Překvapilo vás, že jste získal nominaci právě za tuto roli?

Popravdě ano. Do Dětí ráje jsem vstupoval spíše z nostalgie, pro radost. S jejich producentem Sagvanem Tofim jsme se ale dohodli jen na pár představeních, protože jsem byl v době, kdy mě do projektu oslovil, hodně vytížený, neměl jsem moc času na zkoušení. Takže informace, že jsem odbornou muzikálovou porotu zaujal rolí, kterou tak často nehraju a která nemá – v porovnání s mými dalšími postavami – až tak výraznou hereckou a pěveckou plochu, mě skutečně překvapila.

Musíme připomenout, že jste účinkoval už v prvních Dětech ráje v Praze, v téže roli…

Ano. A i když jsem z nich po určitém čase odcházel kvůli jiným pracovním povinnostem, vzpomínal jsem na ně vždycky v dobrém, protože se na jejich realizaci sešla fajn parta.

Odůvodnění poroty za udělenou nominaci zní, že každou roli ztvárňujete s mimořádnou poctivostí a profesionalitou a že jste postavu Michala opatřil hereckou elegancí a bezchybným zpěvem. Myslím, že tohle by se dalo říct o každé vaší postavě.

Jan Kříž.Děkuju. Role Michala je pro mě zajímavá tím, že jde o protiúkol. V kontrastu s Pomádou nebo Horečkou sobotní noci, kde ztvárňuju postavy mladší, než jsem já, tudíž do nich můžu promítnout něco z dob, kdy jsem sám chodil na střední školu, hraju v Dětech ráje chlapa, který má dospělého syna a zemřela mu žena. Řeší úplně jiné problémy, než jaké jsem si mohl odžít. Znamená to, že jsem se musel stylizovat do starší postavy a vycházel jsem při tom ze svého otce, z toho, jaký jsem s ním měl vztah v podobném období a tak dále. Navíc je to představení pro mě zábavné i tím, že si roli Michala předáváme – v první půli jej hraje kolega (coby Michalova mladší verze) a v té druhé já, tudíž musím částečně herecky vycházet i z jeho výkonu.

V Praze vzbuzovaly Děti ráje rozporuplné reakce – jedna skupina lidí se při nich úžasně bavila, ta druhá, intelektuálská, je zavrhovala. Sama jsem se na ně šla podívat s lehkým předsudkem a radostná reakce lidí mě zaskočila.

Chování diváků tohoto představení je vůbec atypické, to, jak se při něm baví, tancují, zpívají si s námi a tleskají, se vidí málokde. Nás herce to neuvěřitelně dobíjí, je to prostě super. Osobně jsem nikdy nepatřil k těm, kteří by se nedej bože styděli za to, že v tom projektu jsou, to vůbec ne, naopak je mi na něm sympatické, že si na nic nehraje. Zároveň ale věřím, že může být pro spoustu lidí kontroverzní kvůli socialistickým prvkům či jakési sentimentální oslavě osmdesátých let. Což nehodnotím, protože jsem tu dobu nezažil. Pro jiné lidi je kontroverzní už samotná přítomnost Michala Davida, z jehož písní je muzikál složen. Všechno jsou to disko-popové hity, kterým lidé neutečou a všichni si je vlastně zpívají. Nakonec i já, který nejsem vyloženě přívrženec této muziky, jsem si uvědomil, jak mi cestou domů ze zkoušky znějí v hlavě. Myslím si, že se Michalu Davidovi absolutně nedá upřít, že tento svůj žánr dělá v rámci naší republiky fantasticky.

Vedle Dětí ráje účinkujete v mnoha dalších muzikálech – povětšinou v pražském Divadle Kalich. Teď se tam zrovna vrátil Robin Hood, což je projekt, díky němuž jste více vstoupil ve známost.

Ano, často narážím na to, že lidé mají pocit, že jsem před Robinem nic nedělal. Přitom jsem už nějakou dobu hrál v Praze i velké hlavní role. Je ale jasné, že nás zúčastněné hodně zviditelnila velká talentová show TV Prima Cesta ke slávě, která Robinu Hoodovi předcházela. Jsem za ni strašně vděčný, protože mi dala výjimečnou možnost prezentovat se v televizi – každý týden v hlavním vysílacím čase – v oboru, který mám rád a který se snažím dělat dobře. Byl to vlastně ten největší tahák, vůbec jsem dopředu nekalkuloval s tím, zda vyhraju, nebo ne.

Takže to celé stálo za to. A navíc vám soutěž přihrála manželku Marii.

Ano, teď jsme se s obnovenou premiérou Robina Hooda oba vrátili „na místo činu". Mimochodem, z té soutěže se nás v Kalichu uchytilo víc.

Je Robin Hood v něčem nový?

Popravdě řečeno, nerad se vracím k něčemu, co už bylo, co se uzavřelo. V případě Robina jsem ale udělal výjimku, protože tu roli mám opravdu rád. A když už jsem se k ní navrátil, chtěl jsem, aby byla něčím nová, aby se v ní odrazilo, že jsem starší, zkušenější, vyzrálejší, že mám prostě po pěti letech od prvního uvádění Robina něco odehráno a odzpíváno. Doufám, že je to pro lidi i větší zážitek.

Jan Kříž.S autory muzikálu, Gábinou Osvaldovou a Ondřejem Soukupem, jste si sedli do noty hned od začátku?

Zkoušel jsem s nimi už daleko dřív, když si mě na základě konkurzu vybrali do role Raimonda v tehdy obnovené premiéře Johanky z Arku. Oproti Johance byla ale práce na Robinovi jiná v tom, že jsme jej tvořili od základů, protože v momentě, kdy skončila zmiňovaná televizní soutěž, nebyly ještě některé jeho pasáže dopsané. Člověk se jednoduše nezapasovával do role v představení, které už bylo jasně definované. Bylo to zajímavé – nota bene, když si člověk mohl zahrát hlavní roli, byl celému procesu vzniku hodně blízko.

Je to lepší, vstupovat do něčeho, co se teprve v souznění tvůrců a účinkujících rodí?

Za mě musím říct, že ano, pokud má ovšem člověk absolutní důvěru v tým, což jsem v případě Robina měl. Věděl jsem, že vytváříme krásné představení, něco, co se bude divákům líbit a pro nás účinkující bude mít už navždycky punc výjimečnosti.

Tímto projektem navíc začala vaše spolupráce s režisérem Jánem Ďurovčíkem. Pak už následovaly Pomáda, Osmý světadíl, Horečka sobotní noci, Atlantida…

Za spolupráci s Jánem jsem strašně rád. Pravda, musel jsem si u něj nějakou dobu svou pozici vybojovávat, ale myslím, že jsme se během prvních dvou projektů dostali do pozice, kdy se vzájemně respektujeme. Vím, co od něj čekat, rozumím tomu, co po mě chce, on ví, co čekat ode mě, co mu můžu na jevišti nabídnout, nechává mi oproti kolegům třeba i volnější ruku, protože ví, že tu práci odvedu. Pokud se Ján někomu jeví jako ostrý, tak je stejně tak tvrdý i na sebe. Na zkouškách je od rána do večera, pomalu nejí, má prostě rád, když lidé makají, a to je pak v pohodě. Když nemakají, umí být jedovatý.

CD s písněmi z muzikálu Atlantida s hity Mira Žbirky jste pokřtili netradičním způsobem, užil jste si to?

Křest byl úžasný, s kolegyní Míšou Doubravovou jsme se s albem ponořili do obřího akvária s mořskou vodou v Mořském světě na Výstavišti v pražských Holešovicích, kolem nás plavaly ryby, dokonce i žralok, které jsme krmili. Předtím jsme absolvovali kurz potápění, což byl pro nás krásný zážitek.

Jan Kříž a Michaela Doubravová si akci velmi užili. Spokojený byl evidentně i Miro Žbirka, říkal, že takový křest ještě nezažil.

Byl nadšený už po premiéře muzikálu Atlantida, i když si nedovedu představit, že by nebyl, protože Miro na mě působí hodně pozitivně. Byl jsem se podívat v Kalichu i na jeho koncertu a jen jsem se utvrdil v tom, jaký je to sympaťák. Jeho reakce mi po premiéře udělaly obrovskou radost.

Hitmuzikály u diváků zabírají, máte taky ten pocit?

Mnozí si myslí, že hitmuzikály jsou něčím, co k nám najednou proniklo. Ale není to pravda, objevují se tady už léta. Třeba starší kus – Zpívání v dešti –, ve kterém hraji Dona Lockwooda, je toho dokladem, protože písně pro něj nebyly speciálně psané. Byly seskládané od jednoho autora kolem příběhu, stejně jako zmiňovaná Atlantida či Osmý světadíl (s hity skupiny Elán, pozn.). Nebo Horečka sobotní noci je udělaná podle filmu, který vůbec nebyl myšlen jako muzikál. A skvěle spolu fungují. Velkou výhodou hitmuzikálu je, že jeho hudební složku už diváci obvykle předem znají, tudíž si s námi zpívají hned při premiéře. To se u jiného projektu nestane.

Teď se v Kalichu chystá další, pro změnu s hity Elvise Presleyho.

Ano, u nás se bude jmenovat Srdcový král, myslím, že v roce 2005 měl premiéru na Broadwayi a je opravdu zábavný…

V něm vás uvidíme taky?

Snad už to můžu veřejně říct, že ano. Po konkurzu mě divadlo oslovilo na hlavní roli Chada a já neváhal ani minutu. Je to velká výzva a to mám rád. Chad má v muzikálu velký prostor a je velmi dobře napsaný. Věřím, že si s ním užiju hodně zábavy.

Je před vámi ještě nějaká další pěkná výzva?

Je, zatím to ale nemůžu prozradit. Momentálně jednám se třemi produkcemi a jsem sám zvědavý, k čemu se nakonec „upíšu", nebo co se povede s ostatními projekty, v nichž účinkuju, časově skloubit. Všechno jsou to ale krásné věci! Doufám, že aspoň dvě z nich klapnou, jak bych si představoval. A pak mě ještě čeká jeden mimopražský projekt – fantastický broadwayský titul, nádherná role, obrovská výzva, která obsáhne tři hodiny na jevišti prakticky v jednom kuse. Hrozně se na to těším, ale to je zatím taky tajné.

Takže si dáte zase do těla?

Jsou lidé, kteří berou muzikály jako vedlejší činnost. Někdo zpívá v rockové skupině nebo je seriálový herec a kromě toho účinkuje v muzikálu. Já to mám tak, že muzikálové herectví je moje hlavní činnost, je to moje profese. Takže když mám před sebou výzvu například v podobě Horečky sobotní noci, tak se s ní snažím popasovat, to znamená připravit se pěvecky i fyzicky. Pokaždé chci sám sobě dokázat, že jsem schopný ujmout se role tak, abych se za sebe nestyděl.