Jitka Molavcová: Mám ráda příběhy s krásnou hudbou

Pocházíte z Prahy, z pivovarského dvora na Královských Vinohradech. Jaké bylo vaše vinohradské mládí?
Sobotecká ulice, říká vám to něco? Na rohu za pivovarem bylo hřiště a tam se bruslilo. Já měla brusle na kličku, takzvané šlajfky. Nasadila jsem si je v našem pivovarském bytě a po schodech jsem v nich šla až na zamrzlou plochu. To byla jedna z mých velkých dětských radostí. Když nasněžilo, sjížděli jsme blízký kopec na obalených sešitech nebo na sáňkách. Na jaře jsem vytáhla kolo a jezdila jsem po sladovně, vychutnávala jsem vůni sladu a chmele. Tehdy se zde vařila vinohradská sedmička. Dvůr byl rozsáhlý, s velkou zahradou, kde jsme měli záhony. Pěstovali jsme tam zeleninu, a dokonce jsme chovali i králíky!

Lucie Polišenská: Nebýt herečkou, pracovala bych v porodnici nebo v lázních

Divadlo

Ve dvacátých letech v těchto místech sídlily filmové ateliéry, kde natáčeli Vlasta Burian nebo Voskovec a Werich. A ještě předtím tu měl svůj kinematograf Viktor Ponrepo. Vy jste se narodila do let padesátých. Dýchalo to tam ještě aspoň trochu filmem?
Hlavně na jaře, když sníh opadl a já jsem uviděla, jak se v příkopu povalují zapomenuté filmové lampy. Koukala jsem na ně jako na zjevení. Pořád dokola jsem se ptala, co tam ty lampy dělají. Maminka mi vysvětlila, že tu stálo slavné filmové studio, a já hned: „Kde, mami? Chci ho vidět!“ Ona povídá: „Tady už nic není, ale uděláme si procházku k barrandovským ateliérům.“ Jednou o Vánocích jsem našla pod stromečkem knihu Barrandov – město divů. A byla jsem chycená.

Zvítězila však muzika. Proč?
Od dětství jsem se zajímala o divadlo, maminka chtěla být baletka a hrála na klavír, tatínek zase na housle. Byli jsme kulturně zaměřená rodina. Ve stejné době, kdy mi Ježíšek přinesl knihu o Barrandovu, jsem se rozhodla, že se stanu klavírní virtuoskou. Skládala jsem melodramy – dovedete si to představit? Vymýšlela jsem si mluvené slovo do vlastní hudby, brala jsem to opravdu vážně. Kdybych tak věděla, že za třicet let budu účinkovat v barokním melodramu Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu!

Později jsem se zamilovala do opery, spolužáci na mě koukali jako na zjevení. Ono není úplně běžné, aby dítě skákalo nadšením, když Cio-Cio-San v Pucciniho opeře Madame Butterfly spáchá harakiri nebo když se Tosca vrhne z hradeb. Fascinovalo mě propojení příběhu a hudby. Navíc, v Národním divadle to krásně vonělo, a ta plyšová sedadla… Chtěla jsem tam bydlet.

Předpokládám, že si vaši rodiče doma pouštěli ještě něco jiného.
Přes vážnou hudbu u nás byla maminka, zároveň ale zbožňovala Jaroslava Ježka. Ty jeho potemnělé intervaly. Táta měl rád jazzmany, zpětně mi dochází, že byl jejich vrstevníkem. Benny Goodman se narodil v roce 1909 a můj tatínek byl ročník 1907.

Zářící hvězdy Pat a Mat. Úspěch ve světě nás překvapil, říká Marek Beneš

Společnost

Swing byl jeho rock’n’roll.
Přesně tak. Asi v jedenácti jsem díky tátovi poprvé slyšela zpívat Louise Armstronga. Vzpomínám si, jak mi říkal: „Poslechni si, to je hudba!“ Můj tatínek šel do hloubky – a to ve všem. Třeba jsem se před zrcadlem česala a on mi povídá: „Jituško, nezáleží na tom, co máš na hlavě, ale v ní!“ Nebo jsem se líčila. „Jituško, nezáleží na tom, jak máš namalované oči, ale co máš v nich!“ Měl rád tao, byl to zvláštní, hloubavý člověk.

A vybral si práci v pivovaru.
Tatínek byl self-made man. Pocházel z velmi chudé rodiny s mnoha dětmi a někdy v patnácti se vydal pěšky z Mladé Boleslavi do Prahy. Pracoval na sobě, měl rád knihy, hrál ochotnické divadlo a nějaký čas studoval vysokou školu. Ještě dříve ho však pro jeho šikovnost a zručnost doporučili do vinohradského pivovaru, kde se stal už jako velmi mladý správcem. To bylo dávno předtím, než jsem se narodila. Pak přišla padesátá léta, rodiče, pokud vím, o všechno přišli a museli se nějak živit. Táta nastoupil do Staropramenu, kde to dotáhl na vedoucího ekonomické výroby.

Služební byt nám zůstal, rodina ale potřebovala peníze, a proto si tatínek přibral druhé zaměstnání. Dostal se do RaJe –  víte, co to bylo? Národní podnik Restaurace a jídelny. A osud ho zavál do kabaretu U Svatého Tomáše na Malé Straně. Maminka, která vystudovala obchodní akademii, tam šla dělat provozní, aby mu byla nablízku. Tady jsem v roce 1954 na mikulášské besídce zažila první umělecký úspěch. Ke zděšení svých rodičů jsem publiku zazpívala odrhovačku Mým domovem ztichlá je putyka. Byly mi čtyři roky a vyhrála jsem oříškovou čokoládu.

Takže jste už takhle malá dostala mezi kumštýře.
No, to byste si to idealizoval. Ale seznámili jsme se třeba s Hanou Vítovou, která tam vystupovala a mé mamince jednou řekla: „Jitušku dostanu k filmu.“

Princezna a půl království. Můj Honza má něco z Thora i Korna, říká Matouš Ruml

Společnost

Svatým Tomášem to začalo?
Ne, ne. Už když mi byly dva roky, natočila jsem první desku. Ještě ji mám schovanou, jak by řekl vodník Čochtan. To bylo v roce 1952, tatínek měl narozeniny a maminka řekla: „Pojď, překvapíme ho, nazpíváš mu písničku. Samozřejmě jsem ještě neuměla moc mluvit, ale intonovala jsem docela dobře. Šli jsme do studia v paláci Lucerna a tam jsem spáchala svůj první snímek v nákladu dva kusy.

Dospívala jste v šedesátých letech. V době příchodu „spřátelených“ armád v srpnu 1968 vám bylo osmnáct. Jak jste ten rok prožívala?
Speciálně rok šedesátý osmý byl pro mě osudový. Od roku 1966 jsem zpívala druhý soprán ve sboru při Vysoké škole ekonomické, přijímal mě ještě dirigent Mario Klemens. Díky tomu jsem v době, kdy se nedalo moc cestovat, sjezdila celou Evropu. Mezi ostatním členy souboru, už skoro hotovými lidmi, jsem byla benjamínek. Jezdili jsme do západního Německa, zpívali jsme v Bonnu v Beethovenhalle, ve Würzburgu, Augsburgu… V létě roku 1968 jsme se vydali do Holandska, vystupovali jsme v Naardenu, kde působil Jan Amos Komenský. A pak jsme jeli do Švédska, kde jsme zůstávali tři neděle.

Jak jste se domluvila?
Od sedmi let jsem se učila německy. Domluvila jsem se i rusky, trochu anglicky a francouzsky.

Co bylo dál?
Ve Stockholmu nás různě rozstrkali po rodinách. Bydlela jsem u báječných lidí, takových lidových pěvců. 21. srpna jsem se ráno probudila, sedla si ke snídani a cítila jsem, že nálada je podivná. Na stole ležely noviny a na titulní straně jsem četla: TANKY V PRAZE. Vysvětlili mi, co se stalo, pamatuju si, že jsem jako ve snu opakovala: „Já musím rychle domů.“ Právě jsem se dostala na grafickou školu a hlavou mi běželo, že mi prvního září začíná vyučování.

Mí rodiče v té době trávili letní dovolenou v Rumunsku v oblíbeném letovisku Mamaia. Kupodivu jsem se jim dovolala, mluvila jsem s tátou, ptala jsem se ho, co mám dělat. On na to: „Zůstaň, kde jsi!“ Ale mně to nedalo. Měla jsem stažený žaludek a říkala jsem si: Ne, já musím odjet. Zbytek souboru se rozutekl do všech světových stran, a tak jsem vyrazila zpátky na vlastní pěst. Poprosila jsem ty lidi, u kterých jsem bydlela, aby mě odvezli na hranice. A potom – už ani nevím, jak, s pomocí známých a snad i stopem – jsem doputovala až do Plzně a odtud vlakem do Prahy.

Milan Hein: Miloš Kopecký radil, abych věci, které mě zraňují, na sebe říkal sám

Divadlo

To je odvaha.
Já si připadala jako v jiné dimenzi. V Praze jsem vystoupila na Hlavním nádraží, vzala jsem si taxíka a jela na Vinohrady do pivovaru. To bylo jen pár dní po invazi, jeli jsme kolem prostříleného muzea. V pivovaru v bráně hlídal jako vždycky vrátný a volal na mě: „To se dějou věci!“ Bála jsem se, že bude dvůr plný ruských tanků, ale nikde nikdo. Přišla jsem do bytu, tam bylo všechno tak, jako když jsem odjížděla. A dva, tři dny nato jsem šla do školy. Asi až za tři neděle přijeli naši. Náhle se otevřely dveře učebny a v nich se objevily dvě opálené hlavy.

O emigraci jste neuvažovala?
Ve Stockholmu mi nabízeli, abych tam zůstala. Útočiště jsem mohla najít i v Německu. Také jsem měla nabídku odjet s jednou rodinou do Ameriky, kde bych si mohla vybrat, jestli chci studovat grafiku, herectví, nebo zpěv. Nic z toho jsem nevyužila.

To máme léto roku 1968. V té chvíli jste neměla ani ponětí, že bude vaším údělem profesionální herecká dráha. A jen dva roky poté jste se stala herečkou v Semaforu.
Je pravda, že jsem v té době netušila, jak to celé dopadne. Ale na druhé straně jsem proto leccos dělala. Už když se mě jako malé někdo zeptal „holčičko, čím bys chtěla být“, říkala jsem: „Herečkou, jinak je mi to jedno.“ Hrála jsem na piano, kytaru, recitovala jsem. Když jsem přišla ze školy, všemožně jsem parodovala učitele. Kromě operní tragiky jsem milovala i humor, ale když o mně táta prohlásil, že jsem rozený komik, urazila jsem se. Já budu seriózní umělkyně!

Ten rozpor – či spíše souznění – vás přesně definuje. Málokdo umí tak dobře zazpívat klenutou baladu a minutu poté se dokonale shodit. Také je zajímavé, že se vám hned zkraje líbil Louis Armstrong. Ten přece nemá klasicky krásný hlas. Stejně jako Jiří Suchý…
Teď povím něco, co se týká i herecké práce. On se dá text na jevišti buď jen tak odříkat, nebo se můžete podívat pod povrch. A to mě vždycky bavilo, i u písniček. Když jsem slyšela, jak Jiří Suchý zpívá „pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn“, byla jsem jako u vytržení. Zajímal mě výraz, ne úchvatné hlasy.

Halina Pawlowská: Ze všeho už jsem méně nadšená včetně sebe

Společnost

Jsme u vašeho velkého dne. 18. května 1970 v 17 hodin jste vstoupila na prkna pražského divadla Semafor…
…minisukně, dlouhé vlasy, kytara…

…a zazpívala jste šanson Jacquese Brela Lásko má.
„Už deset let nám láska slouží, anebo my sloužíme jí?“ Podotýkám, že mi bylo dvacet.

Principál divadla Suchý a přítomný Ferdinand Havlík se zeptali, jestli by tam nebylo něco rychlejšího.
Tak jsem přidala Život je jen náhoda, což opravdu žádná rychlost není.

Dívka s kytarou, to v té době nebyla běžná věc. Ani v Americe, kde měli dlouho jen Joan Baez a jinak byli všichni písničkáři chlapi. Kdo vás inspiroval, jací zpěváci se vám líbili?
Hana Hegerová. Koneckonců jsem si na zkoušku v Semaforu vybrala píseň z jejího repertoáru. A také Marta Kubišová. Měla jsem ráda příběhy s krásnou hudbou. Pak jsem ale objevila zpěvačku Françoise Hardy, která ani moc nezpívala. Jako by za ni zpívalo něco jiného, duše…

Zuzana Ceralová Petrofová: Odkaz předků cítím. Všichni jsme paličatí a vytrvalí

Ekonomika

Stejně mi vysvětlete, jak to, že holka z grafárny skončí v divadle malých forem?
No pozor, já jsem přece ten rok vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent! To byla velká věc, porotě předsedal Karel Vlach. Finálový večer v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka přenášela televize, běželo to v sobotu od 20 hodin jako jediný hlavní program. Takže jsem se přes noc dostala do povědomí všech, kteří se na to dívali. A že jich bylo! Druhý den jsem jela tramvají, lidé po mně pokukovali a sem tam někdo utrousil: „Moc jste se nám líbila!“

Já sama bych se tam nikdy nepřihlásila, rodiče mi pokaždé, když jsem doma nadhodila, že bych chtěla být herečkou nebo zpěvačkou, jemně naznačili: „Jituško, ty se svou povahou? V žádném případě.“ Proto jsem také poslušně šla studovat grafiku a ani jsem se nenažila dostat na konzervatoř. Jenže kupodivu tatáž maminka si jednoho dne v novinách přečetla, že se koná tahle soutěž – a vyplnila přihlášku. Já jsem si nemyslela, že tam půjdu sama. Měla jsem jít s kamarádkou, chtěly jsme dvojhlasně zazpívat Život je jen náhoda.

Kamarádka ale onemocněla, a já si už tehdy doma brnkala Lásko má. Tak jsem to riskla, jen s kytarou. Ještě jsem chtěla předvést píseň Loudá se půlměsíc, známou z podání Marty Kubišové. A než jsem se dostala do finále, zpívala jsem Já tak být madonou, opět z repertoáru Hany Hegerové. V dalším kole mi oznámili, že si vybrali Brela. Když jsem dohrála (rozumějte, já to spíš prožívala, než že by to byl zpěv), Judita Čeřovská plakala, Karel Vlach měl v očích lehký údiv…

A když pak řekli, že jsem zvítězila mezi všemi těmi adepty, kteří měli zlato v hrdle a zpívali s bigbandem, zatímco já měla jen svých šest strun, musím říct, že jsem to oplakala. A plačíc jsem opakovala vítěznou skladbu. Vzápětí se mi ozval Josef Vobruba a další renomovaní dirigenti, textaři i skladatelé. Leccos jsem natočila, houpala jsem se na různých žebříčcích a přeskakovala renomované pěvce. Tou dobou řekl Ferdinand Havlík Jiřímu Suchému, že je tu nadaná dívka, která uspěla v Talentu. A Suchý mě angažoval.

Herečka Jana Preissová: Vnoučata mě drží při životě

Společnost

Semafor zrovna procházel těžkým obdobím: na druhý svátek vánoční v devětašedesátém tragicky zemřel Jiří Šlitr a Havlíkovi připadl úkol stát se jeho skladatelským nástupcem.
Ferda byl skvělý skladatel a aranžér. V Semaforu byl od roku 1959, kdy to všechno začalo, a já jsem si dlouho neuvědomovala, že to on aranžoval všechny Šlitrovy hity. Bohužel měl smůlu, že za jeho éry se už Suchého písničky nesměly tolik vysílat. A i kdyby se v rozhlase pouštěly, stejně by nemohl ani nechtěl konkurovat tomu, co bylo před ním. Ferda Havlík psal nevtíravě, neprvoplánově, a přitom měl ohromný drajv. Díky němu jsem nakoukla do jazzového podhoubí, všichni ti úžasně vtipní kluci – Evžen Jegorov, Pavel Větrovec – mě vzali mezi sebe. Vděčím mu i za to, že když jsem potom potřebovala potvrzení, že můžu zpívat v divadle, pomohl mi zkoušky před komisí zdárně udělat.

Panovala v divadle po Šlitrově smrti skleslá nálada?
Zřejmě ano, ale Jirka Suchý je bojovník. Převládal pocit, že se musí jet dál. Když jsme si plácli, hned mi nabídl účinkování v první, ještě nenapsané hře, kterou Semafor po Šlitrově skonu uvedl. Šlo o představení Ten pes je váš?, kde jsem měla desetiminutový recitál. Zpívala jsem to, co jsem se naučila doma v kuchyni. Současně s tím, vlastně ještě dříve jsem dostala nabídku i od druhé semaforské skupiny –  Šimka a Grossmanna.

Nikomu nevadilo, že působíte v obou souborech?
Ne, až po smrti Jirky Grossmanna jsem se s partou Slávka Šimka rozloučila. Prožila jsem s nimi krásné chvíle, nechali mě zpívat ty mé šansony. Ale u Suchého jsem dostala příležitost i jako herečka, zatímco u Šimka jsem fungovala pouze v roli zpěvačky.

Šlitrův odchod vás nejspíše tolik nezasáhl, protože jste ho osobně neznala. Ale když dva roky nato, opět v zimě, Jiří Grossmann umíral na rakovinu, už se vás to asi týkalo mnohem víc.
Jirka umřel 5. prosince, na můj svátek. Šla jsem ten den jako vždycky do Semaforu, v půl čtvrté začínalo představení. V té době jsme už samozřejmě všichni věděli, že Jirkovi není dobře. Na jeviště mu museli dávat křeslo, chodila s ním zdravotní sestra. Přišla jsem do pasáže Alfa, kde tehdy Semafor sídlil, a tam zhasnuto, svíčky… Jeho úmrtí se mě hluboce dotklo. Sešli jsme se s kolegy dole v klubu, vzpomínám si, že jsem hrozně brečela. Nebyla jsem k utišení a režisér Jirka Císler mi řekl: „Jen plač. To je dobře, že umíš plakat.“

Herci se hřáli, štáb mi spílal, říká režisér Amundsena Espen Sandberg

Film a televize

Jiří Císler vás režíroval ve hře Čarodějky a potom v Kytici. Ta dvě představení mají společnou roli panny, v níž jste zazářila.
Ano, hrála jsem pannu, to tenkrát ještě šlo. Konečně se mi splnil sen, dělala jsem skutečné divadlo a k tomu jsem ještě mohla zpívat. Autoři Jiří Suchý a Ferdinand Havlík se rozhodli, že do hry Čarodějky vloží baladu podle Karla Jaromíra Erbena, a sice Svatební košile. Slovo dalo slovo a úlohu jsem dostala. Umrlce hrál Jiří Helekal a balada měla větší úspěch než celé Čarodějky. Všichni tím byli překvapeni, vlastně i já. Na to konto Suchý s Havlíkem v roce 1972 napsali Kytici a baladu do ní znovu zařadili. V Kytici jsem se dočkala první komické role – hrála jsem Dorničku. Byla jsem šťastná, že se lidi smějou, sice jsem se o to odmalička snažila, teprve tady mi ale došlo, že je umím rozesmát.

V pásmu Zuzana v lázni jste se Suchým a s Josefem Dvořákem utvořili trojici Kašpar, Melicharová, Baltazar, která se plně rozvinula v další hře Elektrická puma. Snímky ukazují, že jste byli hipíci.
Záplatovaná košile z pestrobarevných látek, texasky, džínová sukně… To bylo dobře vymyšlené trio. Škoda, že nevydrželo.

Druhá polovina sedmdesátých let panu Suchému a tím pádem ani vám z politických důvodů nepřála. Ale v další dekádě jste si to trochu vynahradili. Přišel Faust.
Dr. Johann Faust, Praha II., Karlovo n. 40 je zásadním představením divadla Semafor. S nádhernou Havlíkovou hudbou, v režii Jiřího Menzela, kostýmy a výtvarné pojetí Běla Suchá. Na pódiu s námi stál pan Svatopluk Beneš, já měla dvojroli Mefista a Markétky. Komu se to podaří? Při hraní mi naskakovala husí kůže. To je ta cesta pod povrch k poezii a hloubce. Vezměte si Faustovu řeč k Mefistovi, který – což Faust neví – sedí vedle něj. Na to nikdy nezapomenu.

Ve hře Jonáš dejme tomu v úterý oprášil Suchý svou postavu kabaretiéra ze šedesátých let. Tam se ukázalo, že umíte ještě víc. Ztvárnila jste ošklivě hezkou posluhovačku Žofii Melicharovou.
Osobně jí říkám ženský klaun. Měla v sobě takovou zvláštní dojemnost.

To už nebyla ani poezie, to byl prostě život. Ale největší herecké satisfakce jste se dočkala až po revoluci a paradoxně mimo Semafor. Od roku 1996 jste v Hudebním divadle Karlín dlouhých sedm let s obrovským úspěchem hrála hlavní roli Dolly Leviové v americkém muzikálu Hello, Dolly!
Tu mi kdosi přihrál shůry jako velký a náročný divadelní dárek. Hráli jsme to bez alternace, a i když mi třeba někdy nebylo dobře, měla jsem angínu a jiné neduhy, ta postava mě tak nabíjela, že jsem každou reprízu vydržela až do konce. Cítila jsem se svobodně, vymýšlela jsem si, improvizovala jsem. Nastalo souznění s hledištěm, všech 1200 lidí šlo s sebou. Později jsem v Karlíně hrála ještě jednu takovou roli, Čubíkovou ve Zvonokosech. Autoři mi dovolili, abych si ji upravila, takže se z ní stal jakýsi tragický klaun. Kolegyně mi říkala: „To přece nemůžeš hrát, nejseš ten typ. Musela by sis nalepit bradavici, nějak se zošklivit.“ A já říkala: „Ne, tahle Eulálie Čubíková má bradavice v srdci.“

Herečka Zuzana Stivínová: Tím, že jsem své sny vyslovila, se i naplnily

Společnost

Za Hello, Dolly! jste po zásluze dostala cenu Thálie. A kritiky vychvalovaly i vaši účast v pásmech středověké poezie Oráč a smrt a Gotické variace. To je zase něco docela jiného.
Mě to baví, i když nevím, jestli je to dobře, létat takhle od čerta k ďáblu. Doslova, protože ve „Faustovi“ jsem měla úlohu ďábla a v představení Oráč a smrt jsem hrála – ano, správně, Smrt. Šla jsem mezi hroby s rolničkami v ruce, vylezla jsem po štaflích k pootevřenému oknu, bouchla do něj a začala odříkávat monolog. V první řadě seděla paní, která strachy udělala: „Ha!“ Jindy, v kostele sv. Vavřince, se ozvala rána – nějaký pán omdlel. Odnesli ho do šatny, hrálo se dál. Když jsme skončili, sklonila jsem se nad ním, stále nalíčená, a on jen zajektal: „Já se vás nebojím.“ Ovšem nejlepší bylo, když pán, který nás uváděl, řekl: „Toto dílo je z roku 1402. Přichází historická památka, 600 let stará – paní Jitka Molavcová!“

Co by tomu řekly děti, které vás znají z Malého televizního kabaretu nebo jako tu milou Jitku, co uvádí Kouzelnou školku? À propos, kdysi jsem se ptal skotského písničkáře a buddhisty Donovana, který zrovna natočil „dětské“ album, jak se na malé posluchače musí. A on se usmál: „Chovejte se k nim jako k lidem, kteří tu už jednou byli.“
Teď jste mi připomněl, že když jsem byla dítě, mohlo mi být osm, devět, stala se mi zvláštní věc. V pokoji jsem otevřela šuplík a v něm jsem našla staré pohledy, hodinky a tak. Probírala jsem se tím, a když přišla máma, řekla jsem jí: „Mami, já už jsem tady někdy byla.“ Ona na to: „Prosím tě, o čem to mluvíš?“ „Ano, já jsem tu byla. Proč jsme vlastně tady?“ Maminka mi na to tehdy neuměla odpovědět…