„Hře jsme odevzdali absolutní maximum, všechno, co jsme chtěli. Všichni jsme na stejné lodi, takže jsme v ni věřili. Samozřejmě, vždycky v člověku hlodá určitá pochybnost, jak lidé ten náš punk či rokenrol vezmou. Podle dosavadních reakcí se ale ukazuje, že jsou spokojeni. A já jsem pochopitelně nadšený, protože jsem zase něco, co jsem si vysnil, dotáhl do konce. To je pro mě nejdůležitější," říká Kamil Střihavka, jemuž při rozhovoru sekundují již zmínění Janové Zadražil a Dolanský.

Kdy se ve vás vlastně myšlenka na vlastní hru zrodila?

Kamil Střihavka: Synopse příběhu mě napadla 8. prosince 1980, přesně ve 23.33 hodin, což byl den, kdy byl v New Yorku zavražděn John Lennon to byla první rána, která mě dost zaskočila. Druhá věc, která se v ten neblaze památný den odehrála, bylo, že mě opustila moje dívka. V té době jsme si nemohli dávat kopačky prostřednictvím esemesek, takže jsem to zjistil, když jsem přijel do Varnsdorfu, kde jsem studoval na střední elektrotechnické škole. Cestou na internát jsem ji potkal, jak jde zavěšená do úplně cizího kluka očima mě přehlídla, jako bych byl vzduch. Reagoval jsem na to tak, že jsem si šel dát pár piv. A v rozjitřené náladě jsem se pak jako mladý začínající rocker rozhodl napsat rockovou baladu, jak se to v takových situacích sluší a patří. Na intr jsem se dostavil v nočních hodinách, kluci už spali, a tak jsem se jen tak zlehka dotýkal strun a skládal. Když jsem měl hotovo, lehl jsem si do postele a při svitu měsíce jsem začal psát text o tom, jak je život strašně zlý, jaké jsou ženské potvory a jak nám chlapům lámou srdce. Nevím, čím to bylo, jestli víc momentálním rozpoložením, nebo pivy, která jsem vypil, něco se prostě stalo a já jsem vlastně ve výsledku vymyslel námět na hru.

A co ta píseň, jaký byl její osud?

Kamil Střihavka: Celou tu dobu zůstala neotextovaná, tím pádem jsem ji nikdy nikde neuplatnil, na žádném albu, které jsem natočil, ani v žádných projektech, ve kterých jsem hrál. Až po třiceti letech jsem se rozhodl, že ji zařadím na svou poslední studiovou desku 365. O text jsem požádal Gábinu Osvaldovou, která jej nazvala Tolik hlav. Ve chvíli, kdy jsem tu píseň nahrával a pak ji začal hrát s kapelou živě, jsem si vzpomněl na svůj někdejší námět z roku 1980. No a před dvěma lety, kdy jsem prožíval nelehké období, jsem v rámci autoterapie usedl k počítači a napsal jsem podle něj scénář pro divadelní hru. Od začátku jsem věděl, že musí jít o komorní záležitost. Původně byla zamýšlena pro dva herce, nakonec jsem ji ale oživil dalšími dvěma postavami. A protože se mi tímto takzvaně uzavřel kruh, rozhodl jsem se hru symbolicky nazvat Tolik hlav.

Literární talent ve vás dřímal odjakživa?

Kamil Střihavka: Odmalička jsem si něco psal, hlavně pak v pubertálních letech, což asi není napříč dobou nic výjimečného… Na myšlenku vytvořit divadelní scénář mě ale přivedla až rodinná přítelkyně Darina Korandová, která bezmála třicet let působila v Divadle Na zábradlí a dělala asistentku takovým osobnostem jako Petr Lébl nebo Jirka Pokorný, a to aniž by tušila, že už pětatřicet let nosím v hlavě námět. Její naléhání bylo čím dál intenzivnější, takže jsem mu ve vzpomínané těžké době podlehl říkal jsem si, že je pořád lepší psát než utápět starosti na dně sklenice alkoholu. Od začátku mi byla velkou oporou a dodávala mi entu- ziasmus, protože ačkoli se dvacet let věnuju muzikálům, v tomto směru jsem přece jen nepolíbený. Celé dva roky, kdy jsem hru připravoval, mě učila, jak se vlastně divadlo dělá. Nebýt jí, tak tady dneska nejsme.

Jak náročné ty dva roky byly, co obnášely?

Kamil Střihavka: Chodil jsem obhlížet herce, dával jsem dohromady tým lidí, kteří mi pomáhají, taky je důležité poznamenat, že jsme opravdu nezávislé divadlo se vším všudy, co k tomu výrazu patří. Krásně jsme se všichni semkli, pracujeme bez nároku na honorář, tedy jen a pouze pro čirou, ničím neředěnou radost. Vlastně je to celé tak trochu underground.

Pánové, nechali jste se hodně přemlouvat? Jak jste vlastně na nabídku účastnit se projektu Tolik hlav reagovali?

Jan Zadražil: Bylo to pro mě velké překvapení, když mi Kamil volal, co se chystá spáchat naposled jsme se pracovně setkali asi před deseti lety v Ta Fantastice v Excalibru. Musím říct, že jsem od něj čekal různé varianty nabídek na spolupráci, ale takovou rozhodně ne. Když mi svůj plán předestřel, viděl jsem v něm najednou úplně jiného člověka než před těmi deseti lety, člověka, který má svůj sen jasně nalinkovaný a jde si skálopevně za ním. Což mě vlastně strašně udivilo. Bylo mi zároveň jasné, že ten sen by ze spousty praktických důvodů neměl vyjít, protože jde o obrovské riziko, ale najednou se mi taky začal zamlouvat. Uvědomil jsem si totiž, že když jdou lidé do něčeho s přesvědčením, že to musejí aspoň zkusit, protože jinak nezjistí, jestli to vyjde, nebo ne, tak se může stát zázrak. A já tohle představení podle toho, jak dopadlo za zázrak považuju.

Na začátku mě samozřejmě taky zajímalo, s kým do tohoto punku jdeme. A padla tři jména Kristýnka Leichtová, kterou znám z divadla, Zdenička Hadrbolcová, se kterou jsem se sice do té doby pracovně nepotkal, ale strašně si jí vážím, a Honzík Dolanský. V tu chvíli jsem na nabídku s radostí kývnul. Kamil mi ještě říkal, že by mi dal napřed tu hru přečíst. A já, že nechci, nepotřebuju. Díky němu teď zažívám krásné potkání s úžasnými lidmi.

Jan Dolanský: V profesionálním divadle jsem, stejně jako pánové, strávil dvacet let pět let jsem byl v Divadle Komedie, odkud jsem odešel coby velmi mladý do Národního divadla, kde jsem prožil krásných čtrnáct sezon. Takže když mi Kamil zavolal, že připravuje divadelní hru, upřímně jsem se vyděsil. Ptal jsem se ho, co že je to za kus. A on: No, já jsem ho napsal. Což mě vyděsilo ještě víc. A režírovat to bude kdo? Já, povídá Kamil. Říkám mu no, potěš, ty jo, tak to vůbec nevím…

Pak jsme se sešli v jedné hospodě, Kamil pořád chodil kolem horké kaše a vlastně nevěděl, jak začít. Chvíli nato jsme se potkali znovu. A najednou mě ten jeho scénář začal bavit docházelo mi, že je to pěkný příběh dvou kamarádů z dob komunismu, kteří přebývají v jednom kutlochu, žijí si své sny, poslouchají skvělou hudbu a chtějí vycestovat ven. Jejich život je sice takový, jaký je, ale přesto nepropadají skepsi. Přišlo mi dobré ten příběh zinscenovat. Ze začátku jsem, pravda, trošku pochyboval, jestli to Kamil dá, i když šel do všeho s celým srdcem a naprosto detailní přípravou. Ale jak už řekl Jenda Zadražil, když mi oznámil, kteří lidé budou v představení hrát, věděl jsem, že se mám o koho opřít a že ve zmíněné sestavě, v níž si všichni navzájem důvěřují, se dá udělat perfektní divadlo. A taky že jo, vznikla věc, která je pozoruhodná. Pro mě teda určitě.

Jan Dolanský a Jan Zadražil v úlohách dvou kámošů, kteří ujíždějí na skvělé hudbě.

Jan Dolanský a Jan Zadražil v úlohách dvou kámošů, kteří ujíždějí na skvělé hudbě. Autor: ČTK/Ivan Prokop

Jde o čistě autobiografickou záležitost?

Kamil Střihavka: Ne ve smyslu příběhu, ale postav a situací, které se staly mně nebo nejbližším kamarádům. Snažil jsem se prostě popsat věci, které držely mladé lidi v tom neutěšeném světě nad vodou. Od začátku jsem nechtěl dělat „umění", ale chtěl jsem dát přivonět současné generaci, našim dětem, k této zajímavé době. Ve druhém plánu bylo, aby si dnešní mla- dí lidé oblíbili úžasnou a ne-opakovatelnou hudbu, kterou vůbec neznají a která onu dobu dost jasně kolorovala.

Myslím, že si ji užívají stejně jako pamětníci soudě podle reakcí, které jsem zaznamenala na premiéře…

Kamil Střihavka: To ano. A právě ti pamětníci z řad kamarádů, kteří se přišli podívat, mi říkali: Já jsem se moc nesmál, protože jsem byl najednou rovnýma nohama zpátky. Po pár dnech, co to představení viděli, mi psali esemesky, že o něm doma pořád diskutují a že jim zpětně z některých věcí mrazí, jak to bylo autenticky podané. Aby to ale nevypadalo pro ty, kteří zatím hru neviděli , že akcentuju politiku. Vůbec ne! Samozřejmě jsem ji z příběhu nemohl úplně vypustit, ale spíš jen podbarvuje ono soužití dvou kluků, kteří prožívají své osobní starosti a radosti.

Máte i negativní reakce?

Kamil Střihavka: Mám, pro spoustu lidí s předsudky je ta hra kontroverzní, říkají: Co si ten zpěváček o sobě vůbec myslí? Montuje se do něčeho, čemu nerozumí, ať se raději drží mikrofonu. Na jejich slova reaguju tak, že všechno je jednou poprvé a sny jsou od toho, aby se plnily. V tomto smyslu mě velice mile překvapilo, co mi řekli nejen tito dva raubíři (Janové Dolanský a Zadražil, pozn.), ale i Kristýnka se Zdeničkou: Chceš do toho jít? Tak pojď, my ti to umožníme. Díky nim jsem si mohl vyzkoušet, jestli je má víra v to, co chci dělat, natolik silná, že tyto čtyři obranné valy přemůže. A když jsem mluvil o tom, že jsem si chodil herce okukovat, nebylo to proto, abych se utvrdil v tom, jak jsou šikovní a zkušení, ale spíš jsem kladl velký důraz na to, aby si rozuměli, aby si lidsky sedli, což se naštěstí stalo. V opačném případě by se celý projekt dřív nebo později rozsypal.

Pánové, je nějaká věc či situace, která vás v příběhu zaujala? Věkově jste přece jen trošku mimo, přelom sedmdesátých a osmdesátých let jste nezažili.

Jan Dolanský: Osmdesátá léta znám z rychlíku. V době revoluce mi bylo jedenáct, chodil jsem s trikolórou na tričku a přišlo mi fajn, že je v ulicích spousta lidí a že se něco děje, to jsem jako zaznamenal. Ale pokud se vrátím ke hře na třiadvacetileté vysokoškoláky, hlavní hrdiny, jsme už dnes naopak staří. Kamil nás uklidnil, že to nebude vidět, protože dostaneme na hlavu dlouhé máničky, takže to bude v pořádku.

Jan Zadražil: Kamil na zkoušce říkal mně se, kluci, líbí, jak do toho jdete s tou energií, to je parádní. Povídám mu no, Kamile, táhne nám na čtyřicet, takže už nám nic jiného nezbývá. Jinak vypíchnout nějaký zásadní moment z doby, o níž hrajeme, který mě zaujal, je těžké. Je jich totiž spousta. Samotné hraní je docela slušný rokenrol. Při každé repríze se vracím do svých dvaceti let, kdy jsme se ženou bydleli v jednom bytě s kamarádem. Když teď naše představení viděl, byl z něj úplně hotový. Říkal: To jsme přece byli my dva! A vlastně je úplně jedno, jestli se příběh odehrává v sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých letech, nebo dokonce v současnosti. Jeho poselství je univerzální pro každou dobu.