Velký milovník literatury, hudby, filmu a výtvarného umění oslavil nedávno šedesátiny. To byl také důvod k našemu rozhovoru.

Která role vám v poslední době způsobila radost?

Každá role vám způsobí radost i potěšení, ale některé jsou přímo dárkem, bonbonkem. A tím je pro mě role Arnolfa v Moliérově Škole pro ženy, kterou režíroval Janusz Klimsza. A právě spolupráce s režisérem Klimszou je vždy nesmírně inspirativní, i když hodně namáhavá a někdy i velmi napjatá, ale vždy smysluplná. Pokud režisér ví, co chce, je to přece jen pro herce o něco jednodušší. My navíc Školu hrajeme ve starém, ale nádherném překladu Svatopluka Kadlece, jedná se pochopitelně o verše, ty verše jsou v alexandrinu, takže to taktéž není procházka růžovým sadem. To se pak člověk potýká nejen se samotnou postavou a jejím charakterem, ale také s technikou, se zvládnutím interpretace verše a také pochopitelně se samotným naučením textu, je to figura, která téměř vůbec po celé představení nesleze z jeviště. Ale podle ohlasu se nám společně s režisérem a dalšími skvělými kolegy snad podařilo udělat dobré divadlo.

Herec Jan Fišar. Jaký typ divadla vám nejvíc vyhovuje?

Mne příliš nezajímá, jestli se jedná o „moderní" nebo „staré" divadlo, jestli se hraje v komorním prostředí nebo na velké scéně atd. Podstatné je vždy, jestli je to dobré, nebo špatné divadlo, všechny ty pokusy udělat to „jinak", „moderně", „avantgardně" tu už dávno byly. Dnes se takzvaně nosí (samozřejmě pouze u některých), že dobré a moderní divadlo se může hrát jen na malých scénách nebo v komorním prostředí, že pouze tam může plně zaznít ta takzvaná pravda a vyznít to takzvané civilní herectví. Podle mě je to právě naopak, daleko obtížnější je pravdivě a čistě sdělit příběh na velkém prostoru, vyžaduje to, kromě jiného, také perfektní techniku. Ale ta se dnes taktéž moc nemusí. Není důležité rozumět, podstatný je výraz, atmosféra. Když přijdete na jeviště a normálně pozdravíte nebo něžně řeknete: „Miluju tě", tak je to staré a nemoderní. To je jako se starými divadelními autory Shakespearem nebo Čechovem, stále se k nim vracíme, protože nic lepšího zatím holt není, a stále si na nich vylamujeme zuby, protože většinou přesahují naše chápání. Nebo poezie, myslím především českou, zase ty pokusy být jinými, zvláštními, psát zleva, zprava, ale ten Vladimír Holan tu prostě stále ční o několik pater výš.

Máte blízký vztah k poezii, jakou preferujete?

A jsme zase u toho, tu dobrou, kdybych si mohl vybrat své největší lásky, tak to bude například K. H. Mácha, Otokar Březina, Jiří Orten, František Halas, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vladimír Holan, Jan Zahradníček, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a ze současných především Pavel Šrut. Je jich pochopitelně mnohem víc, takže se omlouvám těm, na které jsem zapomněl. A pak jsou tu Shakespearovy Sonety jeden z vrcholů světové poezie, které interpretuji s mimořádnou radostí. Ale on to není vztah jen k poezii, umělecký přednes zahrnuje také interpretaci prózy. Tam patří k mé lásce největší Karel Čapek, z jeho rozsáhlé a úžasné tvorby lze přednášet úplně všechno. Je to mimořádný zjev české literatury.

Dříve žili herci více pospolu, mám pocit, jako by to trošku vymizelo. Také máte dojem, že se i v uměleckých oblastech vytrácí určitá pokora, převládá suverenita mladých, dravost a často vítězí neumětelství nad profesionalitou?

Ano, asi ano, doba je poněkud hektická, času je čím dál tím méně, ale v našem souboru ten pocit nemám, pokud je chvíle, tak se například po představení scházíme, a to jak mladí, tak i my starší nebo chcete-li staří. A s tou pokorou, suverenitou, dravostí, to je odjakživa stejné. Když jsme začínali a přišli jsme jako mladí, tak se na nás ta stará generace dívala podobně, vždy se vzpomíná na to, jak to bývalo dříve, že tehdy byla jiná morálka, že tehdy to byli jinačí herci, že teď jsou všichni stejní atd.,atd. Stále se to opakuje kdysi mi vyprávěla paní Jarmila Liebscherová, sestra V. V. Štecha a dcera Václava Štecha, jak byla nadšená a uchvácená Hamletem Zdeňka Štěpánka a když to říkala svému tatínkovi, slavnému divadelnímu řediteli, tak ten jen mávl rukou a sdělil jí, že to je jen odvar proti Eduardu Vojanovi, jehož Hamleta viděl on.

Přináší vám herectví stále radost?

Aby se člověk mohl radovat ze své práce, tak potřebuje především zdraví. To považuji za to nejdůležitější, a to nejen pro sebe, ale i pro všechny své blízké. A to je také mým největším přáním k mému nedávnému jubileu. A pak mít práci, takovou, která má smysl. A tu zatím mám, takže si nestěžuji. A když je člověk zdravý a má práci, pak se dostavuje i radost.