátým rokem hrajete Jitku Farskou? Stále vás baví?

Stále, je to i díky scenáristům, kteří nechávají v popředí jednu rodinu, zatímco ta druhá trošku „odpočívá“, a naopak. Takže ačkoli jsem v seriálu už pátým rokem, po třech letech jsem měla chvíli pauzu – bylo to poté, co jsem si „nabrnkla“ Kukačku v podání Pavla Rímského. O to víc jsem ale pracovala v Bílém kruhu bezpečí, který pomáhá obětem stalkingu, jíž jsem se stala v Ulici i já. Malinko jsem fungovala jako poradce, což mi vzalo hodně sil, protože se na mě upínalo strašně moc žen, které si často neuvědomovaly, že nejsem psycholog. Já jsem je na něj mohla jenom nasměrovat. Musela jsem tedy začít svoji pomoc omezovat, protože mě začala hrozně požírat… Ale zpět k Ulici – teď se do popředí dostane zase naše rodina, takže se v ní budu objevovat víc. Stejně jako ostatní herci, kteří v seriálu začínali, jako například paní Maciuchová…

Více o hře Včera tě zabiju!

V originále nese název Communicating doors (Spojovací dveře) – název Včera tě zabiju! si Hudební divadlo Karlín vypůjčilo od režiséra Juraje Herze, který jej kdysi vymyslel a hru chtěl inscenovat. Pak ale z jeho úmyslu sešlo. „Název pana Herze se nám zdál lépe vystihující to, co se ve hře děje,“ říká mluvčí karlínské scény Tomáš Matějovský. V dalších rolích se podle něj představí Marek Vašut či Filip Blažek, Nela Boudová, která se bude střídat s Mirkou Pleštilovou, Betka Stanková v alternaci s Janou Bernáškovou a Mojmír Maděrič nebo Martin Sobotka.

Komedie byla vůbec poprvé uvedena v roce 1994. „Je to trhák… Nesmírně zábavná kombinace salonního thrilleru a jedné staré hry Priestleyho, kde postavy cestují v čase. Ayckbourn samozřejmě přidal nespočet vlastních pikantních a fantastických detailů. Musíte to vidět,“ napsal New York Post.