Roli Viktorie, v níž se snoubí herectví, tanec i zpěv, se vám snažil autor hry a zároveň její režisér Jakub Nvota „ušít“ na míru. Trefil se do vás?

Myslím, že naprosto. Líbí se mi, že v té roli můžu být trošku vážnější a pak si ze sebe dělat legraci, že můžu jejím prostřednictvím komunikovat s publikem a využívat ploch k improvizaci. Strašně mě to baví.

Po dobu představení vlastně z jeviště nesejdete, takže únava je pak na místě. Pociťujete ji?

Teď už je to lepší, ale je pravda, že po několika prvních představeních jsem byla unavená strašně. A nejen po fyzické, ale i psychické stránce, protože jenom si zapamatovat, na kterou stranu odcházím, ze které vzápětí vyjdu a co bude dál, je náročné. Navíc u tak velké „klády“ funguje i nějaká tréma, je to prostě adrenalin.

Pro Lásku naruby napsal krásné písničky, které vy krásně zpíváte, váš manžel, přední jazzman Milan Svoboda. Jak k tomu došlo?

Hudbu pro to představení měl dělat původně někdo jiný… přinesl dvě písničky a my jsme s Kubou Nvotou zjistili, že to není úplně to, co chceme. V tu chvíli jsme už byli trošku v presu, protože termín premiéry se blížil. Naštěstí díky tomu, že mám doma muzikanta, který je kvůli mně schopný v noci nespat a pracovat, se všechno zvládlo. Jeho písničky v tom představení miluju, velice ho podle mého názoru zvedají.

Před premiérou jste uvedla, že svět mužů máte docela dobře prozkoumaný. A jediné, co vás při zkoušení překvapilo, bylo to, jak teple chodí oblečení…

To je pravda… Kdybych hrála nějakou psychologickou studii ze života muže ve středním věku, tak bych k té roli přistupovala jinak. Ale vzhledem k tomu, že jde o komedii, zaměřila jsem se čistě na vnější mužské znaky, které jsou jasné a hlavně vtipné. Pronikla jsem zároveň do mužského způsobu oblékání a uvědomila jsem si, že jim není co závidět – pod košilí mají často tričko, na ní vyfutrovanou vestičku a navrch sako, taky vyfutrované, dohromady teda šest vrstev. To má pomalu horolezec, když vyráží na cestu.

V Divadle Kalich hrajete v několika inscenacích a v každé se scházíte s Pavlem Zedníčkem. Vlastně už tvoříte takový sehraný tandem. Jak vaše přátelství vzniklo?

Před asi sedmnácti lety jsme nazkoušeli v ABC představení Natěrač, které jsme pak hráli i v jiných divadlech, nakonec také v Kalichu. Už tehdy jsme věděli, že nám to spolu na jevišti jde, že jedeme tak zvaně na jedné vlně. Potom jsem ale od divadla odešla a věnovala se jenom muzice. Už jsem nechtěla být herečkou a myslela jsem to velmi vážně. Po letech ale v divadle potřebovali záskok, takže jsem se k němu – s Pavlovým přičiněním – postupně vrátila. V Kalichu, který nás mezi tím vzal pod křídla, jsme se pustili do zkoušení nové hry Jako jedna rodina, pak přišla další – Bez předsudků… A diváci byli nadšení, těšili se na nás. Tak jsme si s Pavlem řekli, že když máme možnost jim nabídnout spoustu jiných variant her, v nichž jde o vztah muže a ženy, bylo by škoda ji nevyužít.

Hru Bez předsudků pak natočil režisér Zdeněk Troška – mimochodem, byla to jedna z vašich posledních prací pro televizi. Nestýská se vám po filmování?

Konkrétně toto jsem si užila, protože jsem byla obklopená skvělou partou lidí. Jinak je ale pro mě natáčení nekonečné čekání na krátký kousek práce, za kterou ve finále nejsem tak úplně odpovědná. Že bych tedy film nějak zvlášť milovala, se říct nedá. Většinou jsem jej dělala kvůli obživě. A díky divadlu, které mi ji teď zajišťuje (a v němž se navíc cítím velice příjemně), jsem ráda, že nejsem k natáčení nucená.

Jste více člověk pocitový, intuitivní než rozumový?

Zcela jednoznačně, rozum používám až v kritických chvílích, když už mi nic jiného nezbude. Jinak ale všechna má zásadní řešení a rozhodnutí vycházejí z intuice. Kdybych jí nenaslouchala, tak se můj život odvíjí úplně jiným směrem. Možná bych měla za sebou zářivější kariéru, ale zase bych se připravila o neuvěřitelné možnosti a překvapení, které sám život přináší a které bych přes ten rozum nebyla schopna ani vymyslet.

Život vás v posledních letech zavedl na daleké cesty…

A stále zavádí, co to jde, tak odsud padám. Cestování, to je moje nedražší investice.

Je třeba říct, že jezdíte na konkrétní místo do Indie, kde dohlížíte na několik dětí v domově a škole pro sirotky.

To je prostě jasné… když člověk přijede do totálně bídného prostředí, tak je to vlastně to nejpřirozenější, co může pro tamní lidi udělat. Teď se staráme o čtyřicet dětí, všechny mají svého sponzora, takže to krásně funguje. Strávila jsem v Indii celý leden, který bývá v divadle trošku okurkový, a znovu se tam chystám v létě, kdy jsou naštěstí divadelní prázdniny.

Pro ty děti jste něco jako teta?

Dá se to asi tak říct. Naposled jsem jim přivezla hory hraček, které v životě neviděly, a ta radost, co z nich měly, se nedá vypovědět. A když jsem pak odjela, tak se prý ptaly, kde je Jana. Strašně mě to potěšilo. Mám k nim vřelý vztah – některé děti přišly nově, některé jsou tam dva a půl roku. Sleduju, jak se vyvíjejí, jaké pokroky dělají v angličtině… Některé jsou velmi chytré a inteligentní. Když jsem jim psala, jaké dárky by vlastně chtěly, jeden chlapeček odpověděl, že šachy. To je přece úžasné – chlapeček, který v životě neměl na nohou boty…

Vidíte tam spoustu smutných příběhů, přesto z vás sálá optimismus. To je obdivuhodné.

Ne přesto, ale právě proto… Když vidím, že ti lidé tam skoro nic nemají a přitom jsou šťastní, umějí být v pohodě a rozdělí se s vámi o poslední rýži, tak si říkám – panebože, děkuju mockrát, že můžu žít tento život. Protože to, co ze sebe vyzařují, je neuvěřitelně silné a nabíjející. Naslouchám jim s velkou pokorou.