Když obě postavy – Dannyho a Tonyho – srovnáme, pokud to teda vůbec jde, co se o nich z vašeho pohledu dozvíme?

Že jsou naprosto odlišné. Už když se člověk podívá na filmovou podobu obou titulů, zjistí, že i Travolta ke každé té roli přistupoval jinak. Úplně stejně se k tomu musíme stavět i my. Zatímco Danny z Pomády, která je pozitivní, až růžovou výpovědí jedné středoškolské generace, je kluk, co neřeší žádný problém – až na jediný, totiž ztrátu své pozice jako lídra, pokud se zamiluje –, Tony z Horečky je dramatická postava. Vyrůstá v drsném prostředí chudé čtvrti Brooklynu, v uzavřené komunitě, v níž se každý snaží najít svoji úlohu. Vymanit se z ní a jít za lepším životem se jen tak někomu nepodaří. Tony si tohle všechno uvědomuje, cítí se osobně nenaplněný, v jeho rodině to nefunguje, navíc – pomalu za jeho účasti – znásilní jeho nejlepší kamarádku, jeden z jeho kamarádů se zabije, protože má reálný problém a nikdo mu neumí pomoct. Ani on, takže je mu ze sebe špatně. Přesto v sobě nakonec najde sílu udělat krok do neznáma, opustit iluze a zkusit naplnit své sny. Horečka je pro mě tedy silné existenciální drama o dospívání.

Roli Tonyho jste získal na základě castingu, takže – ač s prestižní divadelní cenou za Dannyho na kontě – jste si ji musel vybojovat. Předchozí zásluhy se v potaz neberou?

Pravda je asi uprostřed. Neřekl bych, že v Kalichu člověk pokaždé začíná od nuly, to by mně samotnému přišlo hodně depresivní. Je to o tom, že se na konkurzu potkáte s režisérem nebo producentem, kteří s vámi mají určitou zkušenost. A vaším úkolem je nabídnout jim co do pěveckých, pohybových i činoherních schopností to nejlepší, co v danou chvíli jde. Oni pak popřemýšlejí, jestli jim typově zapadáte jak do role samotné, tak i mezi partu ostatních účinkujících. Mají prostě právo si člověka postavit a říct – jo, víme, že tančíš, ale tančíš až tak dobře, jak je pro tento kus třeba? Přijde mi to fér i vzhledem k ostatním. Po pravdě řečeno, že jsem roli Tonyho dostal, mě zaskočilo. Nebyl jsem o tom přesvědčený.

Proč?

Protože už u Dannyho jsme s režisérem Jánem Ďurovčíkem hodně diskutovali o tom, že mu typologicky přesně neodpovídám. Ve finále člověku vždycky pomůže kostým, ale během zkoušek, když jej nemá, pořád pochybuje. Říkal jsem si, jsem dost vysoký, Travolta byl v době vzniku filmu až rachitický, a to já nejsem, taky jsem starší, než bych měl pro Tonyho být… Schválně jsem hledal jeho představitele a nejstaršímu, co jsem našel, bylo sedmadvacet. A mně je osmadvacet. Takže to všechno byly důvody, proč jsem si říkal, že to tentokrát asi nevyjde. Dokonce jsem už jednal o roli v konkurenčním projektu, kde jsem byl před podpisem smlouvy. A najednou se dozvím, že Tonyho mám. Hrozně mile mě to překvapilo, beru to ze strany divadla a Jána Ďurovčíka jako velkou důvěru v mé schopnosti. Snažím se proto bojovat, nezklamat je. Uvědomuju si, že řemeslně, tanečně i pěvecky je Horečka velká muzikálová prověrka.

Tony je výrazně taneční postava, taky je to král diskoték… Vůbec má oproti Dannymu větší prostor. Jak se s tím perete?

Ano, zatímco v Pomádě je pozornost rozsypaná mezi osm základních figur, v Horečce je Tony dominantní postava, skrze kterou divák vnímá celý příběh. Vlastně je vyjma jedné písně na jevišti v každém obraze. Samotného tancování je v Horečce opravdu hodně a mělo by být stylově čisté, takže si dávám v tanečním sále do těla.

Kondičně jste na tom teda dobře?

Asi měsíc a půl před zkoušením jsem se snažil kondičně připravovat, věděl jsem, co mě zhruba čeká. Takže jsem běhal, chodil na dlouhatánské procházky, hrál squash, do toho si i zpíval, abych si zvykl na rozhozený dech…

A jsme u hudební stránky věci. Líbí se vám vlastně Bee Gees, kteří za muziku k Horečce sobotní noci získali v roce 1978 Grammy?

Líbí se mi opravdu moc. Bee Gees, ačkoliv dělali diskotékovou hudbu, jsou velmi swingoví. Tudíž jsou jejich věci v originále velmi jasně nafrázované. A aplikovat je do češtiny je těžké. Nějaký muzikant mi říkal, že jsme snad jediný národ na světě, který ve zpěvu ctí dlouhé a krátké hlásky, zatímco všude jinde se na to nehledí. Takže o to těžší to máme.

V originále mají navíc Bee Gees hodně vysoko posazený hlas. To vám nedělá potíže?

Pravda, v originále jsou Bee Gees v devadesáti procentech falzetoví, jejich „ječák" v sedmdesátých letech asi hodně frčel. Na konci devadesátých let, kdy muzikálová verze Horečky dobyla londýnský West End a následně newyorskou Broadway, byly ale jejich songy posazené o oktávu níž, takže se zpívají dobře. S žádnými extrémními party či nepříjemnými polohami jsem se tedy nepotýkal.

Co spolupráce s režisérem Jánem Ďurovčíkem, hodně o představení diskutujete?

Zatím je hodný, speciálně na mě a Přemka Pálka, který roli Tonyho alternuje. Asi nás nechce vydeptat, ví, že na roli makáme, tak uvidíme, jak to bude těsně před premiérou. Skvělé je, že jsem se s Jánem vnitřně na všem shodl. Představení dělá velmi dynamickým způsobem, zejména prvních pětačtyřicet minut má až šílený tah na branku. Pak se malinko zklidňuje, protože se na jevišti začnou rozkrývat ta vážnější témata, ale pořád si drží svůj rytmus. A to se mi strašně líbí. Pokud budeme chtít sehrát tenhle muzikál, jak je napsaný, tak si sáhneme až na kraj schopností.

Vedle herectví se profesně věnujete i scénografii. Jak z tohoto pohledu Horečku hodnotíte?

Martina Černého si jako scénografa velmi vážím. Umí se přizpůsobit žánru a nabídnout efektní, ale divadelně chytré a originální řešení. V Horečce společně s Jánem přišli s moderní světelnou technologií, která do teď nebyla na českých jevištích vůbec použita. Skvěle to funguje. Když sedím v hledišti, tak mě světlo doslova obklopuje, úžasně to prohlubuje prostor a divák je najednou uvnitř dění. Scéna je hodně dynamická a v kombinaci s tím světelným parkem velmi variabilní. A to tenhle muzikál přesně potřeboval, je to prakticky filmový scénář, takže je nezvykle rychlý. Diváky čeká velká podívaná.

Je pro vás Tony dosud nejnáročnější role?

Z hlediska muzikálového řemesla určitě. Protože té roli nechci zůstat nic dlužen, musím se moc snažit udělat na jevišti, co mám, aby všechno dobře dopadlo. Jsem si vědom toho, že všechna moje zaváhání budou najednou vidět víc než u jiných inscenací.