Výkonu herce přihlíželi mnozí jeho přátelé z branže, což v něm vzbuzovalo - jak řekl den před premiérou - trošku trému. „Ale co, stejně mi pak asi řeknou, že to bylo dobré, jsou to přece kolegové. Raději o tom moc nepřemýšlím,“ říká Pavel Zedníček.

„Inscenaci jsme v předpremiéře uvedli v Ústí nad Labem, kde jsem jako herec před lety začínal. Hlediště bylo vyprodané a lidé se dobře bavili, z čehož jsem měl radost. Prvotní reakce jsou pro mě vždycky jakýmsi lakmusovým papírkem, člověk podle nich zjistí momentální stav věci. Díky nim jsem se uklidnil, uvolnil, ale je jasné, že hru budeme ještě postupně cizelovat,“ dodává.

Říká se, že do Harpagona musí herec dozrát. Souhlasíte s tím?
Myslím si, že jej může klidně hrát i mladý herec, i dvacetiletý člověk může být lakomec, takže bych to asi úplně nepodepsal. Harpagon je každopádně figura, ve které je opravdu co hrát, úplná klenotnice herectví. Uvědomuju si, s jakými jmény je u nás spjatá - Ladislav Pešek, František Filipovský, Miloš Kopecký, Viktor Preiss, Petr Nárožný, Boris Rösner, Bolek Polívka…

Všichni jsou to velcí herci a já doufám, že si v jejich společnosti neutrhnu ostudu. Mimochodem Boleček teď hraje Harpagona v Brně, takže možná k nějakému srovnání dojde, ale troufám si tvrdit - aniž bych brněnské představení viděl, jen jsem na něj četl recenzi -, že jde o dvě různá uchopení Molièrovy hry. Zatímco v Brně ji dělají v tom klasickém pojetí, my jsme ji posunuli do současna.

Její témata jsou ale platná v jakékoli době.
A to je na tom právě to geniální. Lakomec je nejen o hamižnosti a posedlosti majetkem, ale i o rodině a vztazích v ní. Jsou to věci, které člověk řešil před více než třemi stovkami let, kdy Molièr hru napsal, a stejně tak je řeší i dnes. Lakomců jsou holt v každé době miliony.

V inscenaci režiséra Jakuba Nvoty jste obklopen několika mladšími hereckými kolegy, kteří jsou v Kalichu nováčky. Hned jste si sedli?
Naprosto. Jsou jimi Marika Procházková, Ondřej Novák v alternaci s Alešem Petrášem, Sarah Haváčová, Roman Štabrňák v alternaci s Lukášem Králem, Jana Švandová, Mojmír Maděrič, Zdeněk Palusga a Kristián Kašpar. Díky těm mladým aspoň zapomínám na svůj věk, který už pro mě začíná docela blbým číslem. Ale s tím člověk nic neudělá.

Vzpomínáte Janu Švandovou, vaši spolužačku z brněnské JAMU. Tam jste jistě prožili krásné roky.
To ano. Představte si čtyři roky na JAMU s partou, kterou vedle Jany tvořili Eliška Balzerová (tehdy ještě Havránková), Bolek Polívka, Karel Heřmánek, Jirka Bartoška, Míra Donutil, Sváťa Skopal a Pavel Trávníček. Tak co chcete? To se opravdu urodilo.

Po škole jste ale v Brně nezůstal. Jak to tehdy bylo?
Ještě během studií jsem vystupoval v Divadle na provázku, ale po dokončení školy jsem nastoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem, které vedl Jarda Chundela. Kromě mě si v Brně vyhlídl i Jirku Bartošku, Karla Heřmánka, Sváťu Skopala a Míru Donutila. Míra ale z Brna nechtěl a Sváťa tam kvůli svojí ženské zůstal taky. Takže jsme nakonec do Ústí odešli jen tři - já, Karel a Jirka.

A myslím, že jsme udělali dobře. Protože tehdy tam nastoupil na režisérský post Evald Schorm, s nímž jsme nastudovali krásné inscenace - například Profesionální ženu podle Páralovy knihy. Bylo to docela slavné představení, s nímž jsme zajížděli i na hostování do pražského Rokoka. No a když Jarda Chundela přešel na pozici uměleckého šéfa pražského Divadla Na zábradlí, vzal si nás všechny - i s Evaldem - s sebou.

Co by bylo, kdyby se tahle situace neodehrála? Přemýšlel jste o tom?
Možná, že bych byl dodneška Na provázku. Míra Donutil je na mě mimochodem pořád naštvaný, že jsem tehdy odešel, protože počítal s tím, že budeme v Brně spolu. Co k tomu dodat? Snad jen to, že on prožil s Provázkem krásných dvacet let, byli slavní po světě, zatímco my jsme byli "slavní" v Praze Na zábradlí.

Považujte tedy angažmá v Divadle Na zábradlí v Praze za zlom ve své herecké kariéře?
Určitě ano. Působil jsem tam třináct let, od roku 1977. Za tu dobu jsme tam se zmiňovaným Evaldem Schormem, kterého jsem si velice vážil a považuju ho za jednoho z nejlepších režisérů, kteří kdy existovali, nastudovali nějakých patnáct dvacet titulů. Měli jsme štěstí, že jsme se potkali. Vždycky nám při zkoušení říkal: "Chlapci moji, co s tím uděláme?"

Přitom, potvora, věděl, jak tu kterou hru uchopit, a jen si nás tak krásně vodil na šňůrkách, protože chtěl znát náš názor… A vůbec to bylo zajímavé období - měli jsme pořád vyprodáno, lidé stáli frontu na lístky až k Vltavě, mnozí přespávali před divadlem ve spacáku, aby na ně vůbec došlo. Kolikrát jsme šli ze zkoušky a překračovali jsme přes ně. To už dnes člověk nezažije.

Z Divadla Na zábradlí jste pak přešel do Divadla Bez zábradlí. Posledních dvacet let jste ale spojený s Kalichem - byl jste u jeho otevření coby Polonius v muzikálu Hamlet Janka Ledeckého. Nezalekl jste se činoherně-pěvecké role?
Ani ne. Uvědomoval jsem si, že vstupuju do něčeho nového, i když ne tak úplně, protože na JAMU jsme byli průkopníky takzvaného syntetického žánru. Tedy muzikálu, v němž nás vedla velká persona Vlasta Fialová. Jakousi průpravu jsem tedy měl.

Takže se dá říct, že vás muzikály bavily?
Bavily, ale trému jsem vedle všech těch zpěváků měl, takže zatímco oni před představením v klidu pokuřovali, já jsem stál v koutku a opakoval si svůj výstup, abych ho nezkazil. No co, aspoň jsem si po letech zase "zabékal". A potom ještě jednou v Galileovi. Současně ale přicházely i činoherní role - začalo to Natěračem, kterého jsme původně hráli v ABC, odkud nás v roce 1994 vyhodili s odůvodněním, že to sice bylo moc hezké, ale už to stačí. Michalovi Kocourkovi, šéfovi Kalichu, se to představení líbilo, a tak jsme jej přenesli k němu.

Na jevišti tvoříte už několik let pár s herečkou Janou Paulovou. Pořád vás to spolu baví?
Baví. Jana je skvělý parťák. Je to ženská do nepohody a na jevišti je to pokladnice improvizace a srandy, kterou miluju i já, takže hraní s ní je pro mě radost. V poslední době jsme si ale dali trošku pauzu - ve smyslu, že nezkoušíme žádnou novou věc. Co kdyby jeden z nás onemocněl?

Vy jste ale evidentně v dobré kondici. Jak se udržujete?
Tak nějak normálně. Občas si dám i pivečko, ale nijak to s pitím nepřeháním. Když je čas, tak si zahraju tenis, jezdím za sluncem, rád se potápím, v čemž se ale musím krotit, protože mě zlobí uši… A teď, jak všichni začali hrát golf, tak jdu občas taky. Ale musí se na něj nechat čas.

A co televize? Natáčíte něco nového?
Točil jsem celé léto a ještě i během zkoušení Lakomce - jednak osmidílný seriál kriminálek pro Primu, který se jmenuje Einstein. A pak pro Českou televizi druhou řadu Skautské pošty, která je určená dětem. Obě práce mě moc bavily, snad se bude výsledek líbit i divákům.

Když jsme u televize - mnoho let jste moderoval soutěžní pořady jako Kufr nebo Kurňa, co to je? Nevadí vám nálepka baviče?
Vždycky říkám - co dělal Vláďa Menšík, geniální herec? Bavil lidi historkami, jezdil po estrádách, ale pak jsme ho viděli v Tažných ptácích, v Ikarově pádu, kde ztvárnil úžasné role… My herci jsme komedianti, jsme tady od toho, abychom bavili lidi.

Je třeba možné, že někdo řekne: "On točí Kufr, tak ho nebudeme zvát do filmu či seriálu." Ale to jsou jen předsudky. Myslím, že výčet mých rolí, které jsem na jevišti ztvárnil - od Richarda III. po například běžce v inscenaci Maraton v Divadle Na zábradlí, je dost výmluvný. Rozhodně mě neuráží, když na mě lidé pokřikují: "Čmano, kurňa, co to je?" Dělají si srandu - a proč ne? Nevadí mi to. Jsem spokojený s tím, co mě potkalo.

V mluvě běžně používáte moravismy - stále jezdíte na rodnou Moravu?
Málo. Mámu už nemám a táta žije u ségry v Brně. Do Zlína, kde jsem vyrůstal, už jezdím jen s divadlem. Možná se teď ale vypravím na sraz spolužáků z kožařské průmyslovky. Ani nevím, po kolika letech se sejdeme.

Máte na ty časy dobré vzpomínky?
Jo, se spolužákem Pepíkem jsme byli jen dva kluci s dvaceti ženskými ve třídě. Takže jsme se měli dobře.

Co jste si přál k narozeninám?
Kurňa, ať jsme zdraví a jsme na sebe slušní. To je všechno. Co víc potřebujeme? A ať svítí sluníčko a můžeme si dělat, co chceme.