Představíte jednotlivé postavy? A do jakého světa vlastně diváky zavedou?
Všechny tři postavy jsou zajímavé tím, že každá z nich má svůj vnitřní svět a svou bolest. Asi jako každý z nás v běžném životě… Pokud budu mluvit čistě o své figuře – je komplikovaná. Je to psychiatr/psycholog, ale říká si dynamatolog podle jakési organizace, která byla založená, aby pomáhala lidem s jejich problémy. Nejde klasickou cestou medikace léků, ale snaží se lidem léčit jejich bolestivý svět metodou otevírání mysli. Odsuzuje všechny materiální věci – domy, auta a další předměty, které si mnozí kupují na leasing, jen aby byli v kurzu. Smysl života hledá v samotném bytí, v existenci.

Asi to má složité i sám se sebou…
To rozhodně. Kromě jiného se sebou vede monology typu – proč vlastně Bůh řekl Adamovi: Jsem, kdo jsem? Proč mu neřekl: Jsem, kdo můžu být…? V tom je přece rozdíl, protože ta první verze člověka omezuje a stanovuje pozici v životě. S dramaturgem Pavlem Ondruchem a režisérem inscenace (jinak také hercem) Markem Němcem jsme měli Murphyho textu plnou hlavu, protože je v něm navíc sousta nejrůznějších odkazů. Moje postava má ke všemu zvláštní specifickou mluvu a pojmenovávání věcí. Z obyčejné věty je schopná rozvinout souvětí na tři řádky a dá to ten smysl. Aby to ale nepůsobilo na diváky až moc komplikovaně – s tvůrci jsme se shodli na tom, že Zpívat jako Gigli je jedna z mála moderních her s nečekanou a o to více očišťující katarzí. Jsme z ní nadšeni.

Žánrově jde o psychologické drama i komedii, což je docela rozptyl.
Je, a vlastně je to i něčím krásné, protože jako divák můžete zažít celou škálu emocí. V jistých okamžicích se můžete smát, jiné vás přivedou skoro až k pláči. Jak už jsem říkal, prostě jako v každodenním životě.

Jak jste na tak těžký text šel?
Nejdřív jsem si jej potřeboval správně rozklíčovat, což se mi, upřímně řečeno, asi ještě stoprocentně nepovedlo. Takže to se mnou vypadá tak, že když přijdu ze zkoušky domů, dám si dvě tři hodiny klid. A pak se vrhnu do opakování textu – kolikrát se mi stane, že s tím s přestávkami skončím třeba v půl druhé ráno. Některé monology jsem si nahrál do telefonu a pouštěl jsem si je za jízdy autem, aby mi rychleji vlezly do hlavy, aby se mi zautomatizovaly. No a vedle toho, protože je září, máme ještě oprašovačky jiných představení, která se kvůli covidu různě přesouvala a tak… Takže je to docela masakr, ale všechno se jistě zvládne.

A co vaše televizní projekty?
Specialisté stále pokračují, mám radost, že si u diváků drží vysokou sledovanost a oblíbenost. Zpětná vazba je na ně opravdu velká… A to víte, že bych rád točil i něco velkého, třeba nějakou dobovku, to by mě vážně bavilo, ale všechno je to i otázka štěstí. Mám třeba negativní zkušenost, že jsem měl účinkovat ve filmu do kin, ale pak do toho vstoupila slovenská koprodukce, která si moji roli potřebovala přeobsadit slovenským hercem. Mrzelo mě to, co k tomu říct. Teď si ale co nejvíc přeju – a směřuju k tomu veškeré své úsilí – aby premiéra Gigliho dopadla co nejlíp. Věřím, že se nejenom jeho příběh bude divákům moc líbit.