Jednou v noci vstala z mrtvých

Tajemný svět mrtvých reflektuje ve svých dílech velká řada umělců políbených všemi sedmi múzami. Málokdo ovšem tak bláznivě a tragikomicky jako argentinský divadelník Eduardo Rovner ve své hře Vrátila se jednou v noci. Hru právě před dvěma týdny uvedlo v premiéře Městské divadlo Brno.

Text není na jevištích České republiky poprvé – hned dvakrát jej zinscenoval Radovan Lipus (v Divadle na Vinohradech a domovském Národním divadle moravskoslezském), týden po prvním uvedení na Činoherní scéně Městského divadla se konala premiéra v Mostě.

Autor, jehož rodiče přišli do Argentiny z Moldávie, se na adaptace svých textů jezdí dívat, a pro soubory České republiky má prý slabost. Nechyběl ani na premiéře v Lidické ulici a představení ho dojalo.

Vrátila se jednou v noci je příběhem židovského muzikanta Manuela a jeho mrtvé matky, která se jedné noci vrátí ke svému synovi a začínámu znovu organizovat život k obrazu svému. Maminka totiž nejlíp ví, co je pro jejího synáčka nejlepší. A to přesto, že synáčkovi už táhne na pátý křížek a maminka měla pokojně metamorfovat na humus na městském hřbitově.

Okultismus a smích

K tomuto (do jisté míry autobiografickému) základu Rovner přidal svatbu Manuela a křesťanské svobodné matky Dolly, jeho mokročtvrtní kamarády z orchestru jménem Opilecká úderka, a duchamstitele, který mluví zásadně ve verších.

Zápletka zdánlivě okultistické komedie je prostá – Fanny, trpící hyperprotektivním stigmatem, nemá klid ani po smrti, a když se dozví, že se její milovaný syn chystá oženit, má potřebu vrátit se k němu. Rovner jí otvírá hřbitovní branku magickorealistickým klíčem a propouští ji do světa živých – vidět a slyšet ji ovšem může pouze její syn. To je zdrojem mnoha nedorozumění a komických situací. Základní osou příběhu je pak mezigenerační vztah matka–syn, do něhož oba projektují představy o ideálním protějšku a z rozdílu mezi ideálem a realitou se vzájemně frustrují.

Autorem brněnského nastudování je slovenský režisér Emil Horváth, který s Městským divadlem spolupracoval poprvé. On i jeho realizační tým zaslouží jednoznačně pochvalu. Scénu Petera Čaneckého tvoří několik velkých šedých kvádrů, které se dle potřeby mění z náhrobků na stůl nebo postel a naopak. Barvy inscenaci dodávají Čaneckého výpravné, ale střízlivé a civilní kostýmy.

Jeden z nejrespektovanějších slovenských autorů scénické hudby Peter Mankovecký napsal do hry taková tanga, že by se za ně nemusel stydět ani Astor Piazzolla – líbivá a zapamatovatelná. Dojem z hudby podtrhuje i to, že se hraje živě – část Opilecké úderky tvoří vedle herců skuteční muzikanti.

Jako hlína na rakev

Vrátila se jednou v noci je ale především hereckým koncertem pro Zdenu Herfortovou (Fanny) a cenami ověnčeného Erika Parduse (Manuel). Role energické direktivní matky a svůj život žijícího syna jim padly (odpusťte morbidní přirovnání, ale vzhledem k umístění části děje na hřbitov si nemůžu pomoct) jako hlína na rakev.

Ostatně podle Herfortové není hra o smrti a umírání, ale o životě a radosti z něj.

Hlavní dvojici sekunduje Jana Musilová (Dolly), Igor Ondříček (Manuelův spoluhráč Anibal), Zdeněk Bureš (pověrčivý kontrabasista Julio) nebo Josef Jurásek (duch seržanta Chirina).

Přestože je Městské divadlo v České republice ceněno hlavně pro svou muzikálovou tvorbu, je to Činoherní scéna, která v současné sezoně ukazuje nevídanou kvalitativní stabilitu. Ať už jde o hutné drama Smrt Pavla I. režisérky Hany Burešové, oduševnělou gangsterku Střeženého Parnassu Deník krále nebo klasickou řehtandu pro všechny – Charleyovu tetu. Vrátila se jednou v noci je dalším korálkem na tuto obdivuhodně dlouhou šňůru.

Karel Hašek