Za svůj poměrně krátký život, který trval jednačtyřicet let, dokázal Jiří Hrzán mnoho. A bylo by toho určitě ještě víc, kdyby své pozemské bytí nepojal jako divokou jízdu na horské dráze.

Narodil se v Táboře do zahradnické rodiny a v mládí se věnoval různým kolektivním sportům, hokeji a fotbalu, ale i lehké atletice. A prý se toužil stát kominíkem, protože ho fascinovaly výšky, které rád slézal. Sklony k herectví se u něj začaly projevovat už ve škole – svými komediálními výstupy, v nichž napodoboval své učitele, dokázal rozesmát celou třídu.

Po maturitě se přihlásil na DAMU, ale neuspěl. Přesto se touhy po herectví nevzdal a začal se uplatňovat v Divadle mladých v Táboře. Tam si jej všiml E. F. Burian a pozval ho do svého nového divadelního studia v Praze. Na DAMU pak Hrzána přijali za rok a absolvoval ji v roce 1961.

Drahé tety i Homolka

Přestože špatně vyslovoval písmeno „ř“ a měl potíže s koktáním, svůj problém dovedl proměnit v legraci na prknech divadla, ale i před kamerou. Netrvalo dlouho a zapojil se mezi výrazné osobnosti českého herectví.

Své první angažmá získal v divadle Semafor. Od roku 1965 účinkoval v souboru pražského Činoherního klubu, kde působila plejáda vynikajících herců jako Jan Kačer, Jiří Kodet či Petr Čepek. Vytvořil tam role sluhy Syra v inscenaci Machiavelliho Mandragory nebo Dobčinskéhov Gogolově Revizorovi, zahrál si také ve slavném O'Caseyho Pensionu pro svobodné pány.

Ve filmovém zpracování této hry, a to opět režisérem Jiřím Krejčíkem, se setkal s Josefem Abrhámem a Ivou Janžurovou. Po jejím boku Hrzán zazářil i ve snímku téhož režiséra Svatba jako řemen, v Podskalského komedii Drahé tety a já či Papouškově komedii Homolka a tobolka, z níž pochází hláška: „To bude horor!“ Kromě komediálních nebo tragikomických úloh dostal i role vážné, například ve filmech Nebeští jezdci a Hlídač.

Zaskvěl se také v seriálech Píseň pro Rudolfa II., Byl jednou jeden dům, Arabela, Tajemství proutěného košíku či Žena za pultem. V posledně zmíněném ztvárnil Fanyho, nápadníka lahůdkové Olinky v podání Hany Maciuchové. „Ahoj, Oli, co pořád děláš?“ ptá se jí v rezignovaném úžasu během snobské veselky, na kterou ho ovšem nikdo nezval. „Jak vidíš, trochu se vdávám,“ povídá laškovně Olinka.

S ženami to měl Jiří Hrzán složité také v osobním životě. Přestože miloval svou manželku, vztah s ní byl pro něj neudržitelný, neboť byl neustále v pokušení dalších krásných dam. Nevydařilo se mu mimochodem ani jeho druhé manželství. Přítelkyně vyhledával mezi manekýnkami, herečkami a zpěvačkami, které jeho život silně ovlivňovaly. Ženy skutečně miloval, zvlášť ty dlouhonohé. Přitahoval je k sobě kouzlem své osobnosti.

Je to fofr

A byly to zase ženy, před nimiž se rád předváděl. Jednou v Ostravě šplhal do pokoje za zpěvačkou Miluškou Voborníkovou, která ovšem milovala Petra Spáleného, a spadl z třiadvaceti metrů pozadu na betonový chodník. „Člověče, je to fofr, ale myslel jsem na to, že musím nějak padnout do kotoulu, že to odroluju, a takhle jsem to přežil,“ okomentoval herec svůj ekvilibristický kousek.

Soudruzi mu za to vystavili zákaz angažmá v Činoherním klubu a hraní v pražských divadlech. Jiří Hrzán to nesl velmi těžce – životem se protloukal, jak se dalo. Živil se převážně jako zpěvák a konferenciér v televizních estrádách a na venkovských bálech. Postupně propadal depresivním náladám a potažmo alkoholu.

Na konci sedmdesátých let ztvárnil ještě role ve snímcích Blázni, vodníci a podvodníci, Prázdniny pro psa, …a zase ta Lucie! a Buldoci a třešně. Jeho osudný den nastal 22. září 1980. V pražské Ladově ulici spadl v noci z výšky pátého patra, když šplhal po budově za přítelkyní. Zemřel po dvou dnech v Praze ve Všeobecné fakultní nemocnici.

V umělcových stopách úspěšně kráčí jeho dcera, herečka Barbora Hrzánová, i vnuk Antonín, jehož otcem je herec Radek Holub. Mladší Hrzánova dcera Tereza je výtvarnicí. S hercem Karlem Dobrým má syna Cyrila, jenž je také hercem.

Jiřího Hrzána, milovníka výšek, temperamentního podivína se sklony ke kaskadérství a romantika, který šel do všeho naplno a s otevřeným hledím, připomíná socha v jeho rodném Táboře. Vypíná se na opěrné zdi Gymnázia Pierra de Coubertina nad nádrží Jordán.