Držíte u nás v tomto směru rekord?
Paulová: Myslím, že ano. Těch společných repríz máme ale daleko víc než tisíc, musíme k nim totiž připočítat ještě ty, které jsme odehráli v ABC s Natěračem. Celkově se můžeme pohybovat kolem čísla 1200.
Zedníček: Počkejte, on je tady ale ještě pan Jiří Suchý a Jitka Molavcová. Takže jsme možná dvě takové komické dvojice držící rekord.
Poprvé jste se sešli u natáčení seriálu Muž, který musí zemřít – to bylo v roce 1977. Už tehdy jste si sedli do noty?
Paulová: Ano, hned to bylo takové fajn přátelství. Potom jsme se občas potkali při nějakém dalším natáčení, zejména pohádek, ale divadlo jsme spolu ještě nehráli, protože Pavel působil na Zábradlí a já jsem byla v Semaforu. Dohromady nás dal až Láďa Vymětal, který připravoval pro ABC Natěrače od Donalda Churchilla, což bylo asi před osmnácti lety. A tam jsme zjistili, že nám to na divadle funguje, že máme smysl pro stejný humor, pro improvizaci…
Zedníček: Jenže Jana pak po nějaké době odešla, protože se rozhodla, že se bude věnovat zpívání s kapelou. Natěrače jsem tedy přezkoušel s Vilmou Cibulkovou, která ale po nějaké době onemocněla. Zkusil jsem Janě zavolat, jestli ji zastoupí, protože máme představení vyprodané, a ona kývla. Mezi námi, stejně jsem jí říkal – ty se mi jednou vrátíš. A taky že jo.
Co byl vlastně ten seriál Muž, který musí zemřít zač?
Zedníček: Byl o banderovcích, já jsem hrál jednoho z nich. A Jana účinkovala v hlavní roli se Svatoplukem Skopalem, tvořili tam pár. Spíš než na samotný příběh toho seriálu si ale vzpomínám, jak jsme během jeho natáčení společně „vyšroubovali" několik žárovek ve vinných sklípcích. Coby Zlíňák jsem Janě musel ukázat krásy Valašska…
Když se ještě vrátíme k Natěrači, v té době jste spolu hráli i v televizním seriálu Nováci…
Zedníček: No, to byly časy. Od rána od osmi jsme ve studiu ve Vladislavově ulici točili Nováky a večer jsme mazali do ABC hrát Natěrače.
A vaši partneři byli a jsou v klidu?
Paulová a Zedníček: Říkáme, že máme vlastně takové druhé manželství – teda po těch našich oficiálních. Naši partneři jsou v pohodě, ačkoliv jsme doma po večerech míň, než bychom měli za normálních okolností být. Podporují nás a fandí nám.
Rozumíte si veskrze, nebo přece jen mezi vámi existují třecí plochy?
Paulová: Jsme spolu tak dlouho – vždyť jsme jen na cestách za diváky najeli desetitisíce kilometrů v jednom autě – že jsme se naučili plně respektovat. Vlastně jeden druhého vychováváme, jeden se přizpůsobuje druhému. Vůbec mě nenapadá, že bychom se někdy na něčem neshodli. Máme možná jiné představy a názory na některé věci, které já ale vůbec nezpochybňuju. Přemýšlím, jestli vůbec kdy někoho zpochybňuju – ať si každý dělá, co chce, ne?
Zedníček: Třetí plochy? Nebyly, opravdu. Možná někdy vycítím podle Janina pohledu, že jsem udělal na jevišti něco špatně. To pak chvíli mlčí, ale pak mi stejně řekne, o co šlo. Jsou to maličkosti.
Došlo třeba někdy na jevišti k situaci, že se vám role z té které hry pomíchaly?
Paulová: Ne, to ne. Ale samozřejmě máme někdy problém se jmény těch postav. Nedávno jsme zrovna někde hráli Zamilovat se a najednou slyším, jak Čmaňa (přezdívka Pavla Zedníčka, pozn.) říká do telefonu – víš, Jane… Říkám si, tak já tady hraju dvě ženské role – Lauru a Mabel. Jane je z Natěrače, kterou ještě navíc hraje Zuzana Mixová… To je zlé. Takže je dobré se před každým představením představit.
Zedníček: Já jsem si ale ten omyl ani neuvědomil, upozornil mě na něj až zvukař. Prostě mi to nepatřičné jméno z papule vyběhlo, ale všehovšudy jen dvakrát. To ještě jde, ne?
Hry si vybíráte sami? A je vůbec z čeho vybírat?
Paulová: Teď jsme zrovna ve fázi, kdy hledáme. Vždycky nám jde o to, abychom hry uvedli ve světové premiéře, což se nám taky povedlo – vyjma Natěrače. A taky je pro nás důležité, aby nám autor dovolil menší zásahy, protože rádi improvizujeme.
Zedníček: Jana je můj dramaturg. Jede například do Paříže se svou dcerou Anežkou, kde uvidí velké plakáty zvoucí na inscenaci, která má třeba pět set repríz. Řekne si – ta by mohla zafungovat i u nás. A většinou se tak i stane.
Co musí hra mít, aby vás zaujala?
Paulová: Musí nás bavit a dráždit hned od začátku. Neznamená to ale, že musí být úžasně napsaná, protože v některých pasážích chceme dohrát vlastní vnitřní situace, aniž bychom ovšem strukturu té hry porušili. Musí být také pozitivní, to je podmínka. Nechci lidem předávat nějaké zlo, zlý humor, prostě taková jsem.
Do dramatu byste se nepustili?
Paulová: Já nevím, jestli bychom lidi nezklamali, jestli by nebyli smutní… Třeba Zamilovat se ale není úplně komedie na první dobrou, i když se při ní diváci smějí. Ale smějí se často sami sobě. Takovému páru, který to mezi sebou nemá úplně v pořádku, může být i trošku nepříjemně.
Zedníček: Mám radost, že lidi to představení berou, i když to není zrovna řachanda. Najednou koukají, že hrajeme taky něco jiného. Každá naše komedie má prostě své.
