„Tuto komedii považuju za jednu z nejlepších ve svém žánru – odborná veřejnost na něj obecně pohlíží skrz prsty, já s ní ale názor nesdílím. Nic lepšího – než je komedie plná groteskních situací a lásky – nemůžeme divákům v době ‚bohaté‘ na podvody všeho druhu a boje o moc i o peníze, nabídnout,“ říká Jan Hrušínský.

Režie jste se ujal vůbec poprvé. Jak k tomu došlo?

Abych řekl pravdu, byl jsem donucen okolnostmi. Charleyovu tetu jsme se rozhodli nasadit do repertoáru dřív oproti původnímu plánu – jako náhradu za jinou komedii. Měl jsem představu, že bych na režii oslovil člověka typu Ondřeje Havelky. Pak jsem si ale uvědomil, že nás tlačí čas, a tak jsem se jí chopil sám. S vědomím, že Charleyovu tetu opravdu důkladně znám. Jak by také ne, po 370 odehraných reprízách.

Měl jste tedy o jejím ztvárnění jasnou představu.

Od začátku. Prvořadě jsem si kladl za cíl vytvořit žánrové čisté představení, u něhož se budou herci i diváci celé dvě hodiny bavit – stejně jako tomu bylo v letech 1996 až 2008 v Městských divadlech pražských…

…za účasti Lubomíra Lipského, jehož jste angažoval i u vás.

Dělat Charleyovu tetu bez Lubomíra Lipského, který v této hře exceloval už v roce 1964, je nemyslitelné.

Teď s ním budete alternovat roli sluhy Brasseta. Jak se vám zkouší pod vlastní taktovkou?

Zkouším velmi opatrně. Do představení hodlám vstoupit na několik zkoušek až ve chvíli, kdy bude definitivně postaveno. Postava sluhy Brasseta naštěstí není textově příliš náročná. Při jejím ztvárnění se budu snažit navázat na linku, kterou jsme vytvořili společně s panem Lipským.

Coby „dvě bývalé Tety“ teď budete v titulní roli „jistit“ Radka Holuba.

Radek je přesně ten typ herce, který si Tetu umí pořádně vychutnat. Je pro něj jako napsaná na míru. Čím dál víc se o tom přesvědčuju, vlastně po každé zkoušce.

Prozradíte něco bližšího o vašem režijním pojetí?

Jevan-Brandon Thomas napsal Charleyovu tetu jako současnou hru ve své době – to znamená koncem 19. století, a to pro svého kamaráda, herce Penleyho. Nutno říct, že když se poprvé Penley objevil na jevišti v ženských šatech, zprvu naprosto šokovaní diváci propukli následně v salvy smíchu. Od té doby se smějí všude, kde se komedie uvádí. Já jsem ji situoval do začátku dvacátých let minulého století – říkal jsem si, že je všechny postavy mohly klidně zažít. Vyznačovaly se obrovskou radostí ze života, který nastal po konci první světové války. Lidé tehdy poslouchali jazz, pili šampaňské, plnými doušky si užívali každého dne… Všechny tyto atributy se v naší inscenaci odrážejí. Velký důraz přitom klademe na hudbu, která pochází od Nelsona Ridlleyho. Tři původní písničky dodali Daniel Čámský a Karel Březina.

Nabízí se iluze barevné inscenace bohaté na kostýmy.

Pak je správná. Kostýmy, které budou docela přísně dobové, i scéna pocházejí od Lucie Loosové. Měl jsem představu, že se bude inscenace odehrávat v zahradě nebo skleníku, kde se dá pít čaj a kde se dají domlouvat schůzky nejrůznějšího druhu. Lucka zapojila fantazii a na výsledku jsme se nakonec shodli.

Jaké další inscenace v nové sezoně chystáte?

Čtyři dny po premiéře Charleyovy tety začne Jan Hřebejk zkoušet adaptaci filmového scénáře Musíme si pomáhat, který pro naše divadlo přepsal Petr Jarchovský. Ústřední trojici v ní vytvoří Jirka Macháček, Mirek Vladyka a Lenka Vlasáková. V prosinci se pak Viktor Polesný pustí do přípravy Černé komedie od Petera Shaffera. Je to krásná věc – její první tři nebo čtyři minuty se odehrávají v naprosté tmě, ale účinkující předstírají, že je světlo. Najednou se ozve rána, vyletí pojistky, na jevišti se rozsvítí světlo a od té doby až do konce zase všichni hrají, že se nevidí, protože je tma. Vznikají tak neuvěřitelné zápletky, takže se máme na co těšit. Autorovi Amadea se i toto dílko neuvěřitelně povedlo.