Kliknutím zvětšíteMomentálně vás mohou diváci vídat například v muzikálu Srdcový král s písněmi Elvise Presleyho, který uvádí v obnovené premiéře pražské Divadlo Kalich. Vracel jste se rád do hlavní postavy záhadného a neodolatelného tuláka s kytarou Chada?
Když jsem o Srdcovém králi slyšel poprvé, což bylo asi před osmi lety, začal jsem si jej nastudovávat a úplně jsem se do něj, potažmo do postavy Chada zamiloval. Prestižními cenami i nominacemi ověnčený broadwayský libretista Joe DiPietro, mimo jiné autor titulů Miluji tě, ale… či Memphis, v něm umně propojil dvě světové kulturní ikony: Williama Shakespeara, a to záměrnou citací zápletek z řady jeho komedií, a písně zmiňovaného Elvise Presleyho. Myslím, že vznikla fantastická a chytrá hudební komedie.
Vždycky, když se připravuju na jukeboxový muzikál, ponořím se do hudby toho kterého interpreta nebo kapely. A pro tu Elvisovu jsem zahořel v podstatě okamžitě. Měl jsem ho zařazeného ve škatulce rokenrol, ale najednou jsem si uvědomil, že to byl soulouvý zpěvák, který coby bílý člověk zpíval černou muziku. Takže to pro mě byla pěvecká výzva. Navíc hraju rád postavy, které mají chyby. Čím více, tím lépe. Protože pak to teprve začne smrdět něčím skutečným. Chad jich má neskutečné množství, ale přitom má obrovské srdce. Vidím ho jako rytíře na své misi. Když jsem se dozvěděl, že se s ním znovu potkám, udělalo mi to upřímnou radost.
Mohlo by se zdát, že písně Elvise Presleyho jsou mladé generaci malinko vzdálené. Takhle to ale asi nevidíte.
Vůbec ne. Obecně rád poslouchám oldies. Čistě z důvodu, že když se člověk probírá současnou muzikou, musí projít strašným množstvím odpadu. Logicky. Když ale poslouchá starší hudbu, když počká pár let, zůstane z ní v běhu času jen to, co je opravdu dobré, kvalitní. A přesně to se s Elvisovými písněmi stalo. Jsou melodické, mají nádherný náboj a skvělé texty. Myslím, že jsou jedinečné svého druhu, nesmrtelné.
Srdcového krále uvedlo Divadlo Kalich v české premiéře v překladu Adama Nováka. Ten se nechal slyšet, že když muzikál viděl v Palace Theatre na Broadwayi v roce 2005, netušil, kdo by v Česku mohl roli Chada rád. A když vás uviděl na jevišti, bylo mu jasné, že to takzvaně dáte. Udělil vám coby Elvisův obdivovatel rady, jak na něj?
Ano, bral to velmi osobně. O Elvisovi mi vyprávěl spoustu historek, jeho repertoár ovládá dokonale. Bylo to zajímavé. Mám rád, když zná člověk pozadí věcí, ale nakonec je to stejně o tom, že když chce danou muziku zpívat tak, aby se za sebe nestyděl, je potřeba dát přípravě maximum. Hlavně poslouchat, pochopit interpreta, proč ty věci zpíval, jak je zpíval, jak k tomu přistupoval, proč je jeho muzika taková, jaká je… Naše společná představa byla, že když přijde milovník Elvise do divadla, neměl bych ho tahat za ucho. Což se snad povedlo.
Jste i režisér, naposled jste v Kalichu připravil muzikál Biograf láska složený z písní Hany Zagorové. Jaká to byla zkušenost?
S producentem Michalem Kocourkem jsme už dřív vedli diskuse o tom, jestli bych se pustil do režie nějakého titulu. Ale nikdy do sebe nic nezapadlo. Čekali jsme na ten správný moment a nabídku, která nakonec přišla do dost zvláštní doby, totiž prvního lockdownu. Když mi bylo řečeno, že by se jednalo o muzikál složený z písní Hanky Zagorové, potěšilo mě to, protože její hudba u nás doma dost jela. Jako dítě jsem poslouchal Studánko stříbrná, když jsem usínal…
Obecně vzato je fakt, že do jukeboxových muzikálů se nehodí všechny písně napříč interprety. Ale ty Hančiny ano, protože mají příběh, situaci. A pak už jenom stačí, protože jsou to dobře napsané monology, zasadit je správně do té které situace v příběhu. Nechtěl jsem dělat schematický jukeboxový muzikál. Mám rád, když jsou písně kompaktní s dějem, přirozeně do něj zapadají. Jednoduše jsme se snažili připravit představení, které nás baví a na které se budou diváci rádi koukat. To je celé.
Jan Kříž s herci z muzikálu Biograf láska
Hrajete i v pražském Divadle Hybernia v inscenaci Zpívání v dešti, v níž se na jevišti setkáváte s vaším tátou Oldřichem. Jaké to je?
Pamatuju si, že když jsme naši spolupráci řešili poprvé, byl jsem nervózní, jak bude fungovat. Od té doby jsme spolu stáli na jevišti už tolikrát! Pracovali jsme v různých variantách, že on režíroval mě a já zase jeho. Už to spolu umíme.
Radil vám v něčem?
Moc ne. Otcovské rady mi dával, to ano, ale co se týká profese, neměl tu tendenci, protože se v muzikálovém žánru pohybuju déle než on. Táta pochází z operního prostředí a do muzikálu se dostal vlastně až po mě. Takže to bylo spíš naopak, že za mnou chodil pro rady, jak na to, jak s tímto žánrem fungovat, aby písně zněly muzikálově. Bylo to zajímavé. Dnes už si v muzikálu jdeme každý svou cestou. A jen občas se potkáme na jednom projektu.
Čeká vás nějaká nová role?
Vlastně ani nevím. Všechno se teď děje zběsile rychle. Měl jsem nějaké nabídky, které ale nebyly z časových důvodu uskutečnitelné. Pokud by přišlo něco, co by mnou zarezonovalo, rád se do toho vrhnu.
Co by to mělo být?
Baví mě hrát zajímavé lidi, řemeslně se potýkat s muzikálovou disciplínou. Když mi přijde do rukou text role a já si nejsem jistý, jestli ji dokážu ztvárnit, dost mě to bere. Vím, že se kvůli ní budu muset něco naučit, něco změnit, přijít na nový způsob nebo novou formu, jak tu postavu hrát, ale tak je to přece v pořádku. Většinou když mi přijde nabídka na úlohu, o které dopředu vím, kudy ji povedu, je to vlastně v rozhodování, zda ji přijmu, spíš mínus. Neláká mě to jako něco, co vím, že je pro mě pocitově nad moje možnosti. A vím, že ty možnosti musím změnit.
Jan Kříž (4 Tenoři) - Jaká to nádhera:
V letech 2018 až 2019 jste vystupoval v hlavní roli Hraběte Von Krolocka v rámci německého národního turné muzikálu Ples upírů. Co vám tato zkušenost dala?
Všechno. Je to strašlivě jiný svět v tolika různých polohách! Jsem rád, že jsem se jej odvážil zažít, že jsem vystoupil z komfortní zóny, protože jsem měl pocit, že je třeba poznat něco nového, abych se nezacyklil ve způsobu práce. Zajímalo mě, jak obstojím v cizím prostředí, kde mě vůbec nikdo nezná a kde je obrovská konkurence lidí z celého světa, jestli zvládnu pracovat v němčině a hrát osmkrát týdně jednu věc. Zažil jsem obrovský tlak, který je na člověka vyvinutý, protože tamní smysl pro detail a pro kvalitu je opravdu velký.
Dnes jsem na sebe pyšný, že jsem ve svých očích obstál, že jsem z Německa odešel po intenzivně prožitém roku a čtvrt se vztyčenou hlavou a odnesl si odtamtud krásnou zkušenost. Hrozně dlouho mi vrtalo hlavou, jestli tam nezůstat, měl jsem i svého agenta. Jenže nakonec jsem k sobě musel být upřímný a říct si, že když mám rodinu, tehdy se nám s ženou Marií narodil syn, nebylo by to zrovna rozumné. Rozhodování už nebylo jen o tom, jestli budu hrát v Německu divadlo, ale kde budou vyrůstat moje děti a kde by mohla pracovat i moje žena.
Když jste ztvárňoval den co den jednu a tu samou postavu, bavilo vás to? A jak to berou ostatní, kteří třeba hrají jednu roli několik let?
Je to něco, co jsem si neuměl vůbec představit. A komukoli z mých kolegů vyprávím, že to všechny baví, nevěří tomu. Ale je to opravdu tak jiný systém a rytmus práce, že si představení dokážete i po roce hraní užít, protože na druhou stranu je na jevišti všechno vymazlené, chemie mezi lidmi probíhá naprosto organicky. Člověk se tak může stoprocentně spolehnout, co se na tom jevišti děje a co kdo udělá. Pěvecky a herecky si roli může vypiplat do tak drobných detailů, které jsou v našem českém rytmu neproveditelné. Dá se skutečně zažít repríza, která je po všech stránkách dokonalá.
Kromě divadla jste součástí vokálního uskupení 4 Tenoři, které jede na vlně diváckého a posluchačského zájmu. Mohli jste něco takového čekat?
Zapracovala asi i nějaká míra náhody, že nám to s kluky krásně zaklaplo. Největší zásluhu má na všem manažer Janis Sidovský, který vycítil potenciál 4 Tenorů. Já sám jsem takový úspěch nečekal, nešel jsem do toho s tím, že budeme rozjíždět takhle velký projekt. Pro mě to bylo o tom, že jsme jednou zazpívali jako kvartet v rámci Proms Gala.
4 Tenoři - zleva Jan Kříž, Pavel Vítek, Marian Vojtko a Michal Bragagnolo
Pak přišel impuls od Janise, jestli by nás nelákalo udělat další koncerty, dát dohromady repertoár. Ukázalo se, že nás to jako disciplína baví, i když s ní nikdo z nás neměl zkušenost. A najednou začala naše vystoupení rezonovat u lidí, záhy přišla nabídka nahrát pro Supraphon desku. Od té doby jsme v podstatě pořád na turné – sotva skončí to letní, podzimní a následně zimní začíná, samozřejmě s obměněným programe. Vnímám to tak, že není vyšší plán, kam mají 4 Tenoři dojít. Dokud nás baví spolu zpívat, Janise vymýšlet, co bychom mohli udělat příště, a lidé nás chtějí, bude ta věc žít.
Příští rok bude dalším významným mezníkem na vaší umělecké dráze, protože vás čeká koncert v newyorské Carnegie Hall. K této příležitosti natočíte s Českým národním symfonickým orchestrem Smetanovu Vltavu, která bude oficiálním singlem projektu Smetana200. Jak jste s tím daleko?
Vše je ve stádiu příprav. Vltavu budeme natáčet ve třech jazycích - česky, anglicky a německy. Mám z toho obrovský respekt. Musíme vše precizně zvládnout, abychom tomu kterého jazyku neudělali ostudu. Protože vím, že jedna věc je zpívat německy v České republice a druhá německy v Německu. Je to každopádně velká výzva.
Tou další je zmiňovaná Carnegie Hall…
Rozhodně. Nikdy v životě jsem v New Yorku nebyl. Se ženou Maruškou jsme domluveni, že tam za mnou přijede, že si uděláme čas pro sebe, protože jsem věděl, že nemůžu jet poprvé do New Yorku bez ní, když tam taky ještě nebyla. Jinak je mi samozřejmě jasné, že s tím bude spojena spousta práce. Už teď chystáme repertoár, abychom v Carnegie Hall obstáli se ctí.
Když máte tolik aktivit, vlastně jste věčně v práci, musí pro vás být logisticky náročně vše nějak sladit.
Je to tak. V září jsem měl jeden jediný volný den, zrovna jsem měl narozeniny, ale nakonec jsem o něj přišel. Ale pořád ještě jedu na vlně toho, kdy jsme byli v covidu rádi za to, že můžeme pracovat. Z toho období si v sobě nesu pocit, že bych měl být vděčný za to, že mám práci a že bych se neměl rouhat. Takže když má někdo zdání, že mě potřebuje, snažím se tam být a udělat, co je v mých silách.
Jak to s tou logistikou vypadá v praxi?
Tak, že si s Maruškou vezmeme kalendáře a nastává moment, kdy ladíme naše závazky na týden dopředu – kdo vyzvedne naše dvě děti ze školky, kdo je tam odveze… Ano, logistika je složitá, ale zase je výhoda, že rytmus naší práce je nepravidelný, takže máme pořád hodně příležitostí věnovat se dětem, za což jsem strašně rád. Snažím se s nimi být co nejvíc. Ale bez Maruščiny maminky a jejích sester, což jsou skvěle fungující tety, bychom se neobešli.
Ještě jsme nezmínili, že se věnujete i dabingu – jako herec i hudební režisér. To přišlo jak?
Je to zase úplně jiná disciplína. Díky ní poznávám i jiné lidi, objevuju v tomto směru pro mě pořád ještě nový svět a moc mě to baví. Dřív jsem svou práci redukoval, snažil jsem se dělat jen hudební divadlo, ale pak jsem si najednou uvědomil, že když je člověk úzce specializovaný a přijde lockdown, spadnou mu všechny hračky do kanálu. Ze dne na den byl člověk s příjmy na dně, takže jsem se naučil – jak říkají Američani – nemít všechna vajíčka v jednom košíku. Ta barevnost mě hodně baví, i když je to někdy hodně běhání. Snažím se, abych všude, kam přijdu, fungoval. Je to i o vnitřní disciplíně. Nepřipouštím si k tělu věci, které nejsou potřeba. To je taky důležité. Aby ve mně nevzbuzovaly negativní emoce.
126
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
