Inscenace v nastudování jednoho z nejbouřlivějších divadelních režisérů střední generace Jiřího Pokorného má být nejostřejší komedií, jakou kdy návštěvníci u Švandů viděli. Titul završí trilogii adaptací severských filmů, do níž patří oblíbené komedie Kdo je tady ředitel? a Kurz negativního myšlení. „Hra Adamova jablka se dotýká zásadních lidských témat a zároveň ukazuje, že nic na světě není černobílé, i když se to tak třeba navenek tváří,“ uvádí Jacob Erftemeijer (jinak také kapitán Tomáš Beran z úspěšného krimi seriálu televize Nova Specialisté, epizodní role si střihl také v seriálech Polda, Život a doba soudce A. K., Dáma a Král či Einstein – Případy nesnesitelného génia).

Coby pastor Ivan přijímáte na venkovské faře nejrůznější existence, které si tam mají odpykat alternativní tresty. Teprve až s příchodem neonacisty Adama narazí „kosa na kámen“. Který z těchto dvou fanatiků, archetypálních představitelů dobra a zla má nakonec navrch?
Řekl bych to spíš tak, že se oba vzájemně hodně ovlivní v pohledu na svět. Adam nastavuje Ivanovi zrcadlo a vystavuje ho tak nepříjemným pravdám. Zdá se, že než se setkali, žil Ivan v jakémsi sebeklamu, ze kterého ho Adam začne vyvádět. Právě to je na hře krásné a zároveň trochu mrazivé, že všechno v životě je složitější a nejednoznačnější, než se na první pohled zdá. A že to, co se jeví jako nepravdivé, se nakonec může ukázat jako pravda. Nebo třeba naopak…. Na otázku, který z těch dvou je dobrý a který ten zlý, proto odpovídám slovy své postavy: Zlí lidé neexistují, na to my nevěříme… A pokud jde o souhru s Robertem, je to pro mě radost. Známe se nějakých šest let, co jsem v angažmá Švandova divadla, ale teprve teď se spolu setkáváme na „velké ploše“.

Hra je adaptací stejnojmenného filmu, který v roce 2005 natočil podle vlastního scénáře dánský režisér Anders Thomas Jensen. Nakolik se snímku, jenž je mixem dramatu i černého humoru, s režisérem Pokorným držíte?
To se mi těžko posuzuje, protože jsem se během práce na inscenaci snažil na zmiňovaný film co nejvíc zapomenout. Myslím si, že jak Jiří Pokorný, tak i my s Robertem jsme našli nějakou naši interpretaci příběhu, což ale neznamená, že bychom ho vyprávěli výrazně jinak. Na druhé straně nebylo našim cílem přenést film na jeviště se vším všudy. Takže se nechte překvapit.

Ještě před Adamovými jablky měla ve Švandově divadle premiéru „upírská romance“ Ať vejde ten pravý, která je dramatizací švédského románu proslaveného taktéž filmem. Hrajete v ní postavu Mickea. Jaké bylo zkoušet souběžně dvě role?
Trošku schizofrenní, ale vlastně to zase až takový problém nebyl, protože v Ať vejde ten pravý nemám tak velkou úlohu jako v Adamových jablkách. Obecně bych řekl, že jsem se po té dlouhé koronavirové pauze na hraní v divadle moc těšil. Člověk trochu vyjde ze cviku či ze zvyku, všichni jsou najednou nervózní víc, než bývali, z jeviště mají respekt… Ale to se brzy dalo zase do pořádku.  Hlavně ale věřím, že budou mít diváci chuť na představení chodit. Musejí mít sice zatím nasazené roušky, tudíž si jejich reakce musíme často domyslet, ale zatím se zdá, že návštěva divadla je pro ně v něčem svátečnější než dřív. A to je, myslím, dobrá zpráva.