K mým nejsilnějším zážitkům z dětství patří koncert z 22. října 1989, kdy Semafor v pražské Lucerně slavil 30 let od svého vzniku. Díval jsem se na vás desetiletýma očima a doma pak objevil vaše desky. Teď máme nové století a vaše písničky si děti zpívají pořád. Je to vůbec normální?

Asi ne. Ale normální je, že těch, co ty písničky zpívají, je dnes přece jen o pár set tisíc méně. Ale s těmi zbylými statisíci se ochotně spokojím.

Podobně krásná, a zároveň trochu děsivá je skutečnost, že jste byl zařazen mezi povinnou četbu. Váš Tulipán ve školních čítankách vystřídal vyprávění o rodné světničce Klementa Gottwalda.

Ano. Tehdy se dostali na významnější posty v ministerstvu školství lidé našimi písničkami odchovaní, a ti na mě začali apelovat, abych složil něco, co by mohli použít pro mou záchranu a pro záchranu Semaforu jako argument. Mělť jsem v té době totiž na kahánku. Představa, že bych napsal text proti Bundeswehru či proti tehdejšímu prezidentu Eisenhowerovi, nepřipadala v úvahu, a tak jsem si zvolil téma „mír“, kterým se strana a vláda neustále oháněla. Říkalo se tomu „boj za mír“. A napsal jsem Tulipán. A mí zastánci toho okamžitě využili a posléze se dostala ta píseň i do čítanek, což posílilo mou nahnutou pozici.

Vy jste zažil válku. Díváte se tím pádem na svět jinak než já, který jsem začal brát rozum právě v čase sametové revoluce?

Máte pravdu, že válka byla pro mě velkou zkušeností, ale to až dodatečně, když jsem se ohlížel. Pro kluka to bylo dobrodružství. Ta nádhera, když přes Prahu přelétaly stovky amerických bombardérů – lítaly strašně vysoko a hukot jejich motorů připomínal akord varhan, za sebou táhly bílé pruhy tak, jak je to dneska běžné, ale do té doby to bylo nevídané, protože tak vysoko se tenkrát ještě u nás nelítalo. Shůry na zem dopadaly miliony stříbrných staniolových proužků, které Němcům rušily radar, a my jsme je pak sbírali, a kdo jich měl větší otep, měl větší důvod k hrdosti. Ke konci války se tyto zázračné chvíle odehrávaly denně.

A co teprve konec války, když polní šeď německých vojsk vystřídaly u nás rubašky okrové barvy, Rudá armáda usměvavejch kluků, kteří byli šťastni, že přežili… Jednou nám nabídli rizoto z polní kuchyně, které se pro ukrutnou mastnotu a obrovské kusy horkého špeku nedalo jíst. Ale bylo to upřímné a od srdce. To jsme ještě netušili, jakou nám přivezli budoucnost. A netušili to jistě ani oni.

A pak ten šok v Plzni! Elegantní uniformy, džípy značky Willis (ty už jsem znal, protože na nich přijela i Rudá armáda), jazz, rozverná atmosféra svobodné bezstarostnosti. Konec války byl velkolepou tečkou za celou minulostí, jejíž hrůzy jsem začal poznávat vlastně v době, kdy už minuly.

Za protektorátu jste strávil rok v klášteře školských bratří ve Svatém Janu pod skalou. Bylo vám jedenáct a byl jste tam sám. Jak na to vzpomínáte?

Nebyl to klášter, byl to učitelský ústav, ve kterém se učitelé učili učit. A při tomto ústavu byla tzv. cvičná škola, aby se měli na kom učit. Učit se na králících, to nešlo. Králík nic nepochopí, králík je vůl. A od toho jsme tam byli my. Ti budoucí učitelé nás učili pod dohledem komise a dávali si velice záležet, aby jejich vyučování bylo pro žáky co nejstravitelnější. Bylo to bezvadný. Ústav (tehdy Lehrerbildungsanstalt) byl zřizován řádem Školských bratří, kteří měli v popisu práce poskytovat vzdělání jak žákům, tak učitelům. Vzpomínám na to rád – byla tam příjemná atmosféra a hlavně legrace, což pro mě jakožto budoucího komika mělo svůj význam. V roce 1942 nás jednoho rána obsadila německá armáda a budovu zabrala pro lazaret. A bylo po legraci. Posléze se tam usídlilo StB a už se tam zase učilo, jenže něco opačnýho, než jsme se tam učili my. A to bylo teprv po legraci.

Tam někde začalo vaše přemítání o vyšší síle, které vloni vyústilo ve vydání zvláštní knížky Klaun si povídá s Bohem?

Ne, byl jsem vychováván v křesťanském duchu od útlého dětství. Teprve když jsem se v dospělosti dostal do prostředí takříkajíc sekulárního, začal jsem přemejšlet, jak ono to vlastně je. I začal jsem přemejšlet a našel jsem v tom zalíbení. A to přetrvává dodnes. Pak mi napadlo, že by nebylo od věci to, co jsem vypřemejšlel, si zapsat. A plynula léta, popsal jsem hodně papírů a dostavilo se pokušení udělat z toho knížku. A to takovou, v níž bych to své laické uvažování prezentoval tak, jak bych to vykládal divákům v Semaforu, což je divadlo, které se neobejde bez humoru.

Jiří Suchý: Kdykoliv kdekoliv

V knize Boha nazýváte latinským jménem. Starý slovanský výraz vám k němu moc nesedí?

Latinsky téměř nedovedu – ve škole jsem měl latinu pouze rok, ale našel jsem v ní zalíbení. A slovo Deus mi od té doby znělo líp než slovo Bůh. Pojmenování starých Slovanů pro mne není nějaký zásadní problém, ale v knížce jsem si dopřál termín Omnipotens Deus. A to jen při oslovování Toho Dotyčného.

Zaregistroval jste výrok papeže Františka, který se svěřil, že by v Otčenáši nejraději přeformuloval slova „a neuveď nás v pokušení“, protože Bůh lidi k hříchu neponouká?

Samozřejmě, že jsem ho zaregistroval, protože potvrdil to, co jsem si říkal už pár let před ním. To se mně totiž nestává příliš často, aby mi hlava církve dala za pravdu. Mně se ta věta zdála být divná už dávno.