Předchozí
1 z 3
Další

Když jsme se domlouvali na rozhovoru, řekla jste mi, že nechcete mluvit o sobě, ale o rolích, na kterých pracujete. Které to tedy momentálně jsou?
V původní hře Milana Tesaře Výjimečný stav, českou premiéru měla 18. ledna, mám roli rozhlasové novinářky Marty, ve které se alternuji s Ladou Jelínkovou. Je to hodně aktuální a vtipný kus nejen o novinářské práci. Hrajeme ho v Divadle Na Fidlovačce.

Další nová hra, kterou pro změnu uvádíme s Činoherním studiem Bouře v Divadle Na Maninách, se jmenuje Intimní příběhy z ráje. Tu hru přinesla Jana Janěková starší, která ji také režírovala. Moc jsem se na spolupráci s ní těšila, protože se známe strašně dlouho.

Ve hře Na Dotek, která je momentálně k vidění také v Divadle Na Maninách, se vztahové věci probírají dost otevřeně. Jste na takovou otevřenost zvyklá?
Mezi mými nejbližšími asi ano. Jenom se mi v životě nestaly takové věci, jaké se dějí v té hře.

Také si myslíte, že lidé víc milují pocit, že milují, než že by doopravdy milovali?
„Nemilují nás, milují sny…“ Když už skutečně milujete, dlouhodobě a hluboce, je to takový konstantní stav, který vám už nepřináší ten třes v žaludku a podobně. Takže pro některé lidi to už není dostatečně vzrušující. Ale já si myslím, že s věkem přichází změna, když pominu ženský přechod a mužské chytání druhého dechu.

Byla jste někdy v angažmá, nebo jste v divadlech jen hostovala?
V angažmá jsem nebyla. Nikdy taková nabídka nepřišla. Ale já jsem ani neměla tu touhu. Po škole jsem šla na vysokou místo do divadla. Angažmá v generačním souboru by mě možná lákalo, tam skutečně dohromady něco budujete.

Jinak v těch velkých divadlech musí herec v angažmá sloužit. Možná je to ode mne pýcha, ale nechce se mi. Pak bych musela hrát v něčem, co mě nebaví, nebo roli, kterou bych nechtěla hrát. Člověk to potom bere příliš jako práci a já mám divadlo pořád jako radost, i když už jsem se jím začala v podstatě „spoluživit“.

Na divadle jste toho ale odehrála dost. Na kterou štaci nikdy nezapomenete?
Měla jsem moc ráda Rodinnou slavnost v Činoherním klubu, to bylo skvělé představení, anebo Midsummer, který jsme s Ondřejem Kavanem do loňského listopadu hráli v Divadle v Řeznické. A ze současného repertoáru vede Na dotek. Myslím, že spousta hereček a herců touží hrát v téhle hře. Je to pro mne splněný sen.

Když jsem o vás hledal informace, zjistil jsem, že jich moc k nalezení není. Hlídáte si to, aby se o vás nepsalo?
To ne, ale já nejsem nějak extrémně zajímavá. A nevadí mi to.

Přesto mi přijde, že se rozhovorům trochu vyhýbáte. My jsme se na něm také domlouvali docela dlouho.
To ano, protože chci mít co říct, ne se bavit o svém soukromí. Obdivuji, když někdo dá hodně upřímný rozhovor, ale já nechci, aby některé věci věděli lidé, které nikdy neuvidím. A zároveň si myslím, že rozhovor má být vždycky upřímný. Nechci mlžit. Proto se mi do toho moc nechce. Vždycky dám radši rozhovor, když je to třeba k nějakému představení… Ale jste dobrý, že jste to nevzdal.

I když je to možná netaktní, jednou z mála věcí, kterou jsem o vás zjistil, je váš věk. Loni jste oslavila čtyřicítku. Slavila jste ji vlastně?
Ten den byl zrovna táta na operaci se srdcem, takže to bylo jediné, co jsem řešila. Ale věděla jsem, že to budu chtít postupně oslavit se všemi svými kamarády, těmi různými partičkami v divadlech, a tam jsem to i párkrát stihla.

Už vás při nějakých narozeninách napadlo ohlédnout se za sebou a zpětně hodnotit svůj život?
Na to nemusím mít narozeniny. To dělám docela často. Já jsem hrozný „řešič“. Pořád se v něčem babrám.

Z vašeho životopisu mě zaujalo, že jste mimo jiné vystudovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Co vám ten obor dal do života?
Toleranci a vědomí, že kulturu si tvoříme sami a že i ta se vyvíjí. Je to jen další fáze naší evoluce a na to bychom neměli zapomínat. To znamená, že tradice ano, ale také inovace. Nejen v technologiích a způsobu života, ale také v tom, jak o životě přemýšlíme.

Přemýšlíte díky tomu jinak o úloze herečky ve společnosti?
Úlohu herečky ve společnosti jsem nikdy nepřeceňovala.

To je přece důležité povolání. Skrze herce se k lidem dostávají pozoruhodné myšlenky scenáristů. Díky vám v divadle nebo v kině zažívají katarzi.
Ano, zprostředkováváme jim něco, nad čím by se třeba normálně nezamysleli. Ale to je naše práce a my tu práci musíme dělat co nejlépe. Když je někdo dobrá herečka, tak je na stejné úrovni jako dobrá lékařka nebo tatérka. Nedělá to z člověka nic výjimečného. Nelíbí se mi kult celebrit, který se u nás pěstuje.

Herec má stejně jako každý jiný právo říct svůj názor. Máme štěstí, že tím, že můžeme dělat rozhovory, má náš názor větší dosah. Nic nám ale nedává patent na to, že náš názor je lepší nebo výjimečnější než mínění ostatních. Samozřejmě toho vždycky využiji, když můžu říct svůj názor. Ve smyslu: nebuďme hloupí, nebuďme stádo, používejme svůj rozum, nenechávejme se koupit.

Když přemýšlíme o věcech jako registrované partnerství nebo manželství pro gaye, stačí jenom trošku empatie, představit si sebe nebo svoje děti v takové situaci. Proč to lidi nedělají? A tak dále, a tak dále. To já si vždycky takhle zalobbuji, což o to…

Ve vašem profilu jsem našel také slovo modelka.
To je nesmysl. Vůbec nechápu, proč to někde píšou.

Jak mohl takový omyl vzniknout? Nikdy jste nic nepředváděla?
Párkrát, ale vždycky jsem tam byla za herečku… Baví mě fotit módu pro časopisy, když vymyslí něco zajímavého a navléknou mě do těch Diorů, to je hezké. Užívám si to ale jen prvních deset minut. Pak mě to také přestane bavit.

Nicméně s prací modelky souvisí štíhlý vzhled. Stojí vás úsilí?
Teď jsem tlustá, ale dřív jsem cvičila hodně, chodila jsem do posilovny. Už několik měsíců se nutím k tomu, abych zase začala, protože to nedělá dobře jenom tělu, ale hlavně duši. Jinak pro svou postavu asi nic nedělám. Jenom se nepřejídám.

Před kamerou jste stála poprvé v 14 letech v seriálu Prima Sezóna natočeného podle Josefa Škvoreckého a hned vás režíroval Karel Kachyňa. Myslíte, že jste tenkrát docenila tu zkušenost?
Já jsem hrála Helenu, Bennyho holku, což byla malá rolička. Ale pan Škvorecký s námi komunikoval, poslal nám knížky s věnováním. Myslím, že byl i na dotočné. Naše kluky tenkrát hráli starší herci. My holky jsme byly konzervatoristky a oni už chodili na DAMU nebo na JAMU, takže ti už se na to dívali jinak a docela jsme se o tom spolu bavili.

Bylo by fajn, kdybych s panem Kachyňou mohla dělat ještě jako starší… Žádný osobní vztah jsem s ním neměla, ale Alenka Mihulová mi před lety říkala, že si na mě pan Kachyňa pamatoval. Prý říkal, že mám hezkou postavu.

Kterých dalších spoluprací si ceníte?
Ovlivnili mě třeba režiséři Vladimír Drha, Viktor Polesný, Petr Nikolaev, Honza Pachl. Práci s nimi jsem vnímala jako profesní posun.

Když se řekne Jitka Ježková, vybaví se asi každému slovo dabing. V roce 2004 jste za něj koneckonců dostala Cenu Františka Filipovského. Kdo je pro vás dabingový guru?
Vážím si spousty lidí, kteří dělají dabing. Nebudu mluvit o staré gardě, i když já jsem ještě na Kavčích horách zažila ten hodně pomalý styl práce. Zrovna dneska jsem potkala Martina Stránského, to je výborný dabér, nebo mám ráda Terezu Bebarovou. A potom i lidi, se kterými ohledně dabingu názorově nesouzním, ale když je pak slyším, musím uznat, že jsou dobří.

Já už jsem ale z dabingového vlaku vystoupila. Před čtyřmi lety jsme chtěli dabování dát nějaký řád, ale nevyšlo to, nepřidalo se k nám dost lidí. A protože jsme se nechali zastupovat agenturou, studia nás začala bojkotovat. Na Kavčích horách tedy dělám pořád a občas mi někdo zavolá. V té agentuře už moc lidí není, ale já jsem si řekla, že dokud tam bude jeden člověk, tak já budu ta druhá.

Jediné, co chci, je, aby mi předem řekli, co budu dabovat a za jakých podmínek. Chodilo to tak, a někde se to tak možná ještě dělá, že odvedete svou práci, pak jdete do produkce a čekáte, co vám dají za smlouvu. To už já naštěstí nezažívám. Takhle by to být nemělo.

Dabujete od 14 let. Vysvětlete mi, prosím, v čem se tato herecká disciplína změnila od dob vašich začátků.
Ta práce se zrychlila tím, že se zrychlila technologie. Což mě ale nevadí, já ráda dabuju i bez zkoušky. Někdy je ale potřeba si něco zkusit, a na to už není čas. Když řeknete větu, ve studiu ji dokážou roztáhnout, zkrátit, tak aby to sedělo. To si vždycky říkám, že za chvíli už mě ani nebudou potřebovat. Když už dnes do dabingu jdu, tak je to proto, že si mě někdo vyžádal, takže je to hezká role, dobrá herečka… Na to se těším a užívám si to.

Máte před sebou text, pustí vám herečku, kterou vidíte poprvé, a strefujete se?
Ještě mi ji předtím ukážou, jak vypadá, jak mluví, a pak jedeme.

Gwyneth Paltrow, Kate Winslet, Renée Zellweger, Salma Hayek, Milla Jovovich – to jsou všechno herečky, kterým jste dala svůj hlas. Daly něco ony vám?
Frustraci z toho, že nehraju tak krásné role jako ony! Měla jsem štěstí na výborné herečky. Byla do mě vkládána důvěra. Je fakt, že dabing je jediná část mé profese, kde se cítím naprosto jistě. Ale vždycky jsem věděla, že se nechci do smrti živit jenom dabingem. Samozřejmě se pořád živím i hlasem. Namlouvám reklamy, jsem hlasem jedné televize, Radiožurnálu a tak dále.

Svůj charismatický hlas využíváte i při načítání audioknih.
To nedělám dlouho a mám z toho hroznou radost. Baví mě to. Tím, že tam není obraz, tak skutečně spoluvytváříte tu postavu. Musíte přijít na to, jak ji pojmout, abyste pomohl imaginaci posluchače. Je to herečtější profese.

Loni vyšla třeba Cizinka, kde se hlavní hrdinka propadne zpátky v čase o 200 let.
Je to kultovní kniha. Když jsem řekla mámě, že to budu dělat, tak byla nadšená, protože ji má moc ráda. Vznikl podle ní i seriál. Byla to náročná práce, ale pořád je to vlastně červená knihovna. Načetla jsem i jiné fláky. Třeba knihu To od Stephena Kinga.

Prožíváte knihy jako čtenářka?
Prožívám. Hltám je, co to jde. Chodím do knihovny, protože doma už nemám knížky kam dávat.

Dovedete si představit, že byste se propadla o 200 let v čase, jako se to stalo hlavní hrdince Cizinky? Byla byste v roce 1818 – Rakousko-Uhersko, vládne František I. z Habsbursko-Lotrinské dynastie, Chile vyhlásilo nezávislost na Španělsku, v Oberndorfu u Salzburgu poprvé zazněla koleda Tichá noc, narodil se básník Václav Bolemír Nebeský, intimní přítel Boženy Němcové…
Já bych se chtěla propadnout do Francie do doby encyklopedistů, deistů… Chodit do nějakého salónu, kde se scházeli. Být v době osvícenství, to by se mi líbilo.

Podle předlohy k filmu Guillerma del Tora vznikla další audiokniha, Tvář vody, kterou jste načetla s Pavlem Soukupem. Nejvíc vás oslovila postava Elaine a její přerod v silnou a samostatnou ženu. Považujete se také za silnou samostatnou ženu?
Považuji. Dokážu se zatnout, nezhroutit se, vždycky všechno nějak vyřešit, ale někdy se hodně trápím. Nemám úplně jednoduchý vnitřní život. A i ve svém věku sama sebe neustále překvapuji některými svými reakcemi a myšlenkami. Hodně věcí se uvnitř mě pere, ale samozřejmě se snažím vystupovat konzistentně, jak ve společnosti, kde to nikoho nezajímá, a očekává se, že odvedu profesionálně svůj výkon, tak i v rámci své rodiny.

Jitka Ježková Narodila se 7. června 1978 v Praze. Vystudovala Pražskou konzervatoř a katedru teorie kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na televizní obrazovce se objevila poprvé v roce 1994 v seriálu Prima sezóna, o rok později pak v seriálu Nováci.

Od té doby pravidelně účinkuje v televizních inscenacích a seriálech (Jetelín, Případy 1. oddělení, Rapl, Obchoďák, Doktoři z Počátků, Expozitura) a filmech (Ostravak Ostravski, Intimity, Početí mého mladšího bratra, Báječná léta pod psa). Hostovala v Činoherním klubu, v Divadle Palace a v Divadle v Řeznické. Momentálně ji můžete vidět i v Divadle Na Fidlovačce nebo v Divadle Na Maninách.

Už od 14 let se úspěšně věnuje dabingu. Svůj hlas propůjčila například Kate Winsletové ve filmu Titanic nebo Liv Tylerové v Pánovi prstenů. V roce 2004 dostala Cenu Františka Filipovského za ženský herecký výkon v dabingu za film Teorie létání. Je vdaná, má dceru Elišku.