„Jako první jsem v hlavě dlouhá léta nosil myšlenku na Osmý světadíl s písničkami Elánu. A zároveň jsem měl dva záložní plány vytvořit tituly s písněmi Petera Nagye a Mekyho Žbirky. Stalo se ale, že mě oslovil jistý sponzor a producent, který chtěl vstoupit do muzikálu Petra Nagye, a tak vznikly Čajočky, které si na Slovensku držely tři sezony post nejúspěšnějšího muzikálu. Až teprve po nich přišel i do Česka Osmý světadíl, který se během čtyř let stal nejúspěšnějším slovenským muzikálem všech dob. Na to konto jsme se sešli s Mekym Žbirkou a textařem Kamilem Peterajem a začali jsme mluvit o Atlantidě. Pobavil jsem se pak o ní i s Michalem Kocourkem, producentem Kalichu, který s jejím uvedením souhlasil, protože spolupráci s Mekym Žbirkou už dlouhou dobu plánoval. Naše cesty se prostě protnuly," říká Ján Ďurovčík.

Pustit se do hitmuzikálu žádá znalost tvorby zvoleného interpreta. Vy ji jistě máte, ale přesto, narazil jste při přípravě Atlantidy na píseň, na niž jste třeba pozapomněl?

Ne, je to přesně naopak. Když jsem Mekymu představil vlastní výběr jeho písní, byl překvapený. Na některé z nich buď sám pozapomněl, nebo si spíš neuměl představit, že v muzikálu budou jako třeba skladba Strom. Stejné to bylo s Peterem Nagyem, když jsem „vytáhl" jeho písničku Vraky áut, i s Elánem, když jsem použil Ôsmy svetadiel, který nebyl jeho úplně největším hitem… Vyplývá z toho, že hitmuzikál můžu dělat jen tehdy, když mám naposlouchanou kompletní tvorbu interpreta troufám si tvrdit, že to ve všech třech případech platí. Nedokážu jej napsat na zakázku.

Jestliže máte jasno o písničkách, jak potom vzniká libreto, které jste, stejně jako v případě dvou předchozích hitmuzikálů, napsal s Peterem Pavlacem?

Práce na libretu se v hlavě rodí déle. Řekl bych, že podvědomě přichází s tím, co v tomto případě Mekyho tvorba obsahuje. Není to tak, že si vymyslím nějaký scénář a potom jej teprve obaluju písničkami. To by opravdu nefungovalo. U Atlantidy jsem od začátku věděl, že ji začneme hitem 22 dní countdownem, odpočítáváním… Důležitá je tedy prvotní myšlenka. A pak mi průběžně přicházejí další nápady, kolikrát úplně nahodile, například i při práci na jiném titulu. Lépe to vysvětlit neumím, nemám jednotný klíč, podle něhož muzikály píšu. Všechno je to otázka tvorby, která mě nesmírně baví.

Byl se Miro Žbirka podívat na některou ze zkoušek?

Ano, posadil se v hledišti a poslouchal, jak jsme s jeho písničkami naložili, jak je účinkující interpretují. A myslím, že byl spokojený. Jsem velmi rád, že své písně vložil do našich rukou stejně jako předchozí hudebníci s plnou důvěrou. K té došlo právě díky Osmému světadílu, který se mu líbil. Pro mě je tohle ideální model spolupráce, musím věřit, že to Mekymu nezkazím.

A co samotní interpreti, měli před ním nervy?

Meky je už navenek sympatický a příjemný člověk, takže neměli tak velký strach jako před Jožem Rážem vždyť Joža známe, drsný rocker, ne vždy se tváří úplně přívětivě. (smích) Respekt před Mekym ale byl, to je naprosto přirozené. Jeho pověst i chování jsou navíc velmi inteligentní, takže účinkující rychle poznali, že se k nim chová jako partner a ne jako nějaký kápo. Tím pádem je úplně všechno v pořádku.

JAKO V JESKYNI. Účinkující se v Atlantidě pohybují na scéně, která vytváří dokonalou iluzi.

JAKO V JESKYNI. Účinkující se v Atlantidě pohybují na scéně, která vytváří dokonalou iluzi. Autor: Divadlo Kalich/Richard Kocourek

O čem Atlantida je, prozrazovat nebudeme. Čím se ale co do koncepce odlišuje od vašich předešlých hitmuzikálů?

Naprosto vším, pokaždé se snažím přijít s něčím novým. Předně je třeba říct, že ony hitmuzikály musíme chápat jako trilogii Čajočky byly dívčím bláznivým muzikálem, Osmý světadíl byl z kategorie velkých filmových pláten se vším, co k tomu patří. A Atlantida, to je zase diametrálně odlišný svět. Je postavená na jiném principu, než tradiční muzikály s jedním nebo dvěma ústředními hrdiny má totiž hned sedm vyrovnaných hlavních postav, které v podstatě nesejdou z jeviště. Jejich herectví je založené na vnitřním prožitku a zároveň na vzájemných vztazích, kdy se pod tíhou okolností a události odkrývají různé podoby i charaktery lidí.

Účinkující jste pečlivě vybírali v castinzích. Mimochodem, je o vás známo, že si na každou roli vyberete herce, kterého už znáte z předešlé práce, a pak k němu hledáte alternaci.

Přesně tak. Máme herce, se kterými jsem už v minulosti dělal, tudíž vím, jak pracují, co dokážou. A k nim stále implantujeme nové, stejně tak kvalitní představitele, aby přinesli něco nového i samotnému výsledku. Hlavně ne každý se hodí na každý muzikál, takže z toho je taky potřeba při výběru účinkujících vycházet.

Co se výtvarného řešení týče jak s ním pracujete? Nezapustíte prostor divadla vodou, jak o tom v nadsázce s odkazem na bájnou Atlantidu mluvil scénograf Martin Černý…

Určitě ho vodou nezapustíme, to bychom ten den hráli Atlantidu poprvé a naposle- dy… Vždycky jde o to respektovat genius loci té které scény. Víme, že Kalich má své parametry, a tak mu musíme celou scénografii přizpůsobit. Vytvořili jsme tudíž strukturu takzvaného imagárna hrajeme si s lomem světla, jeho odlesky a odrazy, což evokuje pocit, že se nacházíme v jeskyni. Zároveň jde na scénu promítat, dávat přes sebe různé obrazy, takže iluze je dokonalá. Samozřejmě, kdybychom tutéž inscenaci připravovali v Národním divadle, po výtvarné stránce bychom ji koncipovali úplně jinak, šli bychom více do konkrétnosti, než do oné imaginace. Na druhé straně Kalich má výhodu úzkého kontaktu s divákem, což má taky své kouzlo. Některá světla, která tady používáme, jsem si vyzkoušel už při bratislavském Ježíšovi, to bude takové nóvum.

O Čajočkách, Osmém světadílu a Atlantidě mluvíte jako o trilogii. Skutečně ji nemáte chuť v budoucnu ještě rozšířit?

Mluvil jsem o slovenské trilogii. Samozřejmě, existují minimálně dva čeští interpreti, kteří by pro mě byli v tomto směru zajímaví, ale myslím, že si teď dám od hitmuzikálů trošku pohov.

Zmínil jste Ježíše, který má na Slovensku obrovský ohlas. Z obrázků je zřejmé, že jste jej zasadil do současných kulis.

Ano, ale udělat ho moderně není žádný můj geniální nápad, to je podle mě zakódováno už v libretu a názvu Jesus Christ Superstar. Tak jako kdysi lidé věřili Ježíšovi, dnes se do jeho role dostávají nové modly, a ty jsou buď dobré, anebo zlé. A stíhá je stejný osud nejprve je okolí a média vyvezou nahoru, aby je vzápětí srazila dolů. V našem pojetí necháváme Ježíše „promlouvat" skrze zpěv a hudbu v podání kapely IMT Smile, ukazujeme například jeho odsouzení Pilátem v přímém přenosu reality show… A ano, lidé často pláčou, říkají, že mají pocit, že jim z jeviště zrcadlíme svět, ve kterém žijeme. Těžko se mi o tom mluví, lépe je udělat si na představení vlastní názor.

A bude možnost jej u nás vidět?

Inscenace je pochopitelně velmi těžká na transport, protože je dělaná speciálně pro mé divadlo, a do Kalichu se bohužel s její výpravou, která se skládá z různých plošin, na výšku nevejdeme. Každopádně bychom Ježíše rádi v Praze párkrát zahráli.

S kapelou IMT Smile a navíc legendárním souborem Lúčnica jste vytvořil i velkolepý projekt Made in Slovakia, který se chystáte uvést také v Praze (19. prosince v O2 areně). Představíte jej?

S oběma subjekty jsem bytostně spjatý. V Lúčnici jsem kdysi tancoval, její umělecký vedoucí a choreograf Štefan Nosáľ je můj profesor, a už skoro patnáct let pro ni vytvářím programy. Řekl bych, že mám skoro bezmeznou důvěru pana profesora, což je těžší, než vyhrát olympiádu. A IMT Smile v čele se zpěvákem a skladatelem Ivanem Táslerem to jsou slovenští géniové popmusic. Společně jsme už udělali program pro turné Slovenského divadla tanca, hrají ve zmiňovaném Ježíšovi, jsou to prostě kamarádi. V projektu Made in Slovakia jsme spojili síly a vymysleli velkou hudebně-tanečně-vizuální show, která snad kromě slovenského zaujme i české publikum. Moc bychom si to přáli.