„Jako holka z ulice jsem s nápadem drze přišla rovnou za ředitelem Nové scény," usmívá se Procházková. Inscenace „Vidím nevidím" je její vůbec první divadelní zkušenost.

Podle ředitele Nové scény ND Štěpána Kubišty přišla režisérka s tímto „drzým nápadem" v pravou chvíli, protože Laterna magika je na začátku své nové etapy. „V roce 2010 se Laterna magika spojila s Národním divadlem a od roku 2012 se stala součástí Nové scény. Oba tyto kroky směřují k jedinému cíli, a tím je tvůrčí oživení Laterny a větší zacílení její tvorby na české publikum," vysvětluje Kubišta.

Představení pro tři herce

Zhruba hodinové představení je postaveno na třech hercích. Hlavní postavu představuje holčička Agátka, ve které se alternuje osmiletá Rozárka Husáková a sedmiletá Ada Matoušů. Role jejích rodičů ztvárňují Linda Rybová a Tomáš Měcháček. Herce doplňuje rovněž umělecký soubor Laterny magiky, nedílnou součástí představení je animace a naddimenzované rekvizity.

Příběh „Vidím nevidím" vypráví o malé Agátce, která se narodila jako nevidomá. V prvních letech života si proto musí svět kolem sebe osahat, aby ho uviděla. Při poznávání a objevování věcí si neustále hraje na slepou bábu a její vjemy jsou založené pouze na představách a fantazii. Pak ale přijde den, kdy jí pan doktor oči vyléčí a obzory pro poznání jsou rázem mnohem širší.

Maria Procházková: S dětmi se občas pracuje lépe než s dospělými

Autorka animované tvorby pro děti jako je Evropské pexeso, Slovíčka nebo Děti kreslí písničky Maria Procházková má už za sebou i režii dvou celovečerních filmů – Kdopak by se vlka bál a Žralok v hlavě. Nyní přichází poprvé také s divadelní inscenací, a to rovnou na Nové scéně Národního divadla. Rodinné představení „Vidím nevidím" o objevování, poznávání a radování se ze světa kolem nás nastudovala společně s Laternou magikou.

Jste autorkou převážně televizních inscenací, v čem je divadelní práce odlišná?

Lišila se chronologií, protože jsme v první řadě vytvářeli animované projekce a až poté do nich dosazovali herce. Hlavní rozdíl byl také v technologii – je to jako když píšete celý život na psacím stroji a najednou začnete psát na počítači… Obsahově je nicméně hra opět pro děti a jejich rodiče, na tom se v mé tvorbě nic nezměnilo (smích). Představení je o nevidomé holčičce, a proto jsem se snažila využít co nejvíce prostředků – animaci, kresby, velké rekvizity – které dokáží zprostředkovat svět slepého dítěte.

Setkala jste se někdy s nevidomým dítětem?

Mnohokrát, nebylo to ale v mém blízkém okolí. Ráda pozoruji lidi kolem sebe a jejich chování, zajímá mě to. Myslím si, že zvláště v poslední době je důležité mluvit o problémech jako je slepota, zejména pak s dětmi. Je důležité, aby věděly, co to znamená nevidět a aby se dokázaly správně zachovat, když se s nevidomým člověkem setkají.

Jak se s hraním nevidomého vypořádaly hlavní postavy – malé holčičky Adélky?

Právě tady jsem viděla, jaký je pro děti problém odpoutat se od používání očí. Při nácvicích nebyly holčičky schopné mít oči zavřené, a proto jsme jim je museli zavazovat.

Jak jste hlavní představitelky vybírali?

Jednu holčičku jsem našla úplnou náhodou – jela jsem narvaným autobusem a ona zrovna něco veselého povídala svému tatínkovi, který ji vůbec nevnímal. Byla jsem z ní úplně nadšená a doufala jsem, že vystoupí na stejné stanici jako já. Naštěstí vystupovali, a tak jsme si hned vyměnili kontakty (smích). Druhou, menší Adélku, přivedla paní choreografka, protože k ní chodila do tanečního kroužku a byla šikovná.

Co je nejsložitější na práci s dětmi?

Mně nepřijde vůbec komplikovaná, musím pouze umět odhadnout míru, kdy mě ještě vnímají. Oni se samozřejmě nudí, když zrovna nehrají nebo nezkouší… Práce s dětmi mě ale velmi baví, líbí se mi, že je každé dítě originál a zároveň je také dětské hraní velmi intenzivní. Oni v podstatě neumí hrát, takže se do role musí naplno vžít. Kolikrát je to s nimi jednodušší než s dospělými (smích).

Při představování hry jste zmínila, že jste si její uvedení sama „vydupala", že jste byla drzá a sama s ní za ředitelem Nové scény přišla. Je drzost ve vaší profesi důležitá?

Nesmírně, já bych řekla, že naprosto nezbytná. Když chci dělat něco, co mě bude naplňovat, tak nemůžu sedět doma a čekat, že se nabídky pohrnou. Všechno, co jsem kdy dělala, jsem si musela vymyslet a vydupat ze země sama (smích). S představením Vidím nevidím jsem se shodou okolností trefila do aktuálních plánů a cílů Laterny magiky, která se chce více zaměřit na české publikum a na širší spektrum diváků, hlavně na děti. Já jsem z toho nadšená, protože si myslím, že přesně tak by to mělo být. Jako malá jsem do Laterny magiky chodila a byla jsem z představení unešená, ale dnešní děti vůbec nevědí, co to je. Fascinuje je 3D kino, které je oproti tomu pouze technická vymoženost.

Co je… Vidím nevidím

- Nová inscenace Laterny magiky, kterou uvádí Národní divadlo, kombinuje vystoupení živých herců s prvky animovaného filmu a černého divadla

- Autorkou hry pro celou rodinu je Maria Procházková (mj. autorka filmů Kdopak by se vlka bál nebo Žralok v hlavě)

- V hlavních rolích se představí Linda Rybová a Tomáš Měcháček

- Příběh malé nevidomé dívky Agátky volně vychází z knihy Ivy Procházkové Pět minut před večeří

- První inscenace realizovaná po spojení Laterny magiky s Novou scénou Národního divadla je určena pro děti od pěti let