Dynamická hra nastavuje podle slov uměleckého šéfa Ungeltu a dramaturga inscenace Pavla Ondrucha obraz současné společnosti, v níž je těžké najít společnou řeč - ať už mezi generacemi, mezi rodiči a dětmi, mezi muži a ženami, nebo jen mezi názorově nesouznícími osobnostmi. A jak doplnil režisér Michal Dočekal, je dojemná a určená všem divákům, protože s dětmi sice nemusí mít zkušenost každý, ale s tím, že my sami jsme něčí děti, máme zkušenost všichni. „Hra mě intenzivně přitahuje, protože mám dvě dcery. Ale vztah mezi otcem a nevlastní dcerou, o němž hrajeme, je pro mě nový, takže vnímám jako velkou výzvu zkusit jej na jevišti naplnit,“ říká Jiří Langmajer.

V této road-movie je vám partnerkou už zmíněná Anežka Šťastná - dá se tedy říct, že se na scéně setkávají zkušený herecký bard a „svěží mladá krev“. Jak byste vaši souhru popsal?
Musím říct, že mám celoživotně - co se týká divadelní práce - štěstí na výborné partnerky. Už přes pětatřicet let. A že jich, sakra, za tu dobu bylo… Patří mezi ně i Anežka. Tím, že je mladá, jak je, mám co do činění s holkou, vedle níž mám pocit, jako bychom spolu hráli už patnáct let v angažmá. To je úžasná věc. Ohromě mě nabíjí v tom slova smyslu, že nemůžu spoléhat na, co jsem se do této doby naučil, na to svoje „dobré herecké stárnutí“, ale že jí musím být správným partnerem. Zároveň se tím omlazuje moje duše, moje herecké myšlení… Jsem prací té holky okouzlen. Je to mimořádný divadelní talent. Akceptuje věci, které jsem se učil mnoho let a které možná umím až teď, v pětapadesáti, zatímco ona je dává už ve svých čtyřiadvaceti. Cesta k vodopádům je pro mě třetí inscenací, kterou jsem v Ungeltu nastudoval. A mám pocit, že jí jdeme – právě i díky Anežce - zase o level výš.

Režisér Jiří Svoboda
Jiří Svoboda: Politický thriller má vysoký výpovědní potenciál o poměrech v zemi

Režijně vás vede Michal Dočekal, což je další výjimečné stvoření českého divadla. Pracovně se setkáváte poprvé?
S Michalem jsme se domlouvali na spolupráci už před mnoha lety, ale z termínových důvodů k ní nedošlo. Až teď. Velice si ho vážím, protože je to mimořádně divadelně vzdělaný, zkušený a empatický člověk, který onu empatii využívá i při režii. Jiný přístup jsem v Ungeltu zažil s Vítem Venclem, který režíruje spíš svojí inteligencí, a to při zkoušení Skleněného stropu (Jiří Langmajer v něm hraje s Táňou Dykovou, pozn.). No a v případě inscenace hry Housle, v níž účinkuju s Milanem Heinem a Pavlem Liškou a již režíroval Ladislav Smoček, jde o generační setkání chlapů, kteří jsou z úplně jiného světa, ale přesto spolu dokážou jet na stejné vlně. Chci tím říct, že všechny mé práce v Ungeltu jsou mimořádně zajímavé a každá z nich je jiná. A ano – při té poslední jsem Anežce říkal, že jsem po zkouškách totálně vyčerpaný. Ona prý taky. Přesto pracujeme v obrovském souladu, z čehož mám nesmírnou radost. Po mnoha letech se jedná o velké pohlazení po mé někdejší rozdrásané divadelní duši.

Účinkovat v Ungeltu znamená být téměř na dotyk s diváky. Co vás na tom baví - po letech strávených na velkých jevištích?
Pravda, ztvárňoval jsem na nich ikonické role - všechny ty ukřičené expresivní Richardy a Hamlety v rámci Letních shakespearovských slavností, kdy už neexistovalo větší jeviště, než bylo kdysi dávno v Purkrabství Pražského hradu. Teď si ale s chutí chodím zahrát právě do Ungeltu, kde jsem „zaparkoval“ a kde se mi - jako v jediném divadle v Praze - hraje úplně jinak, než ve všech ostatních. Celé kouzlo spočívá v tom, že se tam hraje pro diváky, ale ne s diváky. Tudíž se musí mezi jevištěm a hledištěm uzavřít tak zvaná „čtvrtá stěna“, protože kdybychom v tomto malinkém prostoru hráli „do diváků“, tak se leknou a nejdou s námi. A to nechceme. Chceme, aby pomyslně vylezli na jeviště a celou hru s námi prožili v jedné místnosti, v obýváku, což je něco zcela ojedinělého. To není ani v Řeznické, ani ve Viole, kde jsem taky účinkoval. Mám z toho velký plezír i z toho důvodu, že si vlastně v Ungeltu můžu dovolit filmový detail. A divákům předat tu nejniternější emoci.

Takovéto soustředěné hraní musí být velice vysilující…
Je, protože v jednu chvilku jsou od vás diváci třeba jen dvacet centimetrů, takže si nemůžete dovolit vůbec nic ošidit. Za prvé proto, že jsme na jevišti jen dva. A za druhé z důvodu, že se to nedá dělat jinak, než být v každé vteřině daného příběhu v pocitu, který postava prožívá.

Součástí inscenace Cesta k vodopádům je i hudba. Je vám to milé?
Velmi, miluju ji. Kdysi dávno jsme dělali na Palmovce představení, v němž jsme používali spoustu vážné muziky. V případě Cesty k vodopádům jsme se potkali s Václavem Havelkou, který je frontmanem kapely Please The Trees, ale tady používáme jeho fantastické věci z projektu Selfbrush. V představení jinak hodně pracujeme i se světlem a projekcemi, což v Ungeltu nebývá úplně zvykem. Takže - pokud se všechno podaří skloubit, mohlo by to znamenat, že diváky čeká minimálně vizuálně silný zážitek. A když se nám do toho s Anežkou povede správně vstoupit – jako že se nám to jednoho dne určitě povede –, tak by lidé mohli vidět výjimečnou inscenaci.

Zaujalo mě, že vás hra inspirovala k cestování. Opravdu chcete, jako hrdinové hry, kteří urazili autem skoro 4500 kilometrů, podniknout pouť americkým Středozápadem?
Rozhodně, obecně cestuju hrozně rád a taky rád řídím. Speciálně Amerika mě zvlášť po zkoušení naší hry naprosto dostala. Se ženou Adélou bychom rádi vyrazili po tamních národních parcích, ovšem ještě nevím, kdy si budu moct udělat bene a vzít si na měsíc volno. Určitě k tomu ale jednou dojde. Znamená to, že bychom jeli i kus trasy, kterou urazíme s Anežkou v Cestě k vodopádům.

Jamie Dornan a Caitriona Balfeová jako Buddyho rodiče
Obecná škola po irsku. Branaghův snímek vypráví o dětství v Belfastu

Brzy vás uvidíme v novém seriálu Národní házená z produkce Voyo Originál. Pod scénářem podle námětu Daniela Strejce je podepsán Michal Suchánek, který se spolu s Vladimírem Skórkou ujal i režie. Jde tedy o sestavu, s níž jste spolupracoval i na mimořádně úspěšné Lajně…
Česká házená je něco, co se hraje jen a pouze u nás, proto je to takový úsměvný sport. S potěšením jsem do tohoto seriálu vstoupil, právě z důvodu, že pochází z dílny tvůrců Lajny. Všechno jsou to lidé, které velice dobře znám a jimž naprosto důvěřuju. Speciálně pak Michalovi, s nímž jsem navíc jezdil skoro rok a půl – třeba jednou dvakrát měsíčně – na zájezdy s Partičkou. Pak jsme spolu natočili i film Večírek, v němž jsem měl okolo sebe samé super hráče, takže to byla radost. Šlo o Michalův celovečerní scenáristicko-režijní počin, který v kinech trochu propadl vinou covidu. Věřím ale, že Národní házená by mohla být skvělým nastartováním této jeho „nové profese“.

A co je tedy pro vás víc – hokej nebo házená?
Česká házená mně vlastně vůbec nic neříká. Nechci urazit kluky, kteří ji hrají, protože to mají rádi… Ale bohužel vám budu muset říct, že ani hokej mě zase až tak netankuje. Ani se v tom prostředí nějak rád nepohybuju. Nicméně z Lajny se stal fenomén, který má obrovskou sledovanost. Takže je jasné, že kdyby mělo dojít k natáčení její čtvrté řady, rád bych se zase role hokejového kouče Luboše Hrouzka zhostil. Víte, já opravdu nejsem žádný velký sportovní fanoušek – jestli jde o hokej, fotbal, minigolf nebo lyžování… Na rozdíl od jiných mužů v mém věku si dokážu přiznat, že mám v sobě spíš spoustu ženské energie, takže tyto věci moc neprožívám.