Hrdinkami jsou tedy ženy, které, aby mohly  zakoupit novou sedačku do  pokoje  pro příbuzné na onkologickém oddělení, se rozhodnou nafotit své akty. Jednou z nich je i Chris, kterou pohostinsky hraje Jana Paulová – a nutno říci, že skvěle… S Janou Paulovou jsme se sešly v divadelním klubu těsně před prosincovou premiérou.

Co je na tom pravdy, že vaši předkové měli v Pardubicích restauraci?
Babička s dědečkem byli vlastně hospodský s hospodskou a vlastnili první Plzeňskou restauraci v Pardubicích.  Můj otec ovšem,  když ho dali spát, tak utekl oknem 
a běžel hrát na piano do místního kina, aby podbarvil působivost němých filmů. Takže to asi byly umělecké začátky mého táty, čímž asi rodiče nijak nepotěšil, protože očekávali, že bude pokračovat v jejich šlépějích a převezme hospodu.

Také váš manžel, vynikající jazzman  Milan Svoboda, má kořeny v Pardubicích, viďte?
Jeho maminka byla rozená Hermanová a bydlela v tom krásném baráku U kostelíčka porostlém břečťanem.  Na rodné město nikdy nezapomněla a později, když bydlela v Praze, byla předsedkyní Spolku přátel Pardubicka.

Kde jste se vlastně s manželem seznámili?
Potkali jsme se v Disku, protože on nám dělal  hudbu 
k našemu absolventskému představení. Byla to láska na první pohled a už sedmatřicet let nám ten první pohled zůstal.

Teď jste se ocitla na pardubické scéně. Kdo to způsobil?
Od režiséra Petra Novotného jsem dostala textovku: Mám pro tebe krásnou roli, nechceš si ji zahrát?  Já jsem měla zrovna volnější čas, tak jsem ráda kývla. Navíc jsem nešla do nějakého neznámého prostředí, s Pavlem Zedníčkem jsme ve Východočeském divadle  všechny naše hry, které děláme spolu, uvedli. Ale pochopitelně soubor je pro mne nový a přiznám se, že když jsem sem poprvé šla, tak jsem si říkala, jak mě tady přijmou, protože já jsem zvyklá celý život hrát s muži, v ženských kolektivech  jsem se moc nevyskytovala. Měla jsem trochu strach, aby mé kolegyně neměly pocit, že jim beru práci, ale to setkání s nimi bylo fajn a moc si jich vážím, jsou to skvělé herečky 
a mám radost, že s nimi mohu hrát.

Zmínila jste Pavla Zedníčka, se kterým hodně hrajete. Nemáte někdy ponorkovou nemoc?
Ne. My hrajeme komedie, které jsou vždy vyprodané, lidi se smějí, baví se, jsou šťastní  a my z toho máme radost. Takže kdyby to nefungovalo, tak by  možná něco takového jako ponorková nemoc hrozilo, ale zatím – musím zaklepat…

Práce ve Východočeském divadle pro vás musí být velká změna…

Je pro mě příjemná v tom, že zkoušení je vždycky dobré. Je  to taková hygiena herectví  a navíc si pak člověk váží toho, že se zase vrátí 
k partnerovi, se kterým hraje už léta. Já skutečně netoužím točit  seriály a hrát v nějakých kravinách, těch jsem se nadělala dost, je fajn si zahrát dobrý text v krásném divadle s výbornými herci.

Já bych řekla, že máte na role štěstí. Některé herečky 
ve zralejším věku si stýskají, že je pro ně rolí málo.
Já už jsem dávno za středním věkem,  před takovými padesáti lety už bych ve svých letech hrála babičky. Určitě si vzpomenete na Zdeňku Baldovou, hrála v bílých vlasech klepající se stařenku a to tenkrát slavila padesátiny! Ale jistě, mám kliku, že tam, kde hraji, v Divadle Kalich, jsem tak trošku spoludramaturgem toho, co hrajeme. Hledám si prostě titul, který si chci zahrát, samozřejmě myslím 
i na Pavla Zedníčka, aby ho to bavilo… Tudíž ten luxus, že nemusím čekat, až mi někdo nabídne roli,  je parádní.

Slyšela jsem, že teď máte takovou parádní věc před sebou.
Budeme zkoušet novinku, která má název Sbohem, zůstávám. Hraje se dva měsíce 
s velkým úspěchem v Paříži 
a musím říci, že ji výborně přeložila moje dcera. Jsem ráda, že přijala nabídku i Iva Janžurová , takže se s ní sejdu na jevišti a myslím, že by to mohlo být fajn. Já prostě beru divadlo jako hezkou součást svého života. Tak úplně  to neprožívám, ale přiznávám, že je milé, když večer můžu hrát 
a vidím, že se lidi baví, že se jim změní chemie té negace, která se na ně celý den valí, takže  alespoň dvě hodiny mají pocit, že jsou v nějakém jiném světě a nám se podařilo přerušit negativní tok informací.

Pokoj v duši a radost v srdci zažíváte nejen na divadle. Vím 
o vás, že síly nabíráte i během cestování.
To je opravdu zdroj velké energie a životní radosti, to jsou vlastně jediné dobře investované peníze. Já moc nepotřebuji hromadit kolem sebe nějaké krámy a vystačím si s málem, párem džín a několika tričky. Letenky jsou drahé a člověk musí být velmi skromný, ale  to, že mohu cestovat,  je největší obohacení mého života. Tu nádhernou galerii v hlavě plnou obrazů mi nikdo nesebere.

Posledně jste nejela sama, ale vzala jste s sebou i dceru.
Chtěla jsem, aby se naučila cestování takříkajíc na chudo. Aby nepotřebovala bydlet v luxusních hotelích, zvládla cestování s místními lidmi, zdejšími vlaky, autobusy… To je totiž veliký zážitek, když se setkáte s lidmi, jste s nimi , nejste jen návštěvník takové zoologické zahrady, který jede s cestovní kanceláří.  Jezdily jsme po Indonésii a byla to úžasná dobrodružná cesta. Anežka se ukázala jako dobrý parťák.

MILADA VELEHRADSKÁ