Když jsme se domlouvali na rozhovoru, řekla jste mi, že nechcete mluvit o sobě, ale o rolích, na kterých pracujete. Které to tedy momentálně jsou?
V původní hře Milana Tesaře Výjimečný stav, českou premiéru měla 18. ledna, mám roli rozhlasové novinářky Marty, ve které se alternuji s Ladou Jelínkovou. Je to hodně aktuální a vtipný kus nejen o novinářské práci. Hrajeme ho v Divadle Na Fidlovačce.

Další nová hra, kterou pro změnu uvádíme s Činoherním studiem Bouře v Divadle Na Maninách, se jmenuje Intimní příběhy z ráje. Tu hru přinesla Jana Janěková starší, která ji také režírovala. Moc jsem se na spolupráci s ní těšila, protože se známe strašně dlouho.

Ve hře Na Dotek, která je momentálně k vidění také v Divadle Na Maninách, se vztahové věci probírají dost otevřeně. Jste na takovou otevřenost zvyklá?
Mezi mými nejbližšími asi ano. Jenom se mi v životě nestaly takové věci, jaké se dějí v té hře.

Také si myslíte, že lidé víc milují pocit, že milují, než že by doopravdy milovali?
„Nemilují nás, milují sny…“ Když už skutečně milujete, dlouhodobě a hluboce, je to takový konstantní stav, který vám už nepřináší ten třes v žaludku a podobně. Takže pro některé lidi to už není dostatečně vzrušující. Ale já si myslím, že s věkem přichází změna, když pominu ženský přechod a mužské chytání druhého dechu.

Byla jste někdy v angažmá, nebo jste v divadlech jen hostovala?
V angažmá jsem nebyla. Nikdy taková nabídka nepřišla. Ale já jsem ani neměla tu touhu. Po škole jsem šla na vysokou místo do divadla. Angažmá v generačním souboru by mě možná lákalo, tam skutečně dohromady něco budujete.

Jinak v těch velkých divadlech musí herec v angažmá sloužit. Možná je to ode mne pýcha, ale nechce se mi. Pak bych musela hrát v něčem, co mě nebaví, nebo roli, kterou bych nechtěla hrát. Člověk to potom bere příliš jako práci a já mám divadlo pořád jako radost, i když už jsem se jím začala v podstatě „spoluživit“.

Na divadle jste toho ale odehrála dost. Na kterou štaci nikdy nezapomenete?
Měla jsem moc ráda Rodinnou slavnost v Činoherním klubu, to bylo skvělé představení, anebo Midsummer, který jsme s Ondřejem Kavanem do loňského listopadu hráli v Divadle v Řeznické. A ze současného repertoáru vede Na dotek. Myslím, že spousta hereček a herců touží hrát v téhle hře. Je to pro mne splněný sen.

Když jsem o vás hledal informace, zjistil jsem, že jich moc k nalezení není. Hlídáte si to, aby se o vás nepsalo?
To ne, ale já nejsem nějak extrémně zajímavá. A nevadí mi to.

Přesto mi přijde, že se rozhovorům trochu vyhýbáte. My jsme se na něm také domlouvali docela dlouho.
To ano, protože chci mít co říct, ne se bavit o svém soukromí. Obdivuji, když někdo dá hodně upřímný rozhovor, ale já nechci, aby některé věci věděli lidé, které nikdy neuvidím. A zároveň si myslím, že rozhovor má být vždycky upřímný. Nechci mlžit. Proto se mi do toho moc nechce. Vždycky dám radši rozhovor, když je to třeba k nějakému představení… Ale jste dobrý, že jste to nevzdal.

I když je to možná netaktní, jednou z mála věcí, kterou jsem o vás zjistil, je váš věk. Loni jste oslavila čtyřicítku. Slavila jste ji vlastně?
Ten den byl zrovna táta na operaci se srdcem, takže to bylo jediné, co jsem řešila. Ale věděla jsem, že to budu chtít postupně oslavit se všemi svými kamarády, těmi různými partičkami v divadlech, a tam jsem to i párkrát stihla.

Už vás při nějakých narozeninách napadlo ohlédnout se za sebou a zpětně hodnotit svůj život?
Na to nemusím mít narozeniny. To dělám docela často. Já jsem hrozný „řešič“. Pořád se v něčem babrám.

Z vašeho životopisu mě zaujalo, že jste mimo jiné vystudovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Co vám ten obor dal do života?
Toleranci a vědomí, že kulturu si tvoříme sami a že i ta se vyvíjí. Je to jen další fáze naší evoluce a na to bychom neměli zapomínat. To znamená, že tradice ano, ale také inovace. Nejen v technologiích a způsobu života, ale také v tom, jak o životě přemýšlíme.

Přemýšlíte díky tomu jinak o úloze herečky ve společnosti?
Úlohu herečky ve společnosti jsem nikdy nepřeceňovala.